Ležení na bílé peřine

Po hodně dlouhé době se mi povedlo udělat si čas a zúčastnit se neofiko akce záložáků. Tentokrát se nejednalo o pouhé přežití v zimních podmínkách, ale celá operace měla trochu politický podtext. Zapojeni jsme byli do otázky Česko – Polského problému na Frýdecko-Místecku. Protože historie není můj silný obor a nerad bych tady šířil fámy a nepravdy, odkáži Vás na kompetentnější zdroje. Důležitá je osoba generála Josefa Šnejdárka, jeho role v sedmidenní válce, pomníček věnovaný generálově památce a vandalství spáchané právě na tomto pomníčku.

pátek 18.01.2013 18.01.2013 00:00:00 publikovaný vojenské zážitky Jenda
KDO (osoby a obsazení) aktivní zálohy AČR /
KDY (období a interval) víkend /

Celé to začalo klasicky tím, že jsem dostal od Romana pozvánku na víkendovou akci. Mail ale neobsahoval podrobnosti, ty byly obsažené v přiloženém dokumentu. Já, ovládán svou lehkomyslností, jsem si je nepřečetl s tím, že někdy na to bude čas. Pak se ozval Lukáš. Jestli se tohoto výletu zúčastním. Abych na sebe nemusel prozradit vlastní neschopnost, přislíbil jsem účast. Až tento krok mě přiměl, abych si přečetl více. Jakmile jsem otevřel worda, zhrozil jsem se.

Setkání na Hlavním nádraží bylo stanoveno na šestou minutu po páteční půlnoci. Následovat měl přesun vlakmo do lokace Bystřice. Předpokládaný výsadek okolo šesté hodiny ranní. Po vlastní ose se přesuneme až na vrchol kopce „Polední“ (kde se nachází výše zmiňovaný památníček), zbudujeme tábor a přečkáme zde noc. V ranních hodinách bude následovat sestup k vlaku a cesta domů.

Vzhledem k tomu, že mám tolik rád zimu a mrznutí, bylo mi celkem ouvej. Zachoval jsem si však důstojnost a přes silné nutkání se z akce vyvléct nepovolil. Udělal jsem ale velmi chytrý krok a kontaktoval Romana s prosbou o doporučení výbavy. I dle vlastních (nepříliš bohatých) zkušeností mi bylo jasné, že dvě trika a svetr nejsou do zimního počasí to pravé. Obratem jsem obdržel dva odkazy na funkční prádlo. To jsem si hned objednal a zakoupil.

V pátek 18. ledna, kdy teploměr ukazoval cosi kolem mínus šesti stupňů, jsem se dostavil s plnou polní do haly nádraží. Tam už čekal Roman s Pepou a po chvilce dorazil i Milan s Michalem. Byli jsme všichni, hurá do vlaku.

Nevěřil bych tomu, že je nutné si kupovat místenky do vlaku, který jede na přelomu dní, ale ukázalo se to jako správný tah. Michal vyklidil kupé (se slovy „buď odejdete dobrovolně, anebo se můžeme poprat“) a my jsme zaujali cestovní pozice. Jako uvítací pozornost jsme obdrželi od Romana pivko a buráky. Vlak se rozjel do tmy a my, krom detailů operace, probírali minulost a budoucnost světa.

V Olomouci nastoupil Pavel.

Z celého, jinak klidného, cestování bych zde vyzdvihnul dvě události. Jednak nás velmi pobavil číšník, který nám nabídl občerstvení, ale byl vybaven pouze dvěma pivky (ostatní tři přislíbil dodat v Přerově, ale již nedorazil), druhou atrakcí byla frustrovaná matka, která rozrazila dveře našeho kupé se slovy „já mám místenku“. Když ji Michal stejným způsobem odpověděl, že mi taky, zanechala nám dítě a někam odběhla. Po chvilce se vrátila, popadla dítě a tašku a bez pozdravu se ztratila na chodbě.

Do plného počtu se byla naše skupina doplněna až v Třinci, kdy se k nám přidala Naty. Lehké zmatky s odjezdem způsobili to, že nám ujel spoj a tak jsme posnídali na Třineckém nádraží. Následující vlak už jsme stihli a ocitli se tak na nádraží v Bystřici.

Kontaktní osobou této operace byl samotný starosta města. Ten nás v čekárně zasvětil do problému této lokality a udal důvod, proč je rád, že jsme dorazili. Když skončil, všem v hlavě zněla otázka, jestli budou moci naši potomci žít svobodně, jestliže se obrátí režim tím nesprávným směrem :D. Vysvětlil nám cestu, vyfotil nás před národním výborem a pustil nás k cíli.

Prvním úkolem bylo dostat se na konec obce. Zjistili jsme, že se asi nacházíme v nejdelší obci republiky, protože ani po půl hodině jsme nedosáhli cedule s přeškrtnutým názvem. Když jsme ho konečně dosáhli, překročili jsme říčku a na konci mostu nás zastavil občan, vyzdvihující statečnost, kterou tímto činem prokážeme. Trochu jsem si připadal jako spojenecký voják, který dorazil do nacisty utlačovaného města. Mezi slovy chvály nás pozval na večerní hospodský pokec s tím, že tam můžeme i přespat. To však Roman odmítl. Přece jen, mělo to být trochu dobrodružství, ne kempování v teple.

Uprostřed přemlouvacího procesu k nám dorazil i Luboš. Ten se tam vyskytoval ze zcela jiného důvodu nežli mi. Účastnil se narozeninové oslavy, ale možnost vylézt na kopec si nedal ujít a putoval s námi. Když jsme vzhlédli vzhůru na vrchol, který máme dobýt, nebylo nám zrovna veselo. Přeci jen, převýšení 600 metrů není Kolínská rovinka. Ale zaťali jsme a vyrazili.

Cesta, po které jsme kráčeli, byla naštěstí ušlapaná a schůdná. Kolem nás se rozprostírala nádherná, sněhem pokrytá krajina. Nasadili jsme tempo a šlapali.

Když se široká cesta změnila v úzkou zasněženou pěšinu, začaly nás síly opouštět. Koneckonců ani výbava, kterou jsme si všichni táhli v báglech, nám výdrže moc nepřidávala. Ale nepodlehli jsme a vydrápali se až k vrcholu.

Na planině jsme našli prázdný stožár, na kterém se pohupovalo přestřižené lanko, zničený památníček a jeden pár zavátých laviček. Dali jsme se do práce. Pepa vyndal nářadí (právě proto jeho polní vážila tunu), Roman s Milanem se pustili do odstraňování nápisů z kamene, Naty pořizovala dokumentační fotky a já s Michalem jsme si vzali na starosti umístění České zástavy na stožár. Všichni jsme trochu vymrzli, ale své úkoly splnili. Opustili jsme památné místo a odebrali se do lesa vybudovat ležení.

Našli jsme rovinu, kde hustota stromů dovolila umístit vedle sebe sedm spacáků, a začali odhrabávat sněhovou nadílku. Roman a Pepa začal zakládat požár, u kterého bychom se měli večer zahřát. No, tři hořící větvičky moc šancí nedávaly. Když dřevo ne a ne chytnout, uchýlil se Roman k použití urychovadla. A hle, dřevo hořelo jak o závod.

Lehce připomínající bezdomáče (postávající kolem ohně) jsme si nahřívali svá těla, povídali, jedli, pili a vůbec dělali věci, které se tak nějak běžně dělají ve sněhem pokrytém lese při mínus osmi. Tohle dělání nám vydrželo až do večerních hodin, kdy se slunce odebralo spát, a na obloze se objevila tma. Zapnuli jsme baterky, odebrali se doupravit svá ležení a ještě na chvíli si hřáli údy nad ohněm.

Kolem sedmé (kdy už kolem nás byla tma jako v pytli) jsme se vrhli do pozic. Tedy všichni krom Milana. Ten si nevzal spacák (proč ví jen on sám) a byl tak odsouzen k mrznutí a hlídkování. Zavřel jsem oči a oddával se teplu a tmě.

Z tohohle krásného pocitu mě probudili mrznoucí nohy. Z lesa se ozývalo chrápání různých stylů, patřící různým autorům. Pustil jsem se do ohřívání chodidel jejich vzájemným mnutím. Krom tepla jsem generoval (já ne, to celta) i šustivý zvuk, takže jsem toho po chvilce nechal. Pro jistotu jsem se podíval na hodinky, abych si ověřil, že utrpení potrvá už jen krátce a brzo budeme vstávat. Tipoval jsem, že bude kolem třetí hodiny, ale baterkou osvětlený ciferník byl jiného názoru. Bylo čtvrt na dvanáct. Tohle bude pekelná noc.

V nepravidelných intervalech jsem se budil, ohřál jsem si chodidla a znovu upadl do limbu. Další pozorování hodinek jsem již zamítl, nechtěl jsem se zhroutit z toho, že je o minutu víc. Nakonec bylo ale moje trýznění ukončeno Romanovým budíkem. Přemluvil jsem se, abych vylezl z tepla spacáku a narval na sebe studené hadry, které jsem měl celou noc venku. Podařilo se. Někdo z davu podal informaci, že v noci mohlo být něco kolem mínus deseti. Zkontrolovali jsme náš provizorní domov (hlavně podlahu – jestli na ní nic neleží), zabalili jsme se a vyrazili dolů k vlaku.

Sestup se obešel naprosto bez komplikací a my jsme se ocitli před nádražím s více než hodinovou rezervou. Rozložil jsem nářadíčko, po dvaceti minutách uvařil vodu na dvě kafíčka (trochu mě přemrzla bombička) a posnídal. Když rozhlasem zněla informace, že k prvnímu nástupišti dorazí náš vlak, rozloučili jsme se s Bystřicí a byli odvezeni do Třince.

Tím skončil postup celého týmu. V Třinci se s námi rozloučila Naty, v Olomouci pak Pavel. My ostatní jsme poleháváním a pospáváním doputovali až do Prahy, kde jsme se naposledy rozloučili a každý putoval svým směrem.

Akcí jsem byl nadšen. Vidět zasněženou přírodu stojí za to a spát v ní... to je nepopsatelné. Musí se to zažít. Na závěr musím krom všem členům výpravy poděkovat Romanovi, že mi poradil s koupí funkčního prádla, díky němuž jsem nezmrznul.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

nehodnoceno
článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Seriál a související články

Další pocta panu generálovi - Jak jsme dělali předvoj (1. díl)

Lukášova prvotní představa byla taková, že vyrazíme odpoledne z Prahy a první noc přečkáme v zavazadlovém prostoru Lukášova automobilu (umě přetvořený na liegel wagen). Hrozbu umrznutí tak snížíme o padesát procent, což je celkem slušná šance na život. Nicméně se ukázalo, že jsme jediní, kdo chtějí opouštět brány hlavního města již v pátek. Martinem mi bylo tlumočeno, že čtyřvozový konvoj dorazí do Návsí až během sobotního rána. I když bylo těžké se rozhodnout mezi finančně přijatelnější a spánkově vydatnější variantou, zůstali jsme u původního plánu. Budeme tvořit předvoj.