Začal jsem se jim věnovat ve stejném pořadí, v jakém byly napsány. Nejdříve datum. Říkal jsem si, že v podstatě nezáleží na tom, kdy se to uskuteční, ale na druhou stranu jsem cítil, že jistá numerologie by v tom mohla být zapletena. Datum se nakonec přihlásilo samo. Třetího března roku 2013, poté, co opustíme budovu Karlínského divadla, kam ve tři hodiny půjdeme na představení. To by snad mohlo vypadat ve vzpomínkách dobře.

Kde na sebe taky nenechalo dlouho čekat, protože romantických restaurací v blízkém okolí Florence není mnoho. Nakonec jsem podlehl kladným recenzím restaurantu Grosseto a elektronicky vytvořil rezervaci. Výhled na Hradčany a osvětlenou Vltavu snad přispějí k atmosféře.

Posledním problémem byl prstýnek. Ono žádat o ruku s rukami v kapsách není úplně originální. Takže jsem opět zabředl do internetu a hledal a hledal. Nakonec jsem našel a objednal. Teď už zbývalo jen čekat, tvářit se obyčejně (to mi jde víc než všechno ostatní na světě) a modlit se, aby se nic nepokazilo. I když jsem krabičku s klenotem obdržel až v pátek odpoledne, všechno se povedlo.

V sobotu po představení jsem poprosil Lucku, jestli by se mnou nešla do nedalekého internetového obchodu vyzvednout zboží (k tomu má fatální nezájem) a dovedl jsem jí až na palubu lodi. Tam už koukala trochu nechápavě. Když jsem chlápkovi u stolku oznámil své jméno a on nás provedl lodí a usadil u stolu, koukaly jí veliké otazníky z očí. A já jsem přemýšlel, kdy bude ten pravý moment.

Nejdříve jsem se chtěl vyjevit při přípitku, pak po objednání jídla, a když byla vedle nás usazena omladina (asi metr po mojí levici), bylo mi jasné, že to musím udělat někde venku. Po vynikajícím jídle a ještě lepším dezertu jsme po platbě opustili plavidlo a já zjistil, že mám poslední možnost spáchat svůj úmysl. Protože s žádostí na peróně, anebo doma na koberci bych moc nezapůsobil, muselo to být tady a hned. A jak se říká: „tonoucí se stébla chytá“. Vyblekotal jsem ze sebe, že mám v mobilu super aplikaci, která umí vyfotit památku a najde o ní informace a táhnul Lucku od vchodu. Když jsme se ocitli mimo světla lamp, konečně jsem našel odvahu a zeptal se. Trochu mě šokovalo, že je Lucka ticho a ani po pěti vteřinách mi nevzala z rukou nabízenou krabičku, ale pak přeci jen to strašné ticho protnulo slovo ANO. Dokázal jsem to.