Na začátku mě to stálo trochu přemlouvání Mildovi vysvětlit, že je to dobrý nápad a tesknit nad svým stářím osamělý není dobré. Samozřejmě na konci souhlasil, ale do pozvánky si vměstnal podmínku, že se bude jednat o čistě chlapskou jízdu – bez bab. Seznam pozvaných jsme dali dohromady za chvilku, hledání správného termínu a místa nebylo tak jednoduché, ale rozhodně to pro nás nebyla žádná překážka. Rozeslali jsme prvotní oznámení s dotazem, kdo kdy má, či nemá, čas a vybrali cestu nejmenšího zla – den, který vyhovoval největšímu počtu pozvaných.

Místo, kde se celá akce měla odehrávat, muselo být nějakým způsobem speciální (v našem věku si přece nemůžeme dovolit pozvat své přátele do nějaké čtyřkové knajpy). Oba jsme tedy vsadili na dříve osvědčenou kartu – The Pub na Pavláku.

Po několika pokusech jsem s pomocí Mildy uzavřel rezervaci (už to začínalo vypadat, že nejsem schopen ani toho) a rozeslal pozvánky na osmnáctou hodinu devatenáctého prosince. Už zbývalo jen čekat a doufat, že to odvolá co nejméně lidí.

Potěšilo nás, že přišlo hodně pozitivních odpovědí, několik 50-50 a jen dva lidi to odvolali napřímo.

A pak konečně nastal ten osudný prosincový den a já jsem úderem šesté (no, tak přesně zase ne) vstoupil na parkety restaurace. K mému velkému překvapení jsem tam našel už Martina, který si na baru četl noviny s tím, že se hodně těšil. Zasedli jsme k devítce (náš stůl) a poprosili obsluhu, aby nám vysvětlila, jak se manipuluje s výčepním zařízením. Když to pro mě zřízenkyně vysvětlovala potřetí, pochopil jsem (není to žádná sranda, ovládá se to třemi čudly) a my naplnili první půllitry.

Pak se začala plnit lavice stolu celkem rychle. Protože si již nepamatuju, kdo kdy přišel, vezmu to souhrnně. Bylo nám s Mildou ctí přivítat Jindru, Davida, Jiříka, Vencu, Máru, Kubíka a Míru. A když takováhle parta pořádných chlapů za to vezme, začnou padat rekordy.

O zábavu nebyla rozhodně nouze. Po chvilce bylo jedno, jestli se lidi znají, anebo se vidí každý den. Smích a huronský řev bylo slyšet od našeho stolu až u pisoáru. A to byla nějaká dálka :D. Díky týmovému duchu (lití) a propracované taktice skrývání výsledků se nám podařilo propracovat se z naprostého dna, přes vítězství mezi stoly a Puby v Praze až na první místo v republice. Za tento úspěch vděčíme každému členu týmu. Díky chlapi. Dobrá práce.

Když byla vláda naše, začali jsme oslavovat vítězství a po něm přišlo to nejhorší – placení a odchod. Když se podívám na tuhle akci zpětně, připadá mi, že to uběhlo strašně rychle, ale budu na ní vzpomínat rád a hodně dlouho. Všem, kteří se dostavili, moc děkuji a doufám, že ti, kteří nebyli, se příště polepší a rozšíří naše řady.