Ještě se vrátím k samotnému zakoupení lístků. Z důvodu časového omezení vstupu (lístek si kupujete na určitou hodinu) doporučuji, pokud půjdete jako my ve více lidech (jednalo se o čtyřčlennou výpravu, kdy nás posílil ještě Milda a měla dorazit Anča), zakoupit si vstupenku v předprodeji, například přes TicketPro. Když jsem si přečetl, že my budeme připuštěni na koukání mezi půl jedenáctou a jedenáctou hodinou dopolední, říkal jsem si, že je to hlavně kvůli tomu, aby omezili nekonečné fronty u vchodu.
Už několik dní před návštěvou jsme se dozvěděli, že Anča nemůže, takže půjdeme ve třech. Asi ve čtvrt na jedenáct (samozřejmě předcházel sraz u nás) jsme dorazili ke vchodu samotného Výstaviště a Lucka byla vyslána (jako nejpříjemnější člen naší výpravy), aby se pokusila prodat nadbytečný lístek. Nezklamali jsme se. Po necelé minutě stála zpátky u nás a místo vstupenky držela v ruce vstupné v plné výši. S radostí na rtech (hlavně mých) jsme vyrazili vstříc nezapomenutelnému zážitku.
Pátrali jsme kolem sebe, ale žádnou výraznější frontu jsme nezpozorovali. Hlavně před hlavní budovou bylo prázdno a klid. Pomyslil jsem si, že všechna upozornění byla jen plané řeči a nebude tak zle. Hledajíce vstup jsme našli pouze vytištěnou šipku, která směřovala kamsi mimo budovu. Přidali jsme na kroku a šli po stopách. Po několika stech metrech (lehce ozáření působením Matějské pouti) jsme docapkali k cíli. S hrůzou v očích jsme hleděli na to, jak je oblečen nekonečnou řadou lidí.
Ještě pořád nás neopouštěla dobrá nálada. Máme přeci časové vstupenky a jdeme na čas, takže jaképak copak. Mistrně a mírně přidrzle jsme se postavili ke vchodu a na ostatní házeli úsměvy. Šok přišel ve chvíli, kdy z vchodu napochodoval cosi jako organizátor s troubelem v ruce (megafon) a osočil nás z předbíhání, protože v té nekonečné frontě jsou i lidé, kteří mají zakoupenou prohlídku na stejnou dobu. Vydal se hledat konec, za neustálého pokřikování slovního spojení „Deset-třicet? Kdo má ještě deset-třicet?“ a umístil nás na konec, což znamenalo přibližně za 130 lidí. Paráda.
V půl jedenácté se masa konečně hnula a do nitra budovy byli puštěni první návštěvníci. Bylo jich deset. Po pěti minutách stejný počet. Ano, jak jistě chápete, bylo jasné, že ve vytýčeném termínu se prostě na výstavu nemůžeme dostat. Nastala tedy zajímavá situace. Odbilo jedenáct a lidé se vstupem od tohoto času se dožadovali připuštění (což chápu). Krom sbližovacích a konverzačních kroužků se zde odehrávalo také několik osočení a téměř fyzického napadení. Jak říkal Milda „jsme prostě ovce“. Jak ubývalo (velmi pomalu) lidí z fronty, začali se vytrácet i organizátoři, nejspíše ve strachu z ušlapání a možného napadení (jak fyzického, tak duševního). Po krásně vystáté hodince jsme se konečně dostali dovnitř, kde jsme po pár metrech opět stály.
Když už se před námi objevil sál s prvními exponáty, sdíleli jsme jej s dalšími několika desítkami občanů, takže platilo pravidlo „kouknout a zmizet“. I přes všechna ta trápení a úskalí jsme si (alespoň já) výstavu užili a obdivovali, jak jsme uplácaní. Lidské tělo jsme obdivovali asi hodinu. Pak jsme opustili budovu zadním vchodem a škodolibě pozorovali frontu u vchodu, která byla třikrát větší než ta naše. Mezi všemi těmi lidmi nervózně pobíhala postava s megafonem a až k nám se dostavilo volání „… kdo je ještě na dvanáct třicet“? Vskutku zajímavá práce.
Nebýt toho zmatku s organizací, za kterou by někdo potřeboval dostat pořádnou za uši, se jedná o zajímavé poznání a myslím si, že výstava stojí za to. Během návštěvy jsem nepozoroval nějaké extra odporné a šokující exