Tisícovka na spodní Moravě

Od neděle do neděle, od prvního do osmého, z kempu do kempu, od města k městu jsme se rozhodli procestovat krásy jižní Moravy a blízkého okolí. Jen ta 1000 neznačí automobil české Škodovky, ale počet ujetých kilometrů, které to putování nakonec dalo.

neděle 01.07.2012 22.08.2012 00:00:00 publikovaný příběhy Lucíka a Jendy Lucík a Jenda
KDY (období a interval) letní dovolená /

Plánovací přípravy nebyly moc náročné (když pominu to neustálé odsouvání). Použili jsme model z minulého roku, označili si místa, která bychom chtěli vidět, vytiskli si mapu a Lucka pak spojila místa v závislosti na dnech. Pak už zbývalo jen nalézt kempy a jiná místa na přespání, poznačit si adresu a raději i souřadnice (což se nám velice osvědčilo).

Praha

Přísný harmonogramový režim začal úderem deváté, když jsme vyrazili se zapnutou navigací a plnou nádrží z parkoviště. Lucka měla na starosti řízení, já navigaci a DJing (prostě pouštění hudby). I když jsem ještě v sobotní večer vyrobil několik empétrojkových kompilací „On the road“, abychom nemuseli celý týden poslouchat dokola čtyři cédéčka, po několika pokusech o rozchození hudby v přehrávači, na kterou jsem se tolik těšil, jsem to vzdal a nechal tam rádio. Už na začátku jsme si pochvalovali zvolený termín. Na obloze nebylo ani mráčku a před námi žádná kolona. Frčeli jsme na východ.

Jihlava

Naší první zastávkou byla Jihlava, konkrétně její zoologická zahrada. Krom hradů a zámků jsme hodlali navštívit i jiné úkazy, abychom si historii úplně nezajedli. Měli jsme štěstí, protože hned po našem příchodu začala ukázka dravých ptáků. Po obloze a mezi přihlížejícími se míhala spousta ptáků, doprovázených poučným komentářem. Pak jsme brouzdali mezi klecemi a výběhy a pozorovali známé i občas roztodivné výtvory matky přírody. Oběd byl lehký, Lucka si dala sýr v žemli a ledovou tříšť, já jsem jíst nepotřeboval, neboť jsem byl pln dojmů. Cestou k východu jsme se pochopitelně vybavili upomínkovou magnetkou (jakožto na všech místech) a Lucka surikatím trikem.

Popojeli jsme na náměstí, kde na nás vybafla pouť alá osmdesátá léta (létající labutě za řevu Michala Davida) a zakoupili si vstupenku do Jihlavského podzemí. K mé velké radosti (která netrvala zase tak dlouho) se naší průvodkyní stala mladá, celkem pohledná a zjevně čerstvá maturantka. To, co jí přebývalo z chování modelky, jí trochu chybělo pro výklad. Nejdříve nás pobavila, když se uprostřed komentáře zasekla a ne a ne pokračovat (krom toho, že si pomáhala obratně slovem „vlastně“). Když nám ale tvrdila, že rakušáci během třicetileté války zkoušeli ve zdejším podzemí chemické zbraně, pochopili jsme, že prohlídku máme brát jako milé zpestření (ale co, každý chybujeme). Na druhé straně jsme spatřili svítící chodbu a imitaci feťáckého doupěte.

Příjemně zchlazeni jsme si obešli městské hradby (Parkán) a zjistili, že se nám celkem kvalitně začínají chytat ramínka (na mých už začala pučet chorvatská červená). Na náměstí jsme si vyposlechli pár starých dobrých hitů a nasedli do auta.

Dačice

První kroky nás vedly k „památníku“ kostky, neboť Dačice se zapsaly do historie vynálezem kostkového cukru. Po chvilce se před námi vyloupl krásně modrý zámek, který jsme samozřejmě šli navštívit. Abych byl přesný, nejdříve jsme navštívili park, až poté jsme byli připuštěni do komnat. Svou kulturní chuť jsme si zpravili, protože (opět slečna) průvodkyně byla velmi znalá a krom těch naučených frází nám prozradila spousta zajímavostí. Ale protože jsem je už všechny zapomněl, jestli je chcete znát, jeďte se tam podívat. Na co ale nemůžu zapomenout, je nádherná zámecká knihovna, kterou bych si přál domů. Jen bude trochu problém s místem.

Do navigace jsme zadali první kemp a cestou nabrali několik poživatin k večeři. Jakmile nám hlas v přístroji oznámil, že jsme dorazili do cíle a my jsme stáli uprostřed polí, přešli jsme ze zadávání adres na zadávání GPS souřadnic (což se ukázalo velmi praktické a hlavně bezchybné). Dorazili jsme do místa našeho prvního nočního odpočinku…

Cyklocamp pod Landštejnem

Trochu s obavami, protože bylo všude spousta cyklistů, ale žádné auto, jsme našli recepci. Tam jsme strávili několik příjemných desetiminutovek, protože před námi dorazilo stádo šlapálistů a hodlali se taktéž ubytovat. Proti tomu bych nic neměl až na to, že se do úzkého prostoru vrátnice pokoušelo vměstnat všech třináct dětí (nebo kolik jich bylo) a každý přednášel své požadavky. Když bylo vydáno povlečení, peřiny a polštáře a poté peřiny a povlečení na ně vráceno (protože je vedro, tak to nepotřebují), dostali jsme se na řadu. Vyřízeni jsme byli vcukuletu a za chvíli stál na rovné travnaté ploše náš stan. Připravili jsme si večeři a Lucka šla vyzkoušet sprchy.

Vracela se celkem třikrát. Poprvé, když zjistila, že ve sprchách sídlí automat a za výdej vody je potřeba zaplatit. Podruhé, když zjistila, že přísun tekutiny stojí dvacet korun a na její padesátikorunu nevrací. A potřetí, když se šla zeptat místní domorodkyně, jak se ta plechová vymoženost používá. Protože tak objevila a vychytala všechny nesnáze, které lze se sprchou zažít a byla tak hodná, že se se mnou o informace podělila, já jsem se omyl hned na první pokus. Ale nebýt toho, vodu by moje tělo asi celý týden nevidělo.

Chystali jsme se už do pelechu, když začalo nepatrně foukat. Fukot během chvilky přerostl v lokální uragán a já se tiše modlil, aby ty kolíky nepovolily a my se neocitli mezi nebem a zemí. Naštěstí se tak nestalo, ale když se vítr proměnil v průtrž mračen, znovu jsem se obával. Tentokrát toho, aby stan nepromokl. Lucka měla jinou práci, ta se zase obávala, aby na nás nespadl strom, který sídlil opodál. Vyčerpaní vším tím modlením jsme nakonec usnuli a v pořádku se díky budíku se probrali do krásného pondělního rána.

Kdyby to neudělal on, určitě by to zvládl výcvikový tábor mladých Navy Seals, který v kempu sídlil. Kolem nás dupala (to nebyl klusot) mládež za vydatného slovního povzbuzování dospěláků. Zkontrolovali jsme plátěné obydlí a auto a uspokojeně jsme neobjevili žádnou neplechu. Sbalili jsme stan, tiše se rozloučili s kempem a vyrazili na cestu.

Slavonice

Náměstí, které se dle průvodců řadí mezi jedno z nejkrásnějších u nás (hned vedle Telče) jsme nalezli rychle a zanechali na něm auto. Navštívili jsme Íčko, a vydali se k městské věži, abychom mohli obdivovat město z ptačí perspektivy. I když podle otevírací doby uvedené na dveřích mělo být již otevřeno, mohli jsme se podívat pouze na petlici opatřenou zámkem. Prošli jsme se bránou sem a tam a po deseti minutách byli již úspěšnější. Nebylo tomu jinak a my jsme museli vylézt mraky schodů (myslím, že to bylo něco kolem 200). Odměnou nám byl ale překrásný výhled na náměstí a okolí. Další plánovanou zastávkou mělo být muzeum. Kolem jeho vchodu jsme prošli celkem třikrát, než jsme byli poslání k zavřeným dveřím. Bohužel oznámení na ceduli nedávalo šanci k tomu, aby se stav zamčenosti v průběhu dne změnil. Trochu posmutnělí, že se nám hroutí denní plány, jsme se rozhodli navštívit podzemí, které jsme při hledání muzea našli.

Měli jsme dvě možnosti. Buď počkat pětačtyřicet minut na standardní prohlídku, která ale podle Evy a Vaška (prostě nějací manželé) není tak zajímavá, anebo shánět s již uvedenými osobami další čtyři lidi, kteří by s námi navštívili podzemí lepší. Vylezli jsme na náměstí a osvíceni sluncem se rozhodli, že to uděláme úplně jinak. Dynamicky jsme upravili plán (proházeli jsme, co jsme mohli, ale protože to dělala Lucka, vyšlo to) a odjeli. Cestu nám zpříjemnilo vozidlo, neustále oznamující změnu směru (blinkrem) a to i tehdy, když jel mezi poli. Zajímavé situace přicházeli hlavně při průjezdy křižovatkami.

Třebíč

Vzhledem k tomu, že jsem dnešního dne byl u řízení já, měli jsme při příjezdu malinkatý problém se zaparkováním. Nejdříve jsem to postavil u nákupního střediska, které bylo vzdálené od centra něco přes kilák. Po neustálém přitakávání si, že se nám to nezdá, jsme zajeli do garáží (no, zajeli, stáli jsme na střeše). To už jsme byli spokojeni. Vyrazili jsme na náměstí.

Ze všeho nejdřív jsme navštívili restauraci a poobědvali (velmi chutně a rychle). Pak jsme si prohlédli (zespoda) věž s největšími hodinami v republice a vydrápali se k bazilice svatého Prokopa. Zámek jsme nenavštívili, neboť tam pro změnu probíhaly restaurátorské práce (co je to za zvyk?), a nedostali jsme se ani do muzea, protože to se nacházelo v zámku.

Protože město se nám opouštět nechtělo, dali jsme si čas na rozmyšlenou (u zmrzky) a našli židovskou čtvrť, ve které se konala prohlídka s průvodcem. I když jedinými zájemci jsme byli my, nejednalo se o nějakou „Béčkovou“ záležitost. Slečna průvodkyně nám během návštěvy synagogy a pak i tradičního obydlí, odkryla spousta termínů a zvyků lidu Izraelského.

I tak nám to ale nestačilo a nepokládali jsme dobu tak pozdní, abychom se museli jet ubytovat. Potrápili jsme navigaci (nejvíce ale sebe) a vyhledali v okolí muzeum řemesel. Několik kilometrů bloudění městem nás postavilo před uměleckoprůmyslovou školu, která byla tradičně o prázdninách uzavřená. Zeptali jsme se tedy domorodkyně (byla to zelinářka), zdali by nám neukázala cestu k tomu pravému muzeu. Když nám deset minut popisovala cestu plnou odboček, křižovatek a změnu směrů, pochopili jsme, že muzeum zase tak vidět netoužíme. Vyrazili jsme stanovat.

Autokemp Třebíč – Poušov

Zaparkovali jsme, postavili stan (pozorujíce při tom blízké okolí – znuděný párek postarších Rakušáků a mladá dvojice zápasící se stanem připomínající šapito) a odebrali se k odběru stravy v místním bufetu (klobáska přes celý tácek a ještě kousek navíc). Během dlabance jsme byli nuceni shlédnout (hlavně vyslechnout) divadelní hru velmi amatérského divadla (o jednom herci) „Utrpení malého děcka“. Velmi jednoduchý scénář pojednával o dítěti s odřeným kolenem, které přehrává bolest, žal a trýzeň. Nápad na procházku se ujal a tak jsme se vydali k nedalekému splavu a pořídili několik skupinových a kreativních snímků.

Boj se sprchou (s podobným mechanismem) jsme vyhráli a tento výplod si tak osvojili. Plní zážitků a natěšení na další den jsme usnuli. Pršení se žádné nekonalo, ale po ostatních krajích republiky bylo peklo.

Prospání se na rovném terénu je vskutku příjemné, jen co je pravda. Máme úterý a hned po snídani na stojáka odjíždíme z kempu.

Jaroměřice nad Rokytnou

Zámek, který nás skutečně okouzlil. Nádhernou barokní (ne, že bych tomu rozuměl, ale přečetl jsem si to) stavbu jsme obcházeli s otevřenými ústy kolem dokola. Abychom nebyli o nic ochuzeni, zakoupili jsme si vstupenku hned na dva okruhy a čekání na začátek prohlídky ukrátili prohlídkou zámecké zahrady.

Naše první cestování po zámku (paradoxně druhá trasa B) bylo prapodivné, protože paní průvodkyně to pojala spíše jako běh napříč sály s občasnými zastávkami a nekonečným monologem. Interaktivita přišla pouze, když se zeptala, kolik z nás bylo již na prvním okruhu. Spočítala řídký les rukou, zašklebila se a odchvátala do další místnosti. Naše druhá, jejich první, trasa byla o poznání zajímavější a zábavnější. Například nám bylo oznámeno, že zámek je postaven ve Versailleském stylu (což nám udělalo radost, protože jsme si to mysleli – už jsme skoro architekti) a každá pátá věc je zajímavost.

Poobědvat jsme byli v restauraci „Na palubě“. Nezmiňuji tento název proto, abyste toto místo také navštívili, ale právě naopak, abyste se mu širokým obloukem vyhnuli. Možná to bylo tím, že číšník byl náhrada a kuchař neměl svůj den. Já si normálně na jídlo neztěžuji, ale tohle bylo opravdu moc.

Sedli jsme ke stolu na zahrádce, který se už od dveří nedal přehlédnout. I tak si nás obsluha všimla až po deseti minutách. Lucka si objednala přírodní řízek s hranolky, já jsem si dal česnečku a guláš s bramboráky. Po další čtvrt hodině přinesl kýbl teplé vody, ve kterém plavala na kostky nakrájený salám a sýr. Vedle česneku ta polívka ani nestála. Ale úplně špatné to nebylo – trest měl teprve přijít. 45 minut po našem příchodu (a to bylo všude prázdno) jsme dostali konečně jídlo. Zíral jsem na bramboráky jako ve snách. Jakési osmažené žluté těsto se mi válelo po talíři, zalité UHO (vlastně to UHO ani nebylo). Lucka byla potěšena, že si dala klasiku, ale ne na dlouho. Když jsme si popřáli dobré chuti a pustili se do toho, zjistil jsem, že bramborák je z druhé strany černý jako bota, maso je samá flaksa a to polití je naprosto bez chuti. Lucce odešel úsměv z tváře a začala pít jak nemocný velbloud, protože potřebovala spláchnout kilo soli, které se v jídle nacházelo. Ale jak se říká, „Hlad je nejlepší kuchař.“ Protože nám oběma kručelo nelidsky v břichách, naházeli jsme to do sebe (lehce v agónii), zaplatili (bohužel) a vypadli.

Znojmo

Od parkoviště jsme kolem pivovaru dorazili až k rotundě svaté Kateřiny (domeček, kde si nešlo stoupnout do rohu). Odtud jsme obdivovali kostel svatého Mikuláše. Abychom si také něco prošli, zakoupili jsme si vstupenky do Jihomoravského muzea, kam lidská noha nevstoupila patrně pět desetiletí. Prázdnými chodbami jsme se pohybovali mezi sály a postupně se probrali hordami kamenů (šutrologie), sbírkou dřívějších platidel (některé bankovky by se nevešli ani do číšnické portmonky), expozicí zvířátek (kde se Lucka projevila adekvátně k svému věku, když pronesla „pipinky papaji“, koukajíc přitom na proso), výstavou černého kovářského řemesla a prezentací historického náčiní a nádobí (i když nebyl výrobce uveden, hádali jsme, že se jedná o pre-Tescomu). Zatímco Lucka si přes sklo povídala s vycpanými čtyřnohými obyvateli lesů a hájů, já jsem ožil u orientálních zbraní. U některých exponátů jsem nebyl schopen určit, jak se drží, natož jak se s nimi mohlo bojovat. Nabyté znalosti jsme si pak otestovali – výsledky nebudu raději prozrazovat.

Protože jsme si říkali, že jsme dlouho nebyli v chladu a tmě, posilnili jsme se a vyrazili k prohlídce podzemí. To bylo ze všech podzemí asi nejzáživnější a nejzajímavější. Paní průvodkyně nás obdařila nespočtem příběhů a legend, z nich někteří obyvatelé světa nalézajícího se pod povrchem země jsme potkali (i když v nehybné poloze).

Procourali jsme náměstí, ulovili večeři (nechyběla pochopitelně zmrzlina – jsme přece na dovolené) a jeli se podívat do malé vesničky, která stvořila velkého muže.

Přímětice – pomník Prokopa Diviše

K pomníku českého vynálezce Prokopa Diviše jsme našli cestu jen díky bystrému oku Lucky. Malá vesnička ukrývala domek celkem umně. Vyfotili jsme si Prokopův bleskosvod, přečetli si pár slov uvedených na památníku a cestovali dál.

Kemp Vémyslice

Do našeho nového domova jsme dorazili s lehkými obtížemi a to i přes to, že cíl byl zadán přes souřadnice. Nějak jsme nemohli uvěřit tomu, že do kempu se jede přes polorozbořený můstek, na němž je zákaz vjezdu vozidlům překračujícím celkovou hmotnost jednu tunu. Ale když jsme tam skupinkou mladých lidí byli posláni s ujištěním, že to lávka vydrží, zkusili jsme to. Při ubytování vládla naprostá pohoda a pro příjem platby jsme museli majitele vysloveně nutit. Nemůžu zapomenout na odpověď, kterou jsme dostali, když jsme ptali, zdali zde můžeme přenocovat ve stanu. „A máte stan? Jestli jo, tak to asi nebude problém.“

Zbudovali jsme si obydlí právě včas, protože několik minut poté se spustila z nebes průtrž mračen, při které jsme na sebe museli s Luckou křičet, abychom se ve stanu slyšeli. Začínal jsem i trochu panikařit, to když se naše předsíňka pomalu začala proměňovat v kryté koupaliště. Ale vydrželi jsme a stan taky.

Středeční obloha vymetená, po dešti ani náznak. Sbalili jsme se a jeli objevovat další památky. Za zmínku stojí, že od dnešního dne jsem za kormidlem seděl jen já (což mi v žádném případě nevadilo), protože Lucka se chtěla kochat.

Moravský Krumlov

První dnešní zastávkou byl dřívější domov Slovanské epopeje. Hledali jsme, hledali informační středisko, ale nalézt jej nemohl. Pomoc a radu jsme dostali až od příslušníků místního policejního sboru. Vyšplhali jsme se do prvního patra jakéhosi úřadu, kde jsme našli milou paní. Ta nám oznámila, že její pracovní náplní není zcela podávání informací zbloudilým turistům, ale ráda nám pomůže. Když jsme se optali, co že je ve městě k vidění, posmutněle vzdechla a prohlásila, že od té doby, co bylo Muchovo dílo přesunuto do Prahy už asi nic. Zámek přístupný není a jediná památka se nalézá na vysokém kopci (myslím, že mluvila o svatém Floriánkovi). Pohled z okna nám ukázal na kapličku umístěnou v hodně strmém vrchu. Ne, Floriana nebrat. Krom otázek jsme s paní chvíli debatili, a když jsme si postěžovali na hořkosti dnešních dní, rozloučili se. Město jsme opouštěli s roztodivnými pocity, lehce posmutnělými a s pohledem upřeným na oprýskaný zámek.

Mikulov

Asi poprvé jsme zaparkovali auto do stínu, takže jsme se těšili i na návrat do něj. Hned u parkovacího automatu jsme zjistili, že jsme asi v jiné zemi (možná i na planetě), protože jsme byli požádáni místním domorodcem o rozměnění peněz tak slušně, že jsme to takhle ještě neslyšeli. Z našeho šoku nás probrala až vykukující zámecká věž, ke které jsme se rychle odebrali. Naštěstí rychle (Lucka skoro utíkala), protože prohlídku jsme stihli na minutu přesně. Kromě zámeckých komnat (které byly naplněny výstavou, protože interiér shořel při obhospodařování fašisty) a balkónů (z kterého jsme hleděli do Rakous), jsme se dostali ještě do sklepení a k největšímu sudu (do kterého se vešla celá kapela kromě bubeníka – kvůli bubnu) a do muzea vinařství. Teď jsme byli na té pravé Moravě.

Znovu nabití optimismem a dobrou náladou jsme se stavili v podhradní restauraci na jídlo. Jakož i ostatní v Mikulově byl i oběd perfektní. Chtěli jsme se sice ještě dostat do hrobky, ale nakonec jsme se tam z časových (a trochu i finančních) důvodů nedostali. Nechtělo se nám, ale museli jsme dál. A navíc, dáma přece nečeká.

Dolní Věstonice

Samo sebou, že jsme nemohli nenavštívit i nejznámější ženu – Věstonickou Venuši. Rozloha její rodné vísky nás nepřekvapila. Jednalo se o vesničku plnou krásných starých stavení. Prošli jsme si muzeum a v něm zjistili, jak žili, lovili a bydleli naši pra-pra-předchůdci. A protože vykopávky nebyly nalezeny na jednom místě (pod muzeem), šli jsme se projít po okolí, k obrovské vodní nádrži.

Kemp „u Langrů“

Místo našeho přenocování se nacházelo asi kilometr od Dolních Věstonic. Zaparkovali jsme auto mimo areál a vstoupili do budovy, která sloužila jako recepce a společenská a občerstvovací místnost. Dvě mladé holčiny lítali po dlaždicích jako hadr na holi, obě ve tváři výraz obav a ze dveří, do kterých jsme neviděli, se ozýval syrový hlas štěkající rozkazy. Obergruppenführer Kadrnožková, jak jsem jí pojmenoval, jen chodila a neustále někam zabodávala prst s dotazem, co to je, co to znamená. Jakmile jsme se jí dostali do rány, sjela nás pohledem a položila střídmou otázku: „Co potřebujete“. Když jsme, v pozoru, odpověděli, že bychom se chtěli ubytovat, odpověděla nám, že to tu nejdřív musí dozařídit a pak na nás bude mít čas. Po deseti minutách (neměli jsme tak vysokou prioritu) se k nám skutečně dostavila.

Sdělila nám, že jsou pouze dvě místa, kde si můžeme postavit stan a spustila seznam věcí, které jsou zakázány a které nemůžeme. Prostě přístup k zákazníkům trochu zvláštní. Po zaplacení jsme mohli zaparkovat (což Kadrnožková bystrým okem zkontrolovala) a postavit si stan. Tím jsme získali nové sousedy. Nalevo od nás byli manželé v karavanu, vpravo stanoval samotář introvert.

Na večeři jsme se stavili v restauraci přes ulici. Krom dobrého jídla zde bylo zdarma nabízeno i divadelní představení. Jednalo se o konverzační vystoupení třech individuí (stejné typy jsou k vidění na hlaváku). Ale protože zde byla viditelná přízeň s obsluhou, v tichosti jsme pojedli (pošmákli jsme si) a šli ke svému obydlí.

Při návratu nám bylo oznámeno (sousedkou vlevo), že se nám před stan vysral pes, tak abychom do toho nešlápli. Aktivní pár, který byl s Kadrnožkovou v přátelském vztahu, nafasoval rýč, abychom si mohli psí výtvor odstranit. Reno Raines (soused napravo) se věnoval duchapřítomnému focení stolu a čas od času šel zkontrolovat motorovou pilu, kterou měl uloženou v zadním kufru svého auta. Do toho všeho dění se kolem našeho stanu mihla každých pět minut šéfová s výrazem důležitosti. Jinými slovy, bylo to tady zvláštní. Ale tu jednu noc jsme přežili.

Valtice

Dovolená se nám přehoupla za druhou polovinu a nastal čtvrtek. Prvním návštěvním programem byl zámek Valtice. Jako průvodkyni jsme dostali opravdu profesionálku, neboť avizovanou sedmdesáti minutovou prohlídku stihla o dvacet minut rychleji. Mezi exponáty byla i smyčcová hudební skupina (potulní umělci se nacházeli prakticky na každém zámku) a při návštěvě balkonu jsme byli svědky vystoupení šermířské skupiny. I když se oba cítili velmi uraženi (aspoň tak to reprodukovali), ani jeden druhého nezapíchl.

Po prohlídce jsme se pustili do Valtické části Lednicko-Valtického areálu. Nedělali jsme si iluze, že bychom mohli projít areál zabírající několik Václavských náměstí. Došli jsme až k hrobkám a když jsme zjistili, že zde nějaký podnikavec umístil výstavu čehosi, která byla pochopitelně zpoplatněna, odťapkali jsme zase zpátky.

Lednice

Několikrát jsem si v hlavě musel opakovat, že jsou to TY Lednice a že to s bílou skříňkou uchovávající dobroty nemá nic společného. Pohled na zámek nám vyrazil dech. Připadal jsem si jak před anglickým hrabstvím, anebo univerzitou. Stavba nás ohromila nejen svou krásou, ale i rozlohou. Při shánění vstupenek (po nádvoří se různými směry pohybovalo snad několik tisíc lidí), které bylo více než náročné, jsme se dostali až ke kasám prvního okruhu. Nepočítali jsme s tím, že další volná prohlídka je až za tři hodiny. Lucka vznesla dotaz, jestli existuje i výhodný program (jako na jiných zámcích) při zakoupení vstupů na oba okruhy. Tento dotaz byl zcela nepochopitelně nepochopen a my jsme dostali asi desetiminutovou přednášku o tom, že na sebe nejsou okruhy napojeny. Lehce v úprku jsme kasy a rozpovídané ženy opustili.

U druhé pokladny jsme měli větší štěstí (asi proto, že jsme se na nic neptali). Zakoupili jsme prohlídku číslo dvě a měli tak dvě hodiny volného času. Lehce pobrouzdali nádhernou zahradou (kde Lucka objevila naší další atrakci) a zašli jsme si na oběd do nedaleké restaurace. Na zahrádce jsme strávili asi deset minut, a když si nás nikdo nevšiml (asi proto, že jsme byli jediní, kdo nejedli), odebrali jsme se do jiného podniku. Tam už k nám byla obsluha pozornější, ale byli zde patrné lehké problémy s logistikou. Lucka, jako správný Čech, si dala guláš s pivem.

Protože nás po chodbách zámku provázel mladý muž, Lucka byla nad míru spokojená. A já musím říci, že jeho výklad bez pochyb předčil vystoupení některých žen. Během prohlídky jsme se například dozvěděli, za jakou výzdobu vděčíme příslušníkům bývalé rudé armády a ze zámku si odnesla rodina Lichtenštejnovic.

V lehkém poklusu jsme si šli prodloužit parkovací pobyt (za celkem přepálenou cenu) a pospíchali na vystoupení skupiny Zeyphyrus. To je skupina nadšenců, která se stará o dravé ptactvo a cvičí jej tak, aby mohli obyčejní smrtelníci vidět krásu těchto ptáků co možná nejblíže vlastním očím. S otevřenými ústy jsme pozorovali nad námi kroužící perutě. A když se na pódiu (louce) proběhl levhart, Lucka málem vyskočila z lavičky a neustále křičela „foť“. Jestli se někdy s touto skupinou setkáte, vřele doporučuji navštívit jejich produkci. Stojí to za to.

Zjistili jsme, že našemu putování začínají docházet hned dva zdroje. Pohonné hmoty a finance. Auto jsme naplnili ještě v Lednici (tedy až poté, co jsme museli vyčkat skupinové tankování motorkářské bandy), ale s bankomatem jsme měli trochu problém. GPSka k nejbližšímu bankomatu ukazovala všemi směry a to ve zcela náhodném pořadí. Riskl jsem to s tím, že na bankomat narazíme při cestě. A i když to tak nebývá, vyšlo mi to. Hned ve vedlejším městečku jsme narazili na výdejnu bankovek a nabrali si plnými hrstmi (bohužel tak, že se nám to odečetlo z účtu).

Strážnice

Ke skanzenu jsme přijeli bohužel pozdě a přišli tak o další z našich plánovaných památek. Aby nám to nebylo líto, chvíli jsme si povídali s paní prodavačkou, která obhajovala názor, že položit lahev dobrého vína ve stanu v jednom člověku není takový hřích. I přes veškeré své snažení jsme odcházeli s prázdnýma rukama se slibem, že se tady možná stavíme zítra ráno. Ale sliby se občas neplní.

Kemp Josef

Cestou k němu jsme se stavili ještě na nákup večeře. Trochu jsme se zhrozili, když jsme u zdi, která se táhla kolem kempu, viděli nadživotní portrét Pepíka Stalinovic. Ale při vjezdu do areálu jsme se uklidnili. Nejednalo se o gulag, ale o velmi hezký prostor k ubytování s vlastním bazénem (který byl silně zatěžkáván obyvatelstvem). Poprosili jsme o místečko ke složení hlavy (a stanu) a bylo nám doporučeno, že jestli se chceme vysprchovat (to jsme na tom tak špatně?), máme to udělat hned, protože za chvíli se vrátí cyklisti. Radu jsme si vzali samozřejmě k srdci, spolu s klíčem od sprch a dobře jsme udělali.

Když se kempem prohnalo stádo šlapálistů, připomínalo to slavnostní jízdu Harleyářů. Zapíchli to přímo vedle nás. Během chvíle přicupitala Lucka (která byla předtím ještě ve sprchách) s tím, že byla lehce vyhnána. Za pár chvil se v táboře vedle rozproudila debata o tom, jak je možné, že se ve sprchách nacházela cizí dívčina a své drmolení posílili každou minutu o panáka slivovice (taky co jiného). Protože nám stan několikrát zmokl, rozhodl jsem se, že ho opatřím impregnací a celý ho nastříkal.

Noc ze čtvrtka na pátek nepřinesla nic nového. Za zmínku stojí snad jen to, že do stanu lehce kapalo.

Kyjov

I když jsem dlouho přemýšlel, co k tomuto městu napsat, našel jsem v paměti (a poznámkách) toto: Vyzkoušel jsem si parkování na náměstí, obešli jsme ho a zase ujížděli jinam. Pohořeli jsme totiž hned u informací, které byly zavřené. Takže jsme bloudili uličkami hledajíc něco, do čeho bychom mohli vlézt a navštívit to. Bohužel marně.

Kroměříž

Cesta, která byla podle mapy celkem přímá, se nám zkomplikovala v tu chvíli, kdy jsme narazili na objížďku. Trochu nás překvapilo, že jednou směřovala oranžová šipka vlevo, sto metrů za ní pak doprava. Rozhodli jsme se podle nejlepšího svědomí a vědomí a odbočili vpravo. A špatně. Svůj omyl jsme pochopili po deseti minutách, kdy jsme upalovali po dvouproudové hlavní silnici (kde se nedalo odbočit, ani sjet) a na ukazateli se objevil údaj Uherské Hradiště. Lucka převzala kontrolu nad navigací (naštěstí) a vzala náš osud do vlastních rukou. Složitými obchvaty, roztodivnými uličkami a náročným terénem, kdy jízda připomínala spíše rallye, jsme se nakonec dostali až k cíli. Obchvat jsme spočítali na třicet kilometrů, ale nelitovali jsme toho. Viděli jsme kus pěkné Moravské přírody.

Vysíleni jsme zasedli hned do pizzerie a dali si oběd. Na tom jsme si pošmákli a navíc byli příjemně překvapeni rychlostí obsluhy. Za necelých 20 minut od objednání jsme měli snědeno a zaplaceno. Pak už hurá na zámek. Krom něj jsme si vystoupali ještě na věž a prošli zámecké zahrady (obě). V té, která neleží hned u zámku, jsme navštívili prapodivnou výstavu. Jednalo se o elektronické výjevy našeho světa – nebo světa robotů? No, přiznám se, ne úplně jsme to pochopili, co tím chtěl autor vyjevit.

Zelená Hora

Těšili jsme se na významné poutní místo a místo toho jsme dojeli na vrchol kopce, kde nestálo vůbec nic (když pominu rozvodovou skříň). Trochu zmateně jsme zastavili u jedné starší paní a zeptali se, kde že to ta památka vlastně je? Křehkým hláskem nám oznámila, že tady nikdy žádné poutní místo nebylo, neboť se sice nacházíme na Zelené Hoře, ale na jiné. Historická stavba se nachází u Žďáru nad Sázavou, tedy 130 kilometrů na západ směrem od nás. Zcela pobaveně (jiného pocitu jsme nebyli schopni) jsme putování za horou zamítli. Rozhodli jsme se cestovat do kempu.

ATC Olšovec Jedovnice

Když jsme se blížili k areálu, zjistili jsme, že náš nový domov převyšuje všechny předchozí v mnoha směrech. Co do počtu ubytovaných, co do prostoru, převyšuje je i v nabízených atrakcích (stánky), dokonce i v počtu hezkých holek na metr čtvereční a hlavně v hluku. Když se Lucka ptala na recepci, jestli je možné ubytování, dostala prý jasnou odpověď: „Jestli Vám nevadí řev…“

Zatímco jsme se autem procpávali davy, nedaleko od nás se ozval zvyk připomínající svolávání divokého kmene k poradě. Našli jsme (po velkých obtížích) plácek na parkování a stanování, zakempovali a šli obhlídnout areál. Zjistili jsme, že jsme zakotvili na místě pořádání nějaké taneční párty, protože asi sto metrů od našeho stanu bylo postaveno pódium s tanečním parketem a na něm křepčilo (podle paňáci pohybujícím se na jevišti) zhruba tři desítky lidí. Hlavní šaman (dance leader) měl nainstalovaný ke zvukovým zařízením svého těla mikrofon a svými rozkazy o změně rytmu se snažil přeřvat hudbu. V tomto místě kemp končil, takže jsme se odebrali poznat druhý konec.

Doputovali jsme podél břehu až k molu, kde byly přivázány lodičky a šlapadla. A protože o jízdě na nich jsme celou dovolenou snili, zeptali jsme se mladé lodivodky, jestli je možné si ještě zašlapat. Chvíli se vzpouzela, že za půl hodiny končí, ale když viděla naše posmutnělé oči, dostali jsme k dispozici pětatřicet minut. Nalodili jsme se a odfrčeli do půlky nádrže a zpět (celkem překvapivě nám nedošly síly). Závěr kotvení měl trochu dramatický, trochu detektivní, závěr. Jakési dvě pomatené matky bědovaly na molu, že se jim nevrátily jejich dětska a vyzpovídaly nás, jestli jsme je náhodou neutopili. Rozhozená kotvařka už sahala po červeném plováku s tím, že je půjde hledat, když si někdo vzpomněl na to, že je viděl na druhé straně vodní plochy. Když kvokání začalo přerůstat pro mě únosnou mez, odešli jsme.

Koupání mělo také roztodivný průběh (ono celý kemp byl jaksi začarovaný). V umývárce se nalézal nám již známý sprchovací systém. Velmi mě ale udivilo, že i přes to, že nikde nesvítilo výstražné světlo informující o docházející, anebo zcela nedostupné teplé vodě (pochopil jsem, že bylo zřejmě odpojené, aby zbytečně nebralo proud), vyřítil se na mě ledový přísun kapaliny. Vylítnul jsem jako čert ze zpovědnice a když se ani po několika vteřinách teplota nepřiblížila alespoň deseti stupňům, pochopil jsem, že musím. Narval jsem se tedy pod kropítko, z kterého téměř padaly kusy ledu, a navlhčil se. Pak přišlo trochu příjemnější mydlení a pak následoval šok. Sprcha totiž nevydala ani hlásku (vodu). Opatřený silnou dávkou mýdla jsem kvrdlal pákou sprchy a pomalu začal panikařit. V čirém zoufalství jsem navštívil i sprchu vedlejší, ale výsledek byl stejný. Nic.

Pak mi do oka padl pán, který se oddával ledovým hrátkám v kabince nedaleko mé. V rouše Adamově jsem ho přišel poprosit o trochu vody (živé) a popsal mu svůj problém. Pán se jen zasmál, něco zabroukal a otočil se ke mně prdelí. Nechal jsem tedy vstoupit do své mysli klid a zosnoval plán. Narval jsem na sebe spodek, vrchní část těla si umyl od bílé pěny v umyvadle (tam dokonce tekla o stupeň teplejší) a vydal se do stanu, opatřit si další minci. Když jsem ale míjel obsluhovací pult sprch, všiml jsem si, že sprcha, kde jsem otravoval naháče, je stále aktivní. Rozhlédl jsem se, jestli se stále někde neskrývá, strhal jsem ze sebe hadry a vrhnul se do kouta. Nevnímal jsem očistu, které mé tělo zažívalo. Naopak, byl jsem blahem bez sebe, že něco teče. Operace byla úspěšná a já se doumyl.

Mezitím se venku trochu rozpršelo. S Luckou jsme se sešli ve stanu, uvařili si polévku a pomalu se ukládali k nočnímu spánku přesvědčeni o tom, že dnes v noci budeme spát jako nemluvňata. Opak byl ale pravdou. Já jsem se za nelidského randálu vzbudil asi ve dvě v noci a dobrou půl hodinu (než jsem zase padnul do říše snů) poslouchal technovýplody, na které osazenstvo trsalo.

V sobotu ráno jsme rychle složili stan a vší rychlostí prchali z místa činu (i když přes bránu nás nechtěli pustit). Slyšet totiž ještě jedno „TUC“, asi bychom se zhroutili.

Ostrov u Macochy

Cestování za známou dírou v zemi bylo bez komplikací. Jen nás trochu překvapilo, že se vyplnila varování, která jsem dostal od kolegů. Paní v informacích nám sdělila, že pokud nemáme rezervaci, prohlídku hlubin jistojistě nenavštívíme. Ale odkázala nás na další krásné podzemní úkazy. Navštívili jsme jeskyni Balcarku. Ve spletitých chodbách si prohlédli všemožné skalní útvary (jako varhany, hrnek s mlékem a madonu s dítětem) a vyposlechli si spousta krásných příběhů a pověstí. Zcela nás ale omráčilo hudební představení ukazující sílu akustiky. Odpočatí, spokojení a nabití dobrou náladou jsme jeli dál, až k Macoše.

Macocha

Z přírodního úkazu se mimo jiné stal i objekt vydělávání. Za parkování v jakékoliv časové délce byl poplatek 50,- Kč, což nám připadalo vskutku velmi nápadité. Ale co naplat? Propast jsme si prohlídli jak z horního, tak dolního můstku (z obou vypadá vskutku tajemně), ale cestování na dno lanovkou jsme nakonec odřekli. Místo toho jsme poobědvali (velmi vydatně – langoš a sýr v žemli) u místního stánku. Vyzvedli jsme autí a jeli vstříc ševci Prťavci.

Bouzov

Přesně jako v pohádce, rozprostřel se před námi hrad, když jsme se vyhoupli autem z jedné zatáčky. Lucce zaplesalo srdce, i když pouze do té doby, než jsme se dozvěděli, že poplatek za zanechání auta jsou dvě třicetikoruny. Ale nedalo se nic dělat. Nechat auto v křoví nám nepřipadalo moc správné. A tak jsme zaplatili a vydali se za památkou. U vstupu jsme si vybrali dva z asi deseti okruhů. Prohlídka obytné běže, která vévodí celému hradu a samozřejmě vnitřek. Nejprve jsme se odebrali do nebes. I když se to zespoda nezdálo, je věž vysoká a výstup na ní dosti náročný. Cestou k cimbuří jsme prolezli asi pěti místnostmi a odměnou nám byl výhled na nádvoří a okolí hradu. Pěkné počasí nám tento zážitek mnohonásobně vylepšil.

Když jsme putovali po schodech dolů k povrchu zemskému, vyšlo najevo, že nejen malé děti jsou neposlušné. Jednoho aktivistu, který se rozhodl polámat si údy pádem ze strmých schodů, pak paní průvodkyně hodně zpracovala, že bylo i v té tmě vidět, že zčervenal.

Pro putování interiéry byla naše skupina vybavena čtveřicí „hošanů“, kteří byli vybaveni stejnou dávkou humoru, vtipnosti a chytrosti. Prohlídka tím ale nijak narušena nebyla a my si jí maximálně užili.

Když se Bouzov začal za našimi zády vzdalovat, rozhodli jsme se, že ještě navštívíme inzerované historické poznání – což byl (prý) nedaleký areál, který nabízel možnost vyzkoušet si, jak se žilo v minulosti. Po deseti minutách šlapání někam, jsme došli k vysoké bráně, na jejíž venkovní straně nebyla pražádná informace o vstupném. A tak, abychom si ušetřili trapas s neochotou zaplatit vysokou částku, jsme se ke vstupu neodhodlali a cestovali zase zpátky, až k autu.

Cestu, během které jsme se vybavili večeří, nám lehce zpříjemnil deštík. Lehké pršení se se ale během několika minut proměnilo v bouři a kroupy, veliké jako třešně, padaly přímo na nás. Byl jsem rád, že jsem viděl alespoň přístrojovou desku, ostatní bylo zakryto silnou vrstvou vody. A tak jsme zaparkovali pod strom (stejně jako ostatní řidiči) a smršť přečkali. Za deset minut byla obloha zase vymetená a stopy po dešti nesla jen silnice. K našemu poslednímu noclehu jsme se blížili už se staženými okny a lehce se vařili.

Šiklův mlýn

Jestli nás v průběhu dovolené překvapila cena za poskytnuté služby, tady jsme byli doslova šokováni. Příjezdová cesta vypadá trochu jako z divokého západu a celé městečko jako farma z Dallasu. Zastavil jsem u recepce a oznámil svůj záměr se zde ubytovat. Všechno bylo samozřejmě možné, ale k poplatku za stan, osoby a auto jsme dostali ještě bonus v podobě 250 korun za každého, jakožto vlezné na atrakce. Když jsme začali namítat, že jsme sem nepřijeli sledovat krocení býků a vysidlování indiánů, byli jsme ujištěni, že je to sice naše právo, ale zaplatit to musíme. Se zjištěním, že bychom za noc „na slámě“ dali stejně, jako za dvouhvězdičkový hotel, jsem obrátil rychle auto, a co nejrychleji prchal z místa. Mezitím co já jsem sledoval zrcátka, jestli se za námi nepustil rozlítostněný cowboy, Lucka hledala náhradní ubytování. A protože je šikovná, velmi rychle našla.

Autokemp „Na kopci“

První záhadou nám připadalo, že se takto nazvaný autokemp nalézá v hlubokém údolí. Ale když jsme zjistili (pohledem z kopce, na kterém jsme zrovna jeli), že se kouří z komína, a na ploše jsou umístěna vozidla, zase jsme se uklidnili. Zaparkovali jsme u brány a já se vydal zařizovat. Dorazil jsem až k největší z budov, která byla od pohledu nejdůležitější (byly tam toalety), položil jsem směrem ke skupince diskutujících lidí otázku, kde bych sehnal správce. Čekal jsem všechno, ale odpověď mě opravdu šokovala. Jakmile jsem se zeptal, rozhovor ustal a nejbližší mladík na mě zůstal nechápavě koukat. „Was?“ Pronesl. „Ken jů spík ingliš?“. Zůstal jsem jako opařený. Nastala pro mě hodina pravdy.

Vysoukal jsem ze sebe nějakou větu, ale mladík na můj úmysl přišel spíš úsudkem. Poslal za mnou starší ženu. Pokusil jsem se znovu o navázání konverzace v rodném jazyce. Usmál jsem se a k přicházející dámě pronesl: „Dobrý den, to je nějakej fór s tou anglinou?“ Nechápavý výraz mě přesvědčil, že nebyl. Tak jsem zapojil všechny své jazykové smysly a pustil se do uzavírání obchodu. Paní učitelka by z toho asi nadšená nebyla, ale důležitý je výsledek a toho jsem dosáhl. Zaplatil jsem pobyt a opatřil koupací žetonky.

Bylo to prostě zvláštní místo. Na stožáru česká vlajka, na každém rohu nápis v mateřštině, ale češtinu tam člověk nezaslechl. Tu a tam se z nějakého koutu ozvalo nějaké chrochtání severského národa, ale jinak se jednalo o tiché a klidné místo. S lehkými obavami, co se stane v noci, jsme naposledy ulehli do stanu a prospali se do posledního dne našeho poznávacího zájezdu. Noc kupodivu nepřinesla žádných překvapení a my jsme se na začátku krásného dne odebrali na další památku.

Pernštejn

Navigace ukazovala hrad na místě, kde nebyl. Chvíli jsme kolem něj kroužili, neustále se nacházejíc pod ním, a pak jsme našli malý plácek připomínající parkoviště. Na něm nám jakýsi domorodec prozradil, že když si trochu vyšlápneme, dorazíme k bráně bez nutnosti platit poplatek za auto. Nastartovali jsme nohy a vyšlápli k hradu. Tam nás čekala zajímavost. Bohužel ne historická ani kulturní, ale typicky česká.

Hned u vchodu na nádvoří nás zastavil pár a chtěl nám prodat za tři stovky vstupenku na hradní slavnosti. My jsme namítli, že jdeme na hrad a candrbál nás moc nezajímá. Pan kasírník nám řekl, že na hrad můžeme jít až po zaplacení cla a dál nás pustit nemůže.

Tak jsme na sebe s Luckou koukli a Pernštejn tiše vyškrtli ze svého plánu. Za neustálého remcání (hlavně já) jsme sestoupili k autu a rozhodli se, že pofičíme domů. Vykasali jsme plachty a nastavili kurs na Prahu.

Dovolená nám tedy skončila a putování po jižní Moravě také. Zůstalo nám ale spousta zážitků, fotek a příběhů. Zjistili jsme však, že je ještě hodně míst a hodně památek, které stojí za to ještě navštívit. Takže se těšíme zase někdy, naše krásná zemi.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

78.45.149.190 hodnotil(a) 14.10.2012 00:00:00

vynikající

212.24.139.146 hodnotil(a) 23.08.2012 00:00:00

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

marketa napsal(a) 23.08.2012 10:27

Nazdar, to jste toho zvládli dost. Muselo to být náročné, ale zase jste viděli spoustu míst. Jsme Vás mohli ubytovat u nás na zahradě:-) Jezdili jste kolem:-)

vytvořit / odpovědět

Lucík napsal(a) 14.10.2012 20:42

Parádní člnek a ještě lepší dovolená. Všem vřele doporučuju. A Jeníku tobě děkuju.

vytvořit / odpovědět

Milda napsal(a) 27.08.2012 14:31

Slusny, dost mist jste objeli...

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 27.08.2012 14:33

Koukam, ze nekdy komentare vlozit jdou, nekdy zase ne... tak jsem zvedav, jestli tam doputuje tenhle.

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 23.08.2012 10:33

Je pravdou, že ke konci už jsme toho měli dost a pobyt začínal být stereotypní. Budíček - složit stan - odcestovat - prohlídnout - postavit stan - spát. Ale bylo to nádherné. Říkal jsem si, že brouzdáme někde po Tvé mateřské půdě. Ale kde přesně to je, to si nevybavím...

vytvořit / odpovědět

Fotogalerie