Enyky-Benyky-BeNeLux

Když jsme s Luckou procházeli katalogy nabídek poznávacích zájezdů, shodli jsme se na tom, že bychom mohli navštívit místa, o kterých toho víme vskutku pramálo, v podstatě nic. Sice nejsme kdovíjak zcestovalí, ale i když jsme nikdy nebyli v Londýně, člověk má potuchu o tom, že je tam nějaký most, nějaké obří hodiny a kromě černých taxíků tam lidi cestují ve dvou patrech. Ale o zemích Beneluxu jsme toho dali dohromady opravdu málo. Tulipány, dřeváky, mlýn, rovina (a samozřejmě tráva). Ale to je tak všechno. Navzájem si na tuto nabídku kývli a těšili se na polovinu dubna, kdy jsme měli odcestovat.

středa 17.04.2013 17.04.2013 00:00:00 publikovaný příběhy Lucíka a Jendy Lucík a Jenda
KDE (polohy a umístění) zahraničí /
KDY (období a interval) víkend /
PROČ (důvody a účely) kultura /

Vzhledem k tomu, že jsme zájezd objednali u stejné cestovky, jako ten Pařížský, už jsme věděli, jak postupovat. Hlavně, že si doma nemáme zapomenout ten žlutý papír (to byla první věc, která putovala na hromadu „zabalit“). V pokoji se pomalu začaly kupit věci a já dostával nepříjemný pocit, že to do jednoho jezevce prostě nedostaneme. Když jsem se o tom i přesvědčil, přišla Lucka s otázkou, jestli bychom to nemohli dostat do kufru, který jsme zhruba před půl rokem pořídili právě pro tyto akce. No jo, vrangler vlastně (přiznám se, úplně jsem vypustil fakt, že pod Lucčinou hlavou odpočívá zcela nové zavazadlo). To Vám byla krása. Všechno se tam vešlo a ještě zbylo pár místa. V pozdní večerní hodiny jsme vyrazili.

Jakmile jsme dorazili na autobusové nástupiště v Nových Butovicích, začali jsme pátrat po nových spolucestovatelích. V té tmě, kdy každý hlavně zíval, se moc jedinců neprojevilo. Ale tak tomu nemělo být na dlouho. Přesně podle plánu jsme téměř plní vyrazili. My jsme seděli na předposlední dvojici sedadel na levé straně. Za námi a před námi neseděl nikdo. Rozjeli jsme se k dalším nabíracím zastávkám – Berounu a Plzni. Poté už v našem dopravním prostředku (krom průvodkyně) nebylo jediného místa na sezení. Před nás se usadili „Bolek a Lolek po 25 letech“ a za námi se octli „Smažka a její terapeutka“. První ze dvojice dostala název jen tak z principu a melancholického vzpomínání na minulý zájezd (mimochodem, Lucka zjistila, že Pařížský párek je již ženatý). Druhý pár byl pokřtěn dle vizáže mladší cestovatelky. Na benzině u hraničního přechodu naší republiky jsme nabrali ještě paní učitelnici. Vzhůru do tmy.

I když pokročilá hodina přímo vzývala k tomu, abychom celou cestu prospali, neměli jsme tolik štěstí. Cestovali jsme po sedadle sem a tam, a když už byl spánek delší než hodina, rozhodli se Bolek s Lolkem, že si upraví sedací pozice rovnou do našich kolen. Já jsem si narval do uší hudbu, Lucka se zkroutila do polohy většinou vyobrazené na obrazech zachycující mučení a probrali se až v Lucembursku. Rychle posnídat, provést jakousi hygienu a pak hurá za poznáním.

