Tak se taky stalo. Při pohledu skrze hledáček jsem viděl (spíše neviděl) velmi rozostřenou světlou skvrnu. Přidělil jsem si nespočet jmen a rozdělal foťák. Odmontoval jsem objektiv a vysypal se na mě drobný rámeček a malé sklíčko. V tu chvíli mi hlavou projela jedna věta. „Dofotil jsem“. Nevím, jak to bylo možné (kdo mě zná, ví, že je to u mě prakticky nemožná věc), ale zachoval jsem chladnou hlavu a prozkoumal, jestli je alespoň „sklo“ v pořádku. Při náhledu přes obrazovku se mi zobrazil hezký, barevný a ostrovatelný (že šlo ostřit) obraz. Sláva, alespoň to.

Nejdříve jsem se obrátil na taťku, jehož ruce mi uzdravily již nespočetně věcí. Bohužel, tentokrát mi bylo řečeno, že se do téhle operace pouštět nebude a mám svého miláčka radši svěřit do rukou profesionálů. Přiznám se, moc se mi to nelíbilo. V hlavě jsem začal kalkulovat cifru, kterou budu muset vynaložit za opravu. Ale (naštěstí) jsem uposlechl a vydal se do autorizovaného servisu Olympusu – do prodejny FotoŠkoda.

Prodejna je to obrovská a trvalo mi asi čtvrt hodiny, než jsem našel ty správné dveře. Ne, že bych se nedočkal pomoci, ptal jsem se asi třikrát zaměstnanců... ale ta moje orientace. No nic. Po chvíli jsem seděl na sesličce a mluvil s technikem.

Než jsem vyblekotal svůj problém, pán si prohlédl foťák, nalezené součástky a konstatoval, že se jedná o uvolněnou matnici (ano, nejednalo se o sklíčko... už si to budu pamatovat). Hned mi oznámil, že odhadovaná cena je osmnáct set korun českých a foťák bude dostupný zhruba za týden. Ozvala se rána. To mi spadl kámen ze srdce, protože jsem očekával hodnotu daleko vyšší. Víc mě ale zmrazila následující oznámení. „Anebo Vám to udělám hned, na počkání.“

Ještě, že jsem seděl, protože v tu chvíli bych s sebou asi praštil. Sláva, není to tak hrozné, jak jsem si myslel. Nabídku jsem samozřejmě přijal a dotázal, jestli je zde možné platit bezhotovostně, neboť nemám u sebe dosti papíráků. Muž se odklonil od stolu, u kterého aktuálně něco kutil nad mým aparátem, a pronesl pro mě šokující větu. „Já za to nic nechci.“ V tu chvíli se ozvala další rána, o poznání hlučnější nežli ta první. Než jsem ze sebe vykoktal poděkování, technik zkoumal skrz hledáček výhled z okna. Spokojeně zabručel a se slovy oznamujícími, že je to v pořádku mi foťák podával.

Znovu a znovu jsem děkoval, a když mi bylo naznačeno, že docela zdržuju, odešel jsem. Všechno nakonec dopadlo lépe, než jsem doufal. Inu, když se na věc podívá profík...