Tentokrát jsme nebyli zastiženi žádným zdržením, ani zácpou, objížďkami, či jinými nástrahami. Oproti minulým šesti hodinám v autě a času příjezdu za minutu půlnoc jsme se na Jarově dvoře vyskytli po čtyřech hodinách. Jaro nemohl (stejně jako my) uvěřit svým očím. Vyskládali jsme batožiny, očuchali se s Pulou a Amex a začali postupně zamořovat uklizený dům. Zabrali jsme pokoje obou Jarových potomků, lehce narušili harmonii obýváku a finálně se usídlili v jídelně. Hádejte proč? No protože tam Jaro přinesl občerstvení :D.
Čtvrteční večer se tedy nesl na vlnách odpočinku, žraní, kalíškování a sdělování si zážitků z cesty. Když jsme postupně začali zívat na celé kolo, oznámili jsme odchod do hajan. Jaro sice nevěřil svým uším a prohlašoval nás za starce, ale platné to pranic nebylo. Šli jsme spát. Jediné co si pamatuji je zhasnutí světel a pár vět od Mildy. Pak už nic.
Do pátečního dopoledne mě vzbudil kráčející spolubydlící, který mi na přání pěkného dne odvětil stroze „ještě chrápej, jdu na hajzlik“. Když se ani po dvaceti minutách nevracel a jeho smích byl slyšet, spolu s cinkáním talířů, z terasy, zmocnila se mě obava, že mi ti darebáci snědí snídani. Honem jsem nahodil oblečení a šel se nacpat. Ráno jako vymalované přímo vyzývalo k tomu, abychom podnikli nějaký výlet. A stejného názoru byl i Jaro. Na jedenáctou byl oznámen odjezd směr Trenčín. Dozdobili jsme soukromé Jarovo badmintonové hřiště o pár čar a začali první pokusy o hraní. Jaro nás rychle přesvědčil o tom, že tento sport ovládá velmi bravurně. Nejdřív přišel pokus o dvojhru, ta se za pár chvil změnila v trojhru a když i proti přesile odmítl Jaro prohrávat, držel raketu v levé ruce (se kterou to podle něj neumí). Výsledek byl pořád stejný – vyhrával.
Poté, co bylo dopinkáno, naložili jsme se do aut a odfrčeli. Cesta byla klidná (sice občas trochu zmatená – to když jsme si dávali navzájem přednosti) a rychlá. Za chvilku jsme zevlovali po parkovišti a čekali na Jara, který odvážel Žanetu do práce. Nečekali jsme dlouho, takže ostudu jsme udělat nestačili. První zastávkou (z které se postupně stalo pravidlo) byl stánek se zmrzlinou u Charlieho. K mému zklamání jsme místo na Trenčianský párek s fazuľou šli na Trenčianský hrad. Vlastně jen do podhradí, protože na přísun kultury jsme nebyli intelektuálně připravení.
Když jsme si město prošli a několikrát se velmi obratně vyhnuli koledujícím maturantům (hlasitě se domáhajících o finanční podporu), přesunuli jsme se opět k autu a pokračovali ve výletění. Další stanicí byla zřícenina hradu, jejíž velikost přesahovala jakoukoli zříceninu, jakou jsem doteď viděl. Hradby, které se pnuly do několikametrové výše, navíc položené na strmé skále, jakoby z oka vypadly pevnosti ze Strongholdů (jak také ihned pronesl Milda). Abychom nechali odpočinout našim vykrouceným krkům (jak jsme pořád pokukovali), navštívili jsme krčmu, která byla hned pod skalou. Tam jsme si dali oběd a putovali se na hradby podívat i z jiné strany. Z procházky se stalo modelové focení (anebo focení modelů?). Vzhledem k tomu, že aparát vzal do ruky Jaro, snímky jsou vskutku povedené. Jedinou osobou, kterou naše postávání nenadchlo, byla mladá holčina, která pod nedalekým stromem patrně randila se svým čtyřnohým přítelem.
Cestou k autu jsme se stavili ještě na jedno v podhradí – na zahrádce hospůdky. Vzhledem k tomu, že bylo hezky a teplota venku byla na vysokém bodě, pivo v nás jen zasyčelo. David nás přibližoval k Piešťanům. Auto jsme opustili v celkem zajímavé oblasti a vrhli se do středu lázeňského města. Dost mě udivilo, že většina měst (kromě Prahy – Vltava slouží městu zcela z jiného důvodu, totiž jako odvodní stoka) se snaží, aby řeka, která městem protéká, byla hezká na pohled. Tady se dbalo na to, aby zde bylo kvalitní bahýnko, které se zde těží a dodává se do místního podniku. K mání je prý i v kostkách a výhodných rodinných baleních na takové to domácí bahnění.
Procházka městem byla příjemná a byla ještě příjemnější, jakmile nás Jaro (zase) pozval na zmrzku. Ani já jsem neodolal a dal si kornout. Cestou zpátky jsme narazili na pravý lázeňský pramen, u kterého si někteří z nás málem opařili jazyky. Abychom si vychutnali lázeňský život, zakempili jsme na chvíli také v kavárničce na lázeňské estrádě. Je pravda, že pár objektů k obdivu se naskytlo. Když jsme se řádně pokochali, vyrazili jsme zpět domů.
Na zahradě probíhala příprava na guláš, která se postupem času změnila ve vaření guláše. Cibule byla prokládána badmintonem a maso alkoholem. Tentokrát to nebyla žádná divočina (díky bohu za to), takže problémy s vařením nebyly žádné. Po nakrmení všech hladových krků jsme už jen pili a jak to už tak bývá, nakonec šli spát.
Sobotní ráno nás nepřivítalo rozesmátým sluncem a modrou oblohou bez mráčků. Počasářům se jejich vidiny začaly trochu splňovat a bylo poznat, že dnešek bude trochu uplakaný. Jaro nás ale nenechal sedět doma a koukat z okna nebo na bednu. Vytáhl nás do Trenčianských Teplic na plavečák. S bazénem, nabízejícím spousta atrakcí, jsme se rychle skamarádili a naplno (někdy až nad míru) využívali všech služeb, které nabízel. To se po nějaké chybě přestalo líbit dozorčímu plavčíkovi a stal se hlídačem. Čas od času na naší adresu pronesl nějakou výčitku, anebo káravou větu. To nám ale nevadilo, protože jsme před ním úspěšně prchali a schovávali se. Když nás bublinky dostatečně namasírovali na různých částech těla a plavčíka už přestalo bavit nás pronásledovat, odplavali jsme na souš. Před branami lázní na nás čekal dešťík.
Cestou domů jsme se zastavili, jak jinak, na kornout zmrzliny. Při kávičce nám Jaro promítl neveselý příběh mladé party hledající únik ze skalnaté pasti. Někteří členové nepochopili vážnost filmu a v pravidelných, několikaminutových, vstupech zlehčovali tuto tragédii a vytvářeli z ní tak komedii. Já jsem byl prohlášen za citlivku, když jsem odmítl přihlížet, bez jakéhokoliv citového projevu, skalpování. Když projekce skončila, osazenstvo se rozešlo do všech stran, zatímco já jsem se v koutku klepal hrůzou.
Na programu bylo grilování kuřat. Dvě krásná kuřátka byla aplikována do grilu a zdálo se krásné, že tím naše práce na jídle skončila, protože vše ostatní zařídí stroje. Bohužel se stalo, že automatika nepracovala přesně dle očekávání a tak, z důvodu zabránění zuhelnění kuřete, byla potrava zase sundána a na řadu přišel nový plán. Toho se s patřičným umem zhostil Milda. Kuře naporcoval a umístil do krásných alobalových balíčků, které byly vrženy na oheň. S přesností vteřin odhadl potřebný čas, po jehož uplynutí nastaly kuřecí hody. O chutnosti jídla se nedalo pochybovat. Všem z nás se dělali boule za ušima.
Tomuto večeru vévodilo víno, zpěv a dobrá zábava. Ke slovu (spíše písni) přišlo všemi, hlavně Jiříkem, oblíbené karaoke. Mok rychle odbourávající zábrany způsobil, že i já jsem se svou troškou přišel do mlýna a pokusil se o vytvoření nezapomenutelného zážitku (kteří nepochybně ostatní měli). Mikrofon putoval z ruky do ruky, od úst k ústům a na parketu (na židlích) se postupně vystřídali sólo zpěváci, dvojice, trojice i umělecké skupiny. Když nebylo co pít a počet mně známých písní klesl na nulu, odebral jsem se do říše snů.
V neděli se toho pak stalo velmi málo. Vyklidili jsme pozice, které jsme o víkendu zabírali, sbalili jsme se a čekali na Davidův rozkaz k odjezdu. Jaro nám k zlepšení nálady pustil ještě barevné ženštiny, ale zklamání z toho, že báječná chlapská jízda je zase u konce, to nezlepšilo. Nastal čas jet domů.
Chci moc poděkovat za překrásný víkend plný skvělých zážitků, neutuchající zábavy a úžasného starání se o nás. Snad vzpomínka na nás neobsahuje jen pocity zuřivosti a vzteku. Bylo to super, díky moc všem.
