Škola v nepřírodě

Dostal jsem šanci znovu se sejít se svými spolubojovníky z roty Aktivních záloh a neoficiálně se prezentovat před dětmi, které se nacházely na škole v přírodě. Pozvání jsem dostal od Martina, který zde vystupoval již i jako učitel – krotitel. Místo určení byly Skryje u Berounky. Všechno klaplo, s ničím jiným se mi to nekrylo a tak jsem na sebe navlékl mundůr a vyrazil.

pátek 12.04.2013 12.04.2013 00:00:00 publikovaný vojenské zážitky Jenda
KDO (osoby a obsazení) aktivní zálohy AČR /
KDY (období a interval) víkend /

Když se tak zamyslím nad předchozí větou, vlastně není tak přesná. Všechno nakonec klaplo, ale až poté, co se program a osazenstvo lehce několikrát pozměnilo. V původním znění měl jet Lukáš. Shodou náhod (já to prostě musím napsat... pokusem o artistický kousek, který nevyšel) přišla výprava o Lukáše, který ležel doma s pohmožděnými žebry. Krátce před odjezdem následovaly zmatené SMS a volání, kdo s kým jede, kdo co veze, kdo co má vézt a podobně. Jak se vyjádřil Roman, příští akce bude muset být logisticky zvládnutá lépe.

Ale na začátek dobrodružství. V pátek mě nabral Roman s Lucinkou před prací a vyrazili jsme. Cesta utíkala a my se za slabou hodinku ocitli před školou uprostřed městečka. Napínali jsme zraky a hledali, kde by mohlo být nějaké místo vhodné pro umístění ŠvP. Kolemšlapající cyklista nám nakonec prozradil, že budova školy, na kterou hledíme, není obyčejná škola, ale je to námi hledaná škola v přírodě.

A skutečně. Na dvoře areálu bylo zaparkované Martinovo auto, takže nebylo pochyb o tom, že jsme tu správně. Po chvilce nás přivítal Martin. Krátce nato přijeli i Hanička s Pepou. Tak se stalo, že jsme byli všichni. Martin nás mohl uvést mezi utiskovatele (děti školou povinné) a utiskované (učitelky). Z místnosti na nás taky vykoukl Vláďa, který předváděl na panácovi poskytování první pomoci. Děti to nejspíše výklad špatně pochopily, protože po druhé figuríně rajtovali jako kauboj na koni.

Když Martin oznámil (až mi pískalo v uchu) všem příjezd nových posil, cvrkot ustal. Byli jsme představeni a děti si nás se zvláštním pohledem rekognoskovaly. Bude to zajímavé.

Čas do bojovky, která byla dětem oznámena, a na které jsme měli být hlavní atrakcí, jsme vyplnili budováním obydlí. Na zahradě za školou vyrostl přístřešek z celt, který nám pochválil i náležitě posilněná osoba vracející se z putyky, která se nacházela hned za plotem zahrady. Chvilku se s námi dal do řeči (v podstatě se jednalo o monolog) a prozradil nám, že má vojáky rád a sloužil v několika světových válkách. Pak se odpotácel cestou pryč.

Zázemí jsme měli, bylo tedy zapotřebí ještě ukonejšit naše břicha. To nám nedalo moc času. Snědl jsem kus salámu s chlebem (no, spíše kus chleba se salámem) a bylo zase dobře. Mohli jsme se tedy plní sil pustit do strašení dětí.

Martin vymyslel, že se roztrousíme cestou na hřbitov a budeme děti podrobovat různým (hlavně duševním) zkouškám. Já jsem byl utrousen úplně na začátek etapy s příkazem, abych se ukryl, hlídal (aby se nikdo nezatoulal) a tu a tam strašil. Potloukal jsem se krajinou, kde krom aleje a silnice nebylo vůbec nic. Protože neumím splynout s asfaltem, vydrápal jsem se na strom a uvelebil se na něm. Po chvilce pode mnou prošli první žáci. Tomu, že mě neviděli, nepřikládám pražádnou dávku umění. Prostě čučeli do země. Rozhodl jsem se, že budu hodný a nikomu nepřivodím újmu na duši i na prádle. Jen dvě skupinky si řekli o můj zásah. V jedné partě jsem oslovil sebekritického mladíka, který celou cestu ne zrovna spisovně popisoval svůj strach, podruhé jsem zasáhl u sboru dívek, které pěly na celé kolo.

Když mě minuly učitelky, pochopil jsem, že je konec akce a pustil se do obdivování hvězd, které svítily nade mnou. Noční krajinu sem tam narušil dětský výkřik, světlice a později i výstřel. Své pozice jsem opustil ve chvíli, kdy se průvod vracel nazpět.

Před odchodem do hajan jsme udělali krátkou (mírně zmáčenou) válečnou poradu na sobotu. Lukášova absence vytvořila prostor, který byl potřeba něčím překrýt. Po poradě jsme zalezli do spacáků a chrupkali až do rána.