Luxemburg

Zemička tak malinká, že vlevo vidíte Francouzské alpy a po pravici máte Belgický hrad. A jaký otec, takový syn. Hlavní město se potatilo a my jsme ho měli projité za chvilku. Protože průvodců bylo napsáno spousty, nebudu je opisovat (zvláště také proto, že jsme obdrželi od paní učitelnica podrobný soupis, kudy jsme cestovali) a uvedu jen to nejzajímavější. Tak třeba… viděli jsme katedrálu Pany Marie, kde odpočívá tatík našeho Karla čtvrtého a další rodinní příslušníci tohoto rodu. Při putování po hlavním městě státečku jsme se ocitli na náměstí Jana Palacha. To paradoxně vzniklo dříve, než u nás. No, my Češi jsme si vždycky uměli cenit svých lidí. No a jakou milou povinnost uctění všech rock´n rolláků jsme s Luckou doběhli až k známému rádiu. Toť vše. Víc toho nebylo k vidění. Pan řidič na to šlápnul a odvezl nás k sousedům. Tam toho bylo k vidění trochu více.

Brusel

Ocitli jsme se v Belgii a už při pohledu z okýnka busu nám to konečně připadalo, že jsme v zahraničí. Ne, že bychom Lucemburčanům rozuměli, ale nějak nebylo na první pohled možno rozpoznat, že nejsme doma. Poté, co jsme několikrát obkroužili Královský palác, byli jsme vyhozeni u kostela svaté Guduly a Michaela (neuchvátil mně ten kostel, ale jméno světice) a odsud se začali potulovat (zatím ještě organizovaně) uličkami. I když čurající panáček je světoznámý, málokdo ví, že tento mladík má také sestřičku (Janičku) vykonávající stejnou činnost. Nejprve jsme tedy navštívili slečnu a malé uličky, které byly lemovány restauracemi nabízející mořské kulinářské požitky, nás zavedly (anebo spíše naše průvodkyně) až na náměstí s obrovitou věží (která byla nakřivo) a královským domem, ve kterém král nikdy nebydlel. Ono vůbec byla takhle země plná paradoxů. Třeba co se týče věží, asi neumí stavět rovně, protože každá vyšší věž byla zajímavá tím, že se klátila k některé straně. Poté jsme se odebrali k močícímu mladíkovi. Trochu mě překvapilo, že se nejedná o kdovíjak velkou postavu, ale o půlmetrového trpaslíka (nepříliš vyvinutého). Tam nám byl dán rozchod. My jsme se rozhodli, že ochutnáme jednu z klasických dobrot tohoto kraje. Našli jsme správné okénko a koupili si kornout smažených bramborových hranolek. Paní učitelnica i Belgičané mají pravdu. Jsou výborné.

I když jsme byli na samotném začátku zájezdu, začínalo se projevovat, že nejsme skupina zrovna dochvilná. A právě proto, že někteří se nestihli dostavit ke schůdkům autobusu včas (protože zabloudili), byli jsme ochuzeni o první památku. Tou bylo Atomium a přilehlý park miniatur. Právě z tohoto důvodu jsme se s Luckou rozhodli, že navštívíme miniatury u nás doma, v Mariánských lázních.

Klasicky se zpožděním jsme opustili Brusel a odebrali se na první přenocovací místo. Byl to velmi hezký motel s nádhernými pokoji. My jsme ho však moc dlouho neobdivovali, protože únava nás skolila okolo osmé a my jsme hned po přípravě na další den a koupeli usnuli jako neviňata.

Gent

Hned na začátku musím všechny nevědomé opravit, protože se název čte Chent (teď se mi to machruje, co?) a je známé jako město tří věží. Je tomu tak proto, že jsou v tomto městě tři věže (sv. Mikuláš, sv. Bavon a Gentská zvonice). Prošli jsme si centrum, u každého kostela dostali příslušné informace a viděli nejužší domek (ten měl na šířku sotva dva metry) a patřil výběrčímu cla. To byly časy, kdy berňák byl chudý jako kostelní myš, že?

Procházka kolem nábřeží byla krásná. Když jsme procházeli kolem jedné výčepny, dozvěděli jsme se, že boty umístěné na kabelech elektrického vedení nejsou projevem vandalismu nebo jako důkaz protestu, ale jsou trestem za nevypití piva Kwak. Tento mok je čepován do sklenic o objemu litr a půl, a pokud pohár nevyprázdníte, odcházíte doslova po svých.

