Celí natěšení jsme nakupili věci do auta a s nahřátou navigací vyrazili na cestu. První šok nás čekal nedlouho poté, co jsem poprvé zatočil. Ve městě probíhal Pražský maraton a tak na silnicích byla poskládána sem tam nějaká ta překážka. Dojeli jsme ke kulaťáku směřujícího na Letňany a potkali kolonu dlouhou jako týden před výplatou. Stačilo přejet jen pár plných čar (plus nějaká ta myška), zařadit se do odbočovacího pruhu a místo do Letňan jet na Černý most (ano, nebyla to nejkratší cesta, ale museli jsme ještě něco pořídit). Zácpě (zjevně několikahodinové) jsme se krásně vyhnuli.
Lehkými přískoky jsme probrouzdali krámem a za několik minutek spokojeně stály u kasy. Pak už rychle opustit plnící se areál nákupního střediska a hurá za Jiříkem. Navigace neměla s cestou pražádné problémy, my také ne a tak to vypadalo, že dorazíme v avizovaném čase. Totiž v poledne. Bohužel se tak ale nestalo a my jsme skončili před zákazem vjezdu. TomTomík se ale vehementně dožadoval, abychom pokračovali v cestě. --Teď vložím pasáž, která je jen pro silné nátury, takže pokud se na to necítíte, přeskočte na další odstavec--. Zařadil jsem rychlost a vyrazil. Mírně deformovaná vozovka postrádající krajnice svědčila o tom, že se zde konají práce. Zatím nás ale nic neomezovalo, takže jsme fičeli dál. Až do té chvíle, kdy se nám do cesty postavil traktůrek zabírající oba jízdní pruhy a kus lesa. Otočil jsem to, modlil se, aby si nezapamatovali značku a upaloval nazpět.
Když jsme se objevili zpět před zákazem vjezdu, na řadu přišlo volání SOS. Jiřík nám bleskurychle popsal cestu (a já jsem jí dokonce pochopil) a mohli jsme tedy vyrazit. Dálnici jsme vyměnili za okrsky a kochali se tak krásou vesniček. Sice s půlhodinovým zpožděním a jedním zakufrováním, ale celí a nezranění jsme dorazili do cíle. Stojíce pod okny začali jsme volat Jiříkovo jméno (přece nebudeme hledat zvonek). Když volání nabíralo na hlasitosti, z okna vykoukl usmívající se Jiřík a oznámil nám, že nám jde otevřít.
Hned u vchodu se podivil, že jsme dobrovolně mokli venku na jemném dešti, když vstupní dveře byly otevřeny. No, prostě nás nikoho nenapadlo zabrat za kliku. Po pár schodech jsme již stáli v předsíni a proběhl vítací a blahopřející ceremoniál (Jana měla totiž narozeniny) s obyvateli. Lucce byl prezentován byt kompletní, já jsem zkoukl inkrementy (pozor, neplést s výplody čtyřnohých živočichů). Když jsme prolezli a prozkoumali, co se dalo, usedli jsme a přišel první dotaz, jestli si něco nedáme. U kafíka, čaje a výborného prasátkovského (narozeninového) dortu jsme probírali žhavé novinky a nad mapou a knihami plánovali, kam podnikneme výlet. Počasí nám sice nepřálo, ale to nás v žádném případě neodradilo. Výběr nakonec padl na zámek Veltrusy.
Cestou na severozápad (paradoxně přes Prahu, kterou jsme před několika hodinami opustili) jsme se stavili na jídlo a já jsem si velmi chytře objednal kuřecí křídla s omáčkou. Zatímco ostatní vypadali kulturně, já jsem připomínal upatlané děcko a mlaskavě se zbavoval mastnoty na prstech ruky. To byl zase nápad.
Jiřík s námi bez problémů dokormidloval až před brány zámku. Počasí se rozhodlo, že nám nevyjde vstříc a tak nás Veltrusy přivítaly zimou a mírným větrem. Z kufru jsme vyndali vše, co šlo použít jako tělní pokrývku a vykročili do parku. Po několika stech metrech (park byl vskutku velký) jsme se ocitli na nádvoří zámku. Otevřené dveře nás dovedly k právě končící výstavě roztodivných věciček vyráběné dětmi a určené pro... no, nevím pro koho. Bylo jasné, že tady se dlouho neohřejeme, tak jsme s Jiříkem alespoň navštívili zámecký toaletní systém.
Pátrali jsme dál, protože jsme se odmítli smířit s faktem, že putování lesem Řáholcem nebude zakončeno žádným kulturním zážitkem. Zacloumali jsme pár klikami, vlezli do pár dveří, a kde se vzala, tu se vzala, pokladna. Paní pokladní nám nabídla dva okruhy. Zvířátka (jejich zabíjení) a kočáry. Protože jsme byli ujištění, že oba okruhy i navzdory blížící se zavírací době v klidu stihneme, zakoupili jsme výhodnou a zlevněnou (jsme přeci národ spořivý) vstupenku zvýhodněnou.
První expozici věnovanou lovu jsme si velmi pozorně a poctivě prošli a krom vycpaných zvířat jsme zde mohli vidět i přehlídku „zmutovaných“ obyvatelů lesa, kteří byly malířsky ztvárněni. Jednalo se například o pětinohého kance, hada pojídajícího sám sebe od ocasu, jelen s houbou místo paroží a podobné (neberte to vážně, jestli Vás to zajímá, určitě sem zavítejte). Spokojení a lehce vychladlí jsme se odebrali k druhému okruhu. Přes statek padesátých let (jak to Jiřík velmi přesně popsal) jsme byli odvedeni do stodoly, kde se nalézalo několik kočárů, kočárků, saní, vozů a povozů. Protože teplota vevnitř nám zamezovala přinutit oči k četbě, o jednotlivých kouscích nám velmi pěkně vyprávěla Jana. Když paní v hlídací budce už dávala dosti najevo (gestikulací i hlasitostí) dávno skončenou otevírací dobu, ukončili jsme prohlídku a zkoumali, co podniknout dále. Protože stav vymrzlosti některým z nás sebral hodně sil cokoliv podnikat, vytvořili jsme pár skupinových fotografií a vyrazili zpět k autu.
Návrat popisovat nemůžu, protože jsem ho celý prospal. Jediné, co si pamatuju je nakupování dobrot při mezizastávce. V teple domova jsme dostali kafíčko, další kousek vepříka a vyčkávali jsme na příjezd Mildy. Ten nakonec přislíbil příjezd. Jeho příchodem se celý byt ještě více rozzářil a intenzita pronesených slov se několikanásobně zvýšila. Mezi slovy ukuchtil Milda večeři (toustíky) a jako hlavní program večera bylo pozorování lávové lampy – dárek Mildy pro Janu (no prostě je dokonalá, Mildo :D), na druhém místě pak povídání a sledování telebedny. Když jsme shlédli poetický dokument o chování současné mládeže a možných řešení této situace, Milda se odporoučel domů a my ostatní do postelí.
Ráno (no dopoledne) jsme se posilnili (chudák čuník mizel čím dál víc) a vyrazili na procházku. Prošli jsme si centrum Kamenice, zkoukli jsme kulturní a komerční budovy, navštívili sportovní arénu místního slavného fotbalového týmu a kolem koníků se dostali na naučnou stezku. Protože nám v žilách opět kolovala ledová tříšť (vím, byli jsme otravní, ale fakt jsme mrzli), po stopách zakladatele Kozlíka (hodně zajímavá historie) jsme se nakonec nevydali a oklikou se dostali zase na gauč. Zkoukli jsme filmík, poobědvali a pak přišlo loučení. Ano, bohužel víkend uběhl jako voda a nás čekala zase cesta domů, do Prahy. Moc děkujeme za krásný víkend a doufáme, že Vám pozvání a pohostinnost budeme moci co nejdříve oplatit.