Jakmile jsem protrhl oči, bylo mi jasné, že se mi ven chtít nebude. A toto rozhodnutí ve mně začalo sílit, jakmile jsem rozepnul spacák. Nutnost být akceschopný překonala klepání a vyhnala mě z tepla. Naházel jsem na sebe zeleno-černo-hnědý oblek a začal se shánět po snídani. Když se mě Pepa zeptal, jestli si dám kafčo (koneckonců, tahle otázka byla u něj dosti častá), rozmrzelost byla ta tam.

Krátce po snídani jsme zaujali s Vláďou instruktorské pozice a čekali s plynovými maskami na přísun posluchačů. Ti se dostavili zanedlouho. Ve čtyřech iteracích jsme vměstnávali do malých hlav informace o tom, jak praktické je mít svou masku, jak se s ní pracuje, co dělat, aby člověk přežil, co nedělat, aby člověk přežil a chrlili všemožné moudra. Na chvíli jsem tak získal pocit důležitosti a ochutnal i drobek moci. To když jsem klučinovi, který se snažil vměstnat obličej do černého kusu, neustále opakoval, že ještě chvilku a bude mrtvý. Vláďa ukončil každou přednáškou impozantním odhozením dýmovnice.

Na dalších stanovištích ukazoval Roman zbraně různých typů, ráží a značek, Martin předváděl výstroj městského policisty a její praktické využití proti nevybouřeným fanouškům a Pepa zářil samozřejmě u svého... prováděl osvětu v oblasti vojenské kuchyně PK-12.

Dopoledne uběhlo jako voda a když učitelky zahnaly stádo na oběd, dali jsme se i my do dlabání. Pepa totiž chytře spojil prezentaci vaření v polních podmínkách s přípravou oběda pro nás a tak se mi místo mnou očekávaného chleba s kolečkem (spíš kolem) salámu značky „Salám“, který jsem si poctivě přivezl, objevil v ešusu řízek jako sloní ucho a kupa brambor. No, přiznám se rovnou, že jsem neremcal nad výměnou a pustil se do toho. Když mi byl po druhém řízku nucen i třetí, kategoricky jsem odmítl, že opravdu nemůžu. Odvalil jsem se do trávy a funěl (ale na kafíčko místo samozřejmě bylo).

V druhé polovině dne přišla na řadu střelba vleže (ze vzduchovky), střelba v kleku či ve stoje (z paintballové pistole) a ukázka překování terénních překážek pomocí lana (taková opičí dráha – anebo dráha pro opice?). Vytvořili jsme tři stanoviště a rotování posádek začalo. Během odpoledního zaměstnání (já už chytám hodně lampasácký móresy) bylo vystřílena asi tuna kuliček různých barev (převážná většina do průhledného štítu, za kterým jsem se krčil já), metrák diabolek, z nichž málokterá skončila v terči a rozdána byla cca tisícovka kliků a dřepů (napomenutí a okřiknutí nepočítám).

Poté, co se všichni vystřídali (včetně paní učitelky) jsme putovní cirkus zabalili a odebrali se zpátky ke svému celtovému obydlí. Z posledních sil jsme si s Romanem a Lucinkou čutli ještě párkrát na bránu (přičemž Lucinka zaváděla prapodivná pravidla) a pak se usadil na lavičku k ostatním. Sluníčko padalo pomalu k zemi a Pepa se vytasil s další delikatesou. K večeři podával uzené maso, a když jsem si mlaskal blahem, nabídl mi k tomu i pivo (kam to ten člověk dává?).

Pak už jsme jen seděli a rozebírali všechno, co rozebírat šlo. Já jsem se čas od času nechal od Lucinky přemluvit, abych vykonával pohybovou činnost a chvilku si s ní hrál. To mi ale nikdo dlouho nevydrželo. Začalo se smrákat a Roman šel pomalu připravovat spaní. Krátce poté, co šla nejmladší členka týmu spát, se na nás přišel podívat Martin. Konstatoval, že ty „--- (nelze publikovat)“ nezabije jen díky tomu, že odjíždějí zítra domů a pak nás pozval na skleničku. Chvilku jsme se nechali přemlouvat, ale pak se všichni (krom Romana, který se nechal slyšet, že zbraň a dceru nikdy nenechá bez dozoru) přemístili do Martinova pokoje a pokračovali v konverzaci s putujícím alkoholem. Společnost nám přišla dělat i jedna z učitelek. Nedostatek alkoholu a sil nás poslal spát.

V neděli ráno už nebylo k dělání nic jiného, nežli sbalit, uklidit a vyrazit. Vzdalující se autobus, za jehož okny se míchaly dětské ruce (s gestem mávání, ne vyhrožování) byl dostatečným důkazem toho, že jsme tuto školu v přírodě příjemně oživili.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

nehodnoceno
článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.