Protože je v tomto městě umístěná stará pevnost (hrad) Gravensteen, samozřejmě bylo v plánech zájezdu tento hrad prozkoumat. I když jsme neměli sebou žádnou uvaděčku, prohlídku jsme zvládli. Bylo to nejspíše šipkami umístěnými na každém rohu. Po hradu jsme se odebrali zpět k Jakubu a pokračovali v cestování dál.

Bruggy

Trochu jsem se bál, že návštěva tohoto místa bude pěkná otrava, zvláště proto, že hlavní hrdina filmu „V Bruggách“ považuje toto město za díru a každých deset minut neopomene tuto skutečnost zdůraznit. Opak je však pravdou. Bruggy jsou nádherné a dle sdělení paní učitelnice, se jedná o jedno z nejzachovalejších středověkých měst v Evropě.

Projitím parku Minnewater jsme se ocitli před branami dvoru bekyní. Bekyně jsou hodné paní, které se rozhodly nespolupracovat s muži a věnovat se rozjímání a zbožnému životu. Takže se jedná v podstatě o jeptišky, ale na rozdíl od nich nejsou vázané žádným slibem. Ať se naše kroky obrátily jakýmkoliv směrem, pokaždé jsme na domy a architekturu hleděli s otevřenými ústy a obdivem.

V Bruggách se nalézá věž Belfried, která, jak jinak, stojí šejdrem. Právě pod ní jsme byli paní učitelnicí upozorněni, že nebyla postavena kvůli filmu. Když jsem se snažil tuto věž vměstnat do snímku, ustupoval jsem tak dlouho dozadu, až jsem se ocitl přímo pod koňovou hlavou a ten mě málem sežral. Naštěstí se mu to nepovedlo. Navštívili jsme taky baziliku svaté krve, která je nazvaná tak proto, že je zde prý uložena ampule s Ježíšovou krví. Tam jsme s Luckou zapálili svíčku pro štěstí a já zde rozuměl dlouhému monologu pronášenému v anglickém jazyce. Radost z toho, že vím, o čem kazatel mluví, trochu zastínil fakt, že nás upozorňoval, abychom se (ne my, ale stádo, které se tam nacházelo) chovali trochu s úctou.

Toto město v nás zanechalo krásné dojmy. Umocněny byly pak tím, že jsme mohli vidět krásu Brugg ještě z hladiny a podnikli půlhodinovou projížďku po kanálech. Stojí to za to vidět. Ve volném čase jsme si pořídili trička a v parku několik uměleckých (pokusů o ně) fotografií.

Antverpy

Město, kde jsme přespávali. Chvíli jsme se přemlouvali, zda podniknout večerní výpravu městem, ale únava a lenost byly silnější. Stejně tu nic přínosného asi nebude. Jediné zajímavé na tom bylo asi to, že jsme noc přečkali v tom nejzajímavějším a nejroztodivnějším hotelu, ve kterém jsme kdy byli. Recepce, široká asi půl druhého metru, fungovala spíše jako škrtící ventil, než jako uvítací místo. Výtah jsme v budově tušili, ale ani po pěti minutách se ho nedočkali. A tak jsme se do pátého patra vyšplhali samovolně.

Tak, jako byla řešena recepce, tak byla vymyšlena i jídelna. Spíše než jídelna se jednalo o pokoj, ve kterém byly vybourány futra poté, co majitel zjistil, že lidi nemají kde jíst. Švédský stůl, ve kterém si nejdřív máte možnost načepovat kávu, vzít salám, po metru najdete housku a na konci naleznete talířek a šálek jsme viděli poprvé. Ale nějak jsme se s tím poprali a zvítězili (najedli se).

Když nás paní učitelnica přivítala na palubě autobusu, začal jsem se mírně cítit jako nekulturní člověk. Ptala se nás totiž, jestli jsme navštívili kostel z 15. století, nacházející se asi sto metrů od našeho hotelu, anebo secesní historickou budovu nádraží, která stála stejně daleko, ale opačným směrem. Stalo se.

Vyrazili jsme vstříc kytičkám, květinám a alegorickým vozům a opustili Belgii. Ne, nejednalo se o předčasnou oslavu svátku práce, měli jsme možnost zúčastnit se Holandského „Květinového korza“.

Doputovali jsme do města Voorhoutu (strašný název) s dostatečnou časovou rezervou, abychom se stihli umístit na pozice s dobrým výhledem na průvod. Počasí přálo, sluníčko svítilo a my jsme se postavili na roh (čeho s čím opravdu netuším). Hodinku jsme si počkali a víření bubnů započalo slavnost. Kolem nás putovaly děti s ozdobenými koly, tříkolkami i vozíky, stejně ozdobené maminy i kočárky. I taťkové nezůstali pozadu a na kapoty svých automobilů umístili krásy flory. Bylo vidět, že tímto svátkem žije opravdu každý. Náš obdiv ale přerostl v údiv, když jsme spatřili první alegorický vůz. Hodiny a hodiny práce, krásu a nápady se nedají slovy popsat. Musí se to vidět. Všechny motivy měly jedno společné. Totiž jídlo. Tématem již 66. ročníku totiž bylo „Bon appetit!“ a místy se nám skutečně sbíhaly sliny.

Po průchodu všech účastníků jsme se odebrali zpátky k autobusu a cestou k němu konečně pořídili něco domů. Čtyři balíky cibule. Ale nebyla to obyčejná cibule, ani kouzelná, byla to květinová cibule. Splnili jsme tak jeden z hlavních úkolů, bez jehož splnění jsme se neměli ani vracet domů.

Poslední zastávkou při našem putování, bylo hlavní město Holandska. Ocitli jsme se tak v náručí slavného města

Amsterdam

Na začátek rovnou uvedu, že ne, nepřivezl jsem ani gram, ani menší množství marihuany, ani jiné omamné látky. Vysazeni jsme byli u nádražní budovy, od které jsme byli smeteni davem a putovali jako kus knedlíku ve vypouštěném dřezu. Právě v tento moment jsem zjistil, že nechci vidět New York, ani jiné západní velkoměsto. Prohlídka byla v podstatě plavba od záchytného bodu k jinému.

Když jsme opustili zmatek středu města, konečně jsme dostali možnost kochat se památkami. Viděli jsme mimo jiné Královský palác, ve kterém nepracuje (ale měla by) královna, kostel, ve kterém bude zanedlouho korunovace nového krále Tazmánie (ne, samozřejmě Holanska) a ocitli se před plovoucím květinovým trhem. Po dlouhém naléhání jsme zde dostali rozchod a zakoupili suvenýry a vybavili se další várkou cibulí (tentokrát tulipánových).

Pro mě jedním z nejzajímavějších míst nebyla ryska ukazující hladinu moře (odkud bere tuto hodnotu zbytek světa), ani trojrozměrný model Rembrandtova obrazu, ale výlohy umístěné v uličce červených lucerniček, které nabízeli pohled na drobné domácí zvířectvo. K vidění zde bylo stádo koziček, mnoho slepic a tu a tam se v lesku vitríny mihl bobřík (v této malé zoo jsme dostali přísný zákaz focení, neboť by se nám mohl na obličeji vykouzlit monokl). Známé cofeeshopy jsme sice neviděli, zato pár jsme jich zacítili.

Před odjezdem do milované vlasti jsme podnikli ještě další výlet plavmo, po kanálech na řece Amstel. K našemu údivu mluvila paní z repráku česky. Je vidět, že se s námi v Evropě ještě počítá. Krom krás města jsme obdivovali též umění pana kapitána. Ten se s lodí pro 100 osob pohyboval jako nic a dělal čest svému řemeslu.

A to je asi tak všechno. Následovala cesta nazpátek samozřejmě zpříjemněná polohovatelnými seslemi. Ale vyčerpání z poznávání nám dalo na tyto vedlejší účinky cestování autobusem zapomenout. Rozloučila se průvodkyně, rozloučili se Plzeňáci, rozloučili se i Berounští. Nakonec jsme autobus opustili i my a časně ranním metrem putovali domů.

Po třech dnech jsme se tak obohaceni o spoustu zážitků ocitli doma.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

nehodnoceno
článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Fotogalerie