Za hodinku a něco jsme zaparkovali na parkovišti kempu. Protože jsme dojeli akorát na večeři, z aut jsme popadli jen to nejdůležitější a nejcennější a šli se přihlásit o dlabanec. I když Káťa s Lukášem to mají trochu složitější, protože těch cennějších věcí mají v autě o mnoho více (mám na mysli samozřejmě ratolesti), večeři jsme nakonec stihli. Mezi polévkou a hlavním jídlem nám chtěl Domísek ukázat, co se naučil sledováním olympiády. Zavřel se do hopsací klece (taková ta chráněná trampolína) a skákal tam, co se dalo. Vrcholem vystoupení ale bylo, když se obtočil kolem šprusle žebříku. Nemusím asi zmiňovat, že i když to vypadalo dosti ošklivě, Domča neuronil ani slzu, ani nic jiného někam jinam :D. Lukáš, jakožto hlavní organizátor a plátce, šel zařídit vše potřebné. Nasoukali jsme do sebe večeři a my chlapi šli dojednat ubytování. Paní vedoucí přicapkala s dvěma klíči a šla nám předat chajdy.

Po pár krocích jsme byli mile překvapeni a vzájemně se (mrknutím oka) ujistili, že se nám tu bude líbit. Vedle našich chatek bylo totiž ubytováno osm mladých ženštin. Evidentně jsme i u nich vzbudili jisté pocity, protože pohled na nás musel být úžasný. Lukáš v náručí Davídka, já jsem tlačil kočárek a kolem nás pobíhal Domísek. Abych umocnil nejasnosti dívčin, pronesl jsem hlasitěji, aby to bylo slyšet i u sousedů, dosti přibarveným a jemňoučkým hlasem otázku směrem na Lukáše. „Tohle bude naše chatička?“. Když se za námi objevily Lucka s Káťou, pokusili jsme se to alespoň uhrát na ségry, ale to nám neprošlo. Holky ztratily (i tak neznatelný) zájem a pokračovaly v soukromé zábavě.

Nastal čas stěhování. Drze (abychom ušetřili čas a sobě nohy) jsme přeparkovali na ne úplně předpisové místo a obsah auta vměstnávali do ubytovacího zařízení. Během nastěhování jsem si mohl vyzkoušet, jak se cítí apoštol na orloji. Neustále jsem totiž pendloval kolem děvčat. Ty na mě, na rozdíl od již zmíněných figurek Staroměstské památky, naštěstí nekoukaly tak, jako turisti. Když bylo vše nastěhováno a nacpáno, navštívili jsme po úmorném dnu sprchy a večer se oddali hraní her.

Když jsme v pátek ráno otevřeli oči (poté, co jsme slyšeli Dominikovi zvukové efekty prováděné na naše dveře), hned jsme utíkali na snídani. Dneska máme totiž nabitý den. Najezení a spokojení jsme se nacpali do aut, naladili kanály na vysílačkách (ano, naše cestování má vyšší level) a vyrazili směrem na Liberec. Na rozdíl od cesty bylo zaparkování docela problematické. My jsme mohli autí odložit v garážích obchodního centra, ale Lukáš (poháněný na plyn) musel zahnízdit v místě přísunu čerstvého vzduchu. Chvíli jsme se naháněli, ale nakonec se podařilo a my jsme se zase sťukli u výtahu. I když jsme se my, dospěláci, dostali k vstupním branám Dinoparku (kam jsme mířili), klukům to trvalo trochu déle, protože jeli vlakem.

Nikdy jsem v pravěku nebyl a musím říct, že to stojí za to. I když je mi jasné, že cílovou skupinou jsou malí, i já jsem si přišel na své a dozvěděl se mnoho zajímavých věcí (z hlavy asi nikdy nedostanu letopočet první manželské hádky). Hodně očekávanou atrakcí (cca 1 za 15 minut) byl pravý, nefalšovaný tropický déšť. Trochu mě pobavila rodina, která si v očekávání stoupla přímo do místa, kde mělo pršet a když se ze stropu začala spouštět voda (v dosti hojném množství), celí překvapení prchali s tím, že jsou mokří.

Při prohlídce jsem urval i další prvenství. Poprvé jsem navštívil 3D (v tomto případě dokonce 4D) kino. I když jsem si vnucoval celou dobu čekání na otevření, že se nebudu kroutit na sedadle jako malé dítě, stejně jsem před nějakým tím dinosaurem uhnul. To dá rozum, nenechám se přece zadupnout. Když se na konci prolézačky, složité a nepřehledné tak, že bychom tam zabloudili i s mapou, objevil Domísek, pořídili jsme ještě pár fotek z tlamy, nakoupili historické suvenýry a spokojeně opustili areál.

V době predátorů jsme strávili celkem dlouhou dobu a tak jsme se museli posilnit malou, obědovou sváčou. Vybaveni rohlíky, salámem, bagetou a pitím jsme ukořistili lavičky na náměstí a dali se do toho. Mně nebylo souzeno, abych se v klidu najedl. Společnost se rozhodla mi dělat dosti otravná vosa, která nejen létala kolem mě, ale pokoušela se dostat i do mě. Okolí radnice jsem tedy bavil tancem místy připomínající epileptický záchvat. Z utrpení mě osvobodila až Lucka, která vose domluvila tak, že se ji rozpadlo tělíčko.

Kolem radnice, kde zrovna probíhala tragédie (svatba) a infocentra (povinné zakoupení magnetky) jsme se dostali až do útrob Babylonu k centru všeho vědění světa – IQ parku. Naštěstí nebylo nikde uvedeno, že pro vstup je nutná nějaká ta inteligence a tak jsem se nebál ani já koupit si lístek. Dostali jsme se na velké hřiště. Kolem nás pobíhala děcka i dospělí, všude samá tabulka, hlavolam, anebo něco k vyzkoušení (třeba, že Pythagorova věta opravdu funguje). Návštěvníci si krom jiného mohou vyzkoušet i jednu hodně zajímavou věc. Jízdu na kolečkovém křesle (je to sakra dřina).

Tak jsme s Luckou běhali od místa k místu a zkoušeli, jaký máme výkon, jestli poznáme po čuchu koření, jestli známe vlajky Evropy a další. Druhým návštěvním místem Liberce byl aquapark. Na to se Domísek těšil mnohem více, a tak Lukáš s rodinou opustili park a odešli se cachtat. My s Luckou jsme nebyli ještě plni chytrostí a nadšení nás neopustilo, takže jsme zůstali.

Nakonec jsme se do vody vůbec nedostali a setkali se znovu s rodinou až u výlezu z Babylonu. Cestou k autům byli oba kluci (myslím ty nejmenší) tak unavení, že usnuli tak tvrdě a v tak nepřirozených polohách (hlavně Domča, kterého nesl Lukáš jako pytel brambor), že jsme budili u Liberečáků podezření, že jsme obě děti unesli. My jsme to s Lukášem ještě jaksepatří podtrhli svým chováním.

V nákupním středisku (nám velmi známém) jsme si udělali radost a pořídili si nové přírůstky do rodiny společenských her. Koupili jsme si Populární hudbu a Zlaté Česko a těšili se na večer, abychom to vyzkoušeli. Bohužel s radostí přišlo i nemilé zjištění. A to v garážích. I když bylo v Dinoparku uvedeno, že vstupenka se dá použít jako šestihodinová poukázka na parkování, nějak to čtecí zařízení nechápalo a parkovné nám napálilo v plné výši (240 Korun) a protože nikde nebyla žádná obsluha, nebylo ani s kým diskutovat. Když jsme se rádiově setkali s druhou posádkou, zjistili jsme, že ani oni neměli parkování nejlevnější. Stane se. Pak už hurá domů.

Z parkoviště kempu jsme utíkali rovnou na večeři. Tu jsme nakonec stihli, ale bylo to o minutu. Nacpali jsme si břicha a šli se věnovat hrám. Tedy až poté, co jsme my, kteří se nebyli koupat, navštívili sprchy (hygiena především). Večer jsme vyzkoušeli Zlaté Česko a opět zjistili, že vlastně nic nevíme.

Budíček před osmou, honem na snídani a pak začaly přípravy na cyklovýlet. Já jsem se lehce zlobil při nafukování obou kol (jako vždycky), zatímco Káťa s Lukášem ozdobili svá kola o sedačku pro Davídka (na Kátině kole) a závěs pro Domískovo kolo (za Lukášovo). Lucka se zvolila býti naší podporou a logistikou. Ještě než jsme opustili areál, rozhodl jsem se ozdobit se.

Asi padesát metrů od chatek jsem měl silné nutkání zamachrovat. Napadlo mě zastavit u spolušlapálistů na místě tak, aby se mi lehce zvedlo zadní kolo. No, trochu se mi to vymklo kontrole a já jsem přelítnul přes řídítka přímo na držku. Na ruce jsem si vykouzlil silniční lišej a dostal záchvat smíchu. Zatímco Lukáš se zlobil, co dělám za kraviny, v Kátě se probudil lékařský instinkt a použila na mně kde co. Nakonec jsme museli k místu nehody přizvat i Lucku, která přivezla medikamenty. S lehkým zpožděním (způsobeným lidskou blbostí) jsme vyrazili.

Celý konvoj se ubíral směrem na Bezděz. Občas se požitek z jízdy změnil v dřinu (to když přišel nějaký velký stoupák), ale protože nám počasí přálo a slunce svítilo na cestu, užívali jsme si to. Ze šlapek jsme sesedli až pod kopcem, který vypadal vskutku pekelně. Tam jsme se setkali i s Luckou, která mezitím zjistila vše potřebné. Kde se parkuje auto, kam dáme kola a kudy na hrad. Své dopravní prostředky jsme umístili k jedné paní na zahradu, kde nám je hlídal pes a vyrazili jsme pěšky k hradu. Už pohled samotný, kdy jsme museli hodně zaklonit hlavu, abychom dohlédli na vrchol, dával vědět, že se bude jednat o hodně velkou fušku. Ale začali jsme stoupat.

Po pár desítkách namáhavých metrů se nás zmocnil pocit, že navštívit trosky Bezděz není až tak životně důležité. Ale zachovali jsme se jako chlapi a tento pocit zažehnali. Došlo k jemnému přestavění materiálu (neživého i živého) a pěšinou pokrytou kameny někdy vysokými skoro třicet centimetrů (nejdeme nakonec po nějaké kamzí stezce?) jsme se dostali až ke vstupní bráně. Když jsme se dozvěděli, že tato stezka odvahy a sebepoznání je pojmenována po autorovi Máje, naše již tak slabé sympatie k němu (to ta škola) padly na nulu. Vyfuněli jsme se a šli shánět vstupenky. Měli jsme štěstí a dostali možnost se zúčastnit prohlídky, která probíhá každou hodinu. Na třech mladých průvodkyních (podle jejich postav) bylo vidět, že sem chodí pravidelně.

Na komentované prohlídce jsme se dozvěděli, kromě Lukáše – ten se s Davídkem oddával rozjímání, spousta zajímavých informací. Jak jinak, opět jsme se přesvědčili o tom, že lidská blbost je nekonečná. Skupina mladých lidí hýřila vtipy, až jsme se za břicho popadali (hodně velká dávka ironie). Po hodinové prohlídce jsme se znovu setkali a Domísek všechny nabité vědomosti předal taťkovi.

Cesta zpátky byla kupodivu horší a náročnější, než ta nahoru. Už mi bylo jasné, proč cesta na hrad na kole není možná. Ale při pohledu na supící lidi, kteří se drápali nahoru, nás hřálo. Měli jsme to už za sebou. Protože automobilů bylo méně než cestujících se zavazadly, bylo jasné, že si s Lukášem hodíme ještě bicyklení nazpátek do kempu. Samozřejmě naše síly nebyly ještě zdaleka vyčerpány a tak nám nedělalo jediný problém se dopravit k večeři po vlastní ose. Byli jsme (možná) za hrdiny.

Po jídle jsme se šli s Luckou projít k tomu velkému, rozlehlému a známému jezeru, které jsem ještě nikdy neviděl. Fotografické vybavení jsem měl samozřejmě s sebou, takže jsme se mohli na prázdné pláži věnovat pořizování roztodivných fotografií. Po našem návratu (kdy obě děti již překvapivě spaly) jsme vytvořili na zápraží, po vzoru ostatních obyvatel chatek, společenský dýchánek a oddávali se hrám za svitu luny. Vyzkoušeli jsme tak novou hru a zjistili jsme, že zabroukat všem známou píseň je vskutku oříšek.

Poslední ráno nepřineslo nic neobvyklého. Snídani a plánované, i když nechtěné, balení a uklízení chatek. Paní domácí byla s úklidem spokojená a při revizi nenašla žádných závad. My jsme však ještě neprchli. Na nedalekém tržišti (anebo jak jinak označit shluk stánků kolem ulice) jsme zakoupili trička a Domča se rozloučil se svým skákacím kamarádem – drakem. Rozhodli jsme se, že když už jsme na tom Mácháči, mohli bychom se aspoň trochu namočit ve vodě. Hledali jsme tedy pláž, cestu k ní, anebo alespoň ukazatel k té cestě. Nic… když jsem žhavil navigaci v mobilu, prošla kolem nás spása v podobě ženy, která nám cestu ukázala (pak zmizela). Udržovali jsme kurz a skutečně se po chvíli (asi dvacet minut) objevili u přístupu k jezeru. Nějak jsem nám moc nechtělo a tak si čvachtání užila jen Káťa a kluci. Lukáš při podrobné rekognoskaci terénu prohlásil, že tím mu to stačilo a na Máchovo jezero už nepojede.

Zbývalo narvat všechna ta zavazadla zpět do aut (i když se to zdálo jako neřešitelný problém). Nakonec se to povedlo, ale celá operace místy připomínala hlavolam. Nezbývalo, než se rozloučit a přiblížit se Praze. Nic se ale nemá podnikat s prázdným žaludkem a tak jsme si dali ještě oběd. Pak už nadobro nashle.

Čekala nás ale ještě jedna příjemná návštěva. V Doksech jsme se podívali do domova Čtyřlístku a já se alespoň na chvíli ocitl v minulosti v Třeskoprskách. Mimochodem je hodně zajímavé zjistit, podle všeho to všechno vzniklo a jaký byl vývoj čtyř kreslených kamarádů. Pak už opravdu hurá domů. Při zpáteční cestě již komunikace neprobíhala, protože vysílačkám došla energie. I tak jsme ale trefili.

Moc děkuji všem za krásný prodloužený víkend a těším se na další. Doufám, že to bude brzo.