A protože bylo krásné, teplé, skorodubnové odpoledne (teplota nešla odečíst, protože měřidlo zamrzlo), spojili jsme courání ještě s návštěvou krypty pod kostelem Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, který skýtal útočiště československým parašutistům po atentátu na říšského protektora. Královsky jsme se nadlábli, abychom to vydrželi až do večera a vyrazili vstříc Sibiři.
Před vstupem do krypty je místnost věnovaná památce všech lidí, které německý řezník a atentát nějak poznamenal. Dočtete se zde nejen o výcviku a osudu vojáků, ale i tisíců civilních oběti. Nepokládám se za velkého citlivku, ale čtení je to silné.
V samotné kryptě na nás dýchla jakási ponurá atmosféra, asi i proto, že jsme týden před tím viděli český film „Atentát“, který v těchto místech končí. Kromě květin a byst parašutistů je zde spousta vzkazů, jejichž obsah jsme samozřejmě nečetli. Pohled na úzké okno, který je jediným zdrojem denního světla a kterým němečtí vojáci posílali atentátníkům ledovou vodu a plyn, je hodně smutný a depresivní.
A tak když jsme vylezli zpět na ulici, byli jsme rádi, že jsme nezvolili pořadí návštěv opačně. Teď nás čekalo to příjemnější.
Doťapkali jsme na Holešovické Výstaviště, prodrali se na právě probíhající Matějskou, našli pavilon s plakáty chobotnic na zdech a vstoupili. Hned po projití kasou se před námi otevřel prostor plný akvárek, nádrží a panelů věnovaných vodním živočichům. Mezi tím vším poletovaly děti a pohybovali se marně hledající rodiče. Ryby v hlavním akvárku (které bylo otevřené) vypadaly dost smutně. Za chvilku jsme zjistili, že to nebyl smutek, co je trápilo. Byly přežrané. Nějaký rybomil umístil hned vedle akvárka automat na žrádlo, z kterého mohl kdokoliv za nízký peníz opatřit drobení pro ploutváky. Nadšené děti všemi silami obírali rodiče o drobné a ty pak proměňovaly ve velkém za granule. Odhadem toho tam mohlo plavat tak za tři litry. Ryby se spíše snažily nánosu vyhnout, nežli ho konzumovat.
V druhé polovině pavilonu byl za sklem umístěn Nemo i s jeho partou. Nemusím asi říkat, že akvárko bylo v obležení dětí, které na něho mluvily, zvěčňovaly si ho na všechny druhy zařízení, které existují a klepaly, aby vykazoval ještě větší aktivitu, než doposud. Bílooranžová rybka se zdála celkem vysmátá a choulila se v bílých řasách (nebo co to bylo). Zřejmě proto, že si myslela, že nebude vidět.
Při prohlídce jsme objevili spousta zajímavých ryb a tvorů. K vidění jsou zde žraloci, želvy, nejošklivější ryba, jakou jsem viděl, ryba s předkusem, něco plavajícího, velký rejnok, malý rejnok s rejnočky, spousta murén a hadů, krabíci a langusta. Tím to však zdaleka nekončí. Nejvíc mě ale dostalo, jak byly některé rybky vybarvené. Člověk by ani netušil, čeho je příroda schopná.
Asi za 45 minut jsme výstavu opustili a šli se na chvíli cournout po krásách Matějské pouti. I přes velké naléhání jsem vydržel a nešel se ztrapnit ke střelnici. Jedinou atrakci, kterou jsme podstoupili, bylo Ruské kolo (no, byl to v té kose dobrý nápad – a musím podotknout, že můj). Pak už hurá domů do tepla.
Co na závěr? Snad jen doporučení, že památník i mořský svět stojí za to vidět.