Když se blížil termín mého nástupu na zotavování, vytvořil jsem si velké plány, jak zkrášlím byt (no, zkrášlím, ono jde spíše o dodělávky), budu cvičit na kytaru, pohnu s plastikovým modelem, který se mi přes rok (nebo je to dýl?) válí ve skříni a spousta dalších věcí. No, není nutné tajit, že to dopadlo všechno trochu jinak, ale já jsem si měsíční flákání parádně užil a odpočal si.
Dny volna a oddechu se vesměs nesly ve stejné režii. Vstával jsem kolem deváté, udělal si snídani a pustil si film, anebo počítač. Tu a tam proběhl nějaký pracovní telefonát (to mi chtěli kolegové udělat radost, že jsem nepostradatelný), ale jinak klid. Jediné, co kazilo mou mysl obavami, byla absence nápadu na vánoční dárky. I když bylo hodně nízkého prosince, stejně šel čas kupředu a já nevěděl, co koupit, aby to mohl ježíšek narvat pod strom.
Protože je mi jasné, že denní harmonogram nikoho nezajímá, vyzdvihnu jen ty best-of události.
Hned první víkend jsem byl na seznamu lidí potřebných pro chod projektu. Takže jsem seděl na zadku a čekal, jestli někdo nezavolá, abych mohl zapnout počítač. V neděli se mi konečně rozezvonil mobil a byl jsem požádán o pomoc. Po deseti minutách zmateného odpovídání jsem zjistil, že pomoci nemůžu, protože k tomu nemám dostatečná práva.
Týden na to v pátek jsme s taťkou cestovali po Praze za účelem výběru vhodné pohovky do pokoje. Já jsem si krásně zařídil po ulicích Smíchova, Zličína a dalších východopražských částech. Jasná volba padla na švédského prodejce, ale nákup se neuskutečnil. Mamka si při provádění kaskadérského kousku v metru zlomila klíční kost.
V neděli přijel pan vedoucí a celý den jsme pařili Battlefieldy. Dostaly jsme nějaké medaile, sem tam povýšení a nespočetněkrát jsme se ocitli na Cháronově voru.
Na úterním tréninku jsem dostal hobla (to už je hodně let, kdy to bylo naposledy) maskovaný za provedení nové, dosud nezveřejněné techniky. Bylo mi sice divné, že technika se provádí tak, že útočník leží na zádech a ruce má natažené za hlavu, ale já jsem člověk důvěřivý. Prozřel jsem až poté, co mi zápěstí a kotníky sevřely cizí ruce a já se ne vlastními silami vzedmul půl metru do vzduchu. Během vteřiny se na mém levoboku objevil Jára a zaujmul pozici „kozy“. Za zpěvu „happy birthday“ celým osazenstvem jsem byl otloukán. Radost jsem měl jako malé dítě.
Ve středu devatenáctého se odehrála oslava narozenin. Něco tak velkolepého a úžasného je hodno vlastního článku.
Konec světa nepřišel.
Do štědrého dne probíhaly nějaké nákupy, já nakonec sehnal množství harampádí, které budu prezentovat jako dárky, strojení stromečku (kterého jsem se nezúčastňoval) a zdobení bytu a všeobecné zmatky před Vánocemi.
Protože mamka (kvůli té ruce) by se přípravou vánoc spíše trápila, než těšila, pozvali jsme rodiče na štědrý den k nám. Aby měli návštěvu v maximálním komfortu, odpoledne jsem je přivezl autem. Čekání na večer sice uplynul rychle jako voda, ale vyplnili jsme si ho maximálně příjemně. Když ježíšek zazvonil a pod stromečkem jsme objevili dárky, vrhli jsme se na rozbalování. Největší úsilí pro rozbalování projevila Barunka. Čumákem samozřejmě našla všechny dárky pro sebe, ale protože jí to asi připadalo málo, rozhodla se rozbalovat i ostatní s tím, že to snad projde a bude si je moci nechat. Bohužel to neprošlo. Co se štědrosti týče, konečně jsem zjistil, že asi nikde nevedou evidenci o tom, jestli jsem zlobil, anebo sekal latinu. Ta kopa překvapení nebyla totiž ani náhodou adekvátní mému chování v průběhu roku. Večer jsem opět odvezl naše domů a oddechl si, že už je vánočnímu šílenství konec. Ježíškové, moc děkuji za dárky.
Den nato jsme se rozjeli každý ke svému rodinnému krbu. Lucka objela příbuzenstvo, já jsem pokračoval ve sváteční náladě u našich.
Nastala doba žraní cukroví a sledování pohádek, nicnedělání a kynutí. To nám vydrželo až do Silvestra. Lucka si volno prokládala prací, já jsem držel šňůru flákání dál. Sem tam přišel Milda, někdy jsme hráli každý ze svého křesla a na světlo světa se začaly klubat nové (no jo, už zase) a upravené, doufám, že vylepšené webovky. Nebude to dlouho trvat (snad) a dostane se Vám na obrazovky můj nový výtvor.
No, ani jsem se nezahřál a nastal konec roku. Uskutečnit se tak mohli naše dlouhodobé plány, totiž trávit přivítání nového roku ve společnosti Jitky a Jindry. Ani tuto událost bych nerad odbyl pár slovy, tak ho uvedu jako samostatný článek. Trpělivost prosím.
Na poslední dny svého volna jsme naplánovali dvě návštěvy. Na začátku víkendu jeli za Lukášem a jeho rodinou. Pozdravit je, povyprávět u kafe, zanechat něco pro kluky od ježíška a shlédnou jejich nový dům. Ještě večer jsme se pak přesouvali za Lucčinou mamkou. Cesta byla celkem krušná, protože bylo potřeba použít objížďku a navigace tuto informaci nebyla schopná pochopit, ale dorazili jsme. Domů jsme vyráželi v sobotu odpoledne. Neděli si pak nechali na oddech a já se duševně připravoval na start nového pracovního procesu.
No, a tím celá má dovolená končí. Událo se toho hodně. Odpočinul jsem si, nabral nových sil (otřepaná fráze, ale hodí se sem) a do nového roku vstoupil s tím, že jsem zapomněl heslo k pracovním kompu.
I když velmi opožděně Vám přeji vše dobré v roce 2013. Snad bude pro nás ta třináctka šťastnou.
