Abych utužil své jezdecké umění a hlavně trochu si zlepšil fyzičku, rozhlásil jsem mezi kolegy, známými a přáteli, že bych rád jezdil na kole v něčí společnosti. Setkal jsem s bručením, ale i s nabídkami společného šlapání. Jedním z těch, kteří mi nadšeně přislíbili společné cestování na kole, byl kolega Zdeněk. Předběžně jsme se dohodli na sobotu s tím, že si tak lehce prošlápneme pedály, prostě žádná divočina.
Před výjezdem se uskutečnilo několik telefonátů. První zhruba v půl jedenácté, že je obloha zamračená a že to asi nevyjde. Já jsem toto rozhodnutí vetoval s tím, že nad Prosekem je krásně a počkáme do jedenácté (dle pravidel našich otců „Jedenáctá rozhodne“). A tak jsme si se Zdendou vesele na přeskáčku volali a sdělovali si dojmy z počasí a plány. Nakonec se povedlo, dohodli jsme se a vyrazili.
Sraz byl v jedné z Žižkovských ulic. A nebyl bych to právě já, kdybych nezabloudil. I přesto, že jsem byl vybaven GPSkou, hledali jsme se mezi bloky domů jako Jeníček s Mařenkou (já byl ta Mařenka). Nakonec, když jsem dostal striktní zákaz kamkoliv šlapat, na mě Zdeněk narazil a spojili jsme své cyklistické síly v jednu. Když jsme ujeli asi 100 metrů, oznámil mi Zdenda, že v těchto místech jsem měl stát a setkali bychom se. Podle jeho výrazu si uvědomil, že to se mnou nebude mít lehké.
Zdenek trať naplánoval (intuitivně a impulzivně) vskutku znamenitě. Jeli jsme po následující linii: nádraží Strašnice – Třebešín – Malešice – Skalka. Podjeli jsme jižní spojkou, překročili nádraží Hostivař (po krátkém zaváhání dle předpisů) a doputovali k hostivařské nádrži (tam jsme dali mírný oddech, podpořený výstupem močícího panáčka). Vodní plochu jsme obkroužili a přes Petrovice se vrátili znovu na přehradu. Tím jsme dosáhli nejzazšího koutu našeho putování a vydali se nazpět k Slunečnímu vršku. Přes Toulcův dvůr a blata dorazili na Hamerský rybník. Napříč Bohdalcem k Tescu v Edenu a pak už jen stoupák k Želivárně (dle Zdenka na želvu).
Cestou jsme potkali několik zajímavostí. Motorkáře, který se zřejmě se všemi svými věcmi stěhoval do nového bydliště, hezký, jednopatrový domek obklopený přírodou a psí kolonii, ve které žilo i několik lidí. Prostě poznání na každém kroku.
Kousek od místa setkání tak došlo k rozpojení a každý jsme se vydali ke svému domovu. Nakonec mi tachometr ukazoval krásných 38 kilometrů a nohy vykazovaly příjemnou únavu (no, ještě něco, ale to tu nebudu popisovat). Díky za super výlet a doufám, že brzo podnikneme další.
Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.