Přiznám se, měl jsem z toho hodně velké obavy a absolvování trasy této délky v kanadách jsem hned zavrhl. Nepřežil bych totiž tu ostudu, že se někde v poli válím jako chrobák a musí pro mě přijet auto, anebo by mě musel Lukáš táhnout na zádech (co by on jistojistě zvládl). Zaregistrovali jsme se a napjatě očekávali termín.
Protože start pochodování byl určen na ráno a cesta přece jen nějakou tu chvilku zabere, srazili jsme se na Jihlavském nádraží již v pátek večer. Původní spojení bez přestupu se lehce zkomplikovalo a já musel kromě vlaku použít také bus (protože někdo vykopal koleje). Po šťastném shledání jsme se pokusili najíst v nádražní výčepně, ale než Brano stačilo zaklapnout dveře, byli jsme zase venku, protože se zde vaří pouze do sedmé hodiny večerní. S prázdnými žaludky (i když já jsem do něj nějakou tu potravu před cestou nacpal) jsme vyjeli do černé tmy, která vedla do Dolních Vilémovic, kde se pietní pochod pořádal (spíše odkud začínal).
Lukáš našel cestu bez problémů a po půl hodině cesty jsme se ocitli před kulturním domem obce. K našemu velkému překvapení se kolem hlavního vchodu pohybovalo několiko osob, z nich někteří byli oděni v maskáčích. Opustili jsme vozidlo a Lukáš se šel zeptat, jestli je naše aktuální pozice korektní. Jak se blížil ke skupince, z ničeho nic se ze tmy ozvalo: „Ahoj Lukáši“ a my zjistili, že jeden z postávajících je náš známý (paradoxně jsme si nevybavili, jak se jmenuje).
Všechno rázem nabralo jiný, veselejší směr. Byl nám rozmluven nocleh v autě, když v kulturním středisku je otevřený velký taneční sál a je možnost zde přenocovat. Druhým pozitivem bylo pozvání na malou předpochodní párty v rodném domě jednoho z parašutistů operace Anthropoid – Jana Kubiše. V domku, kde bylo ke koupi pivo, bylo vměstnáno asi tisíc lidí a skoro všechny jsem rozhodil tím, že jsem poptával kafe. I když jsme s Lukášem opustili jedovou chýši asi po minutě, nasákli jsme kouřem z cigaret, jako kdybychom tam přečkávali celou zimu. Usrkávali jsme černou zrnkovou, bavili se s ostatními a duševně se připravovali na pochod (hlavně tedy já).
Musím uznat, že spaní v teple se střechou nad hlavou bylo luxusní a protože mi Lukáš půjčil deku pod sebe (to je vidět, že se řídí pravidlem „voják se stará, voják má“), nádherně jsem si odpočal. Ráno jsme provedli registraci, prošli si výstavu, která byla věnována osudům lidí zapojených do akce, která měla za cíl odstranění fašistického řezníka.
Že účast bude hojná jsme zjistili, když jsme si všimli hada, který vyrostl před kulturním domem. Asi půl hodiny před oficiálním startem měřil několik desítek metrů. I kvanta neodbavených lidí ale nezměnila to, že se v devět hodin konal pietní akt u památníku popravených a následný start. Jako dvě střely jsme vyrazili s Lukášem k cíli (který jsme měli aktuálně deset metrů za zády).
Nenásledovalo nic jiného, než překládání levé a pravé nohy. Prostě pochod. Celý čtyřicetikilometrový úsek byl rozdělen třemi checkpointy. Protože nebyly rozmístěny pravidelně, museli jsme si na první chvíli počkat. Předbíhali jsme, byli jsme předbíháni, stoupali jsme, slézali, ale snažili jsme se udržovat stálou rychlost a hlavně se nezastavovat. To se nám celkem dařilo.
Nejnáročnější úsek přišel za posledním kontrolním bodem. Bylo nám oznámeno, že nás čeká posledních pět, nebo šest kilometrů. Nemůžu lhát a musím přiznat, že už jsem patřičně cítil únavu a nohy taky nebyly plné sil. Hecnuli jsme se s Lukášem a vyrazili. K velkému překvapení jsme se po hodině ocitli na stejném místě. Na třetím kontrolním bodě. Nadávky nebraly konce a naše duševní síla klesala ke dnu. Ale posbírali jsme zbytek sil a vyrazili znovu, tentokrát správnou cestou. Do cíle jsme dorazili (trochu v pajdavé chůzi) po sedmi hodinách a třiceti minutách.
Celí nadšení jsme se dosápali ke stolku, na kterém ležely pamětní listy, a těšili se na medaile. Dostal jsem papír a holčina mi s omluvným výrazem oznámila, že odznak nedostanu, protože se někde vyskytly problémy a kovy prostě a jednoduše nejsou. Dorazí prý poštou do 14ti dní.
No, když jsem za měsíc znovu podal mailový dotaz, kde že se ty odznaky zatoulaly, dostal jsem odpověď, že za 14 dní. Tak jsem na to zvědav.
Tak či tak jsem rád, že jsem to zvládl a Lukášovi děkuji za příjemně strávenou sobotu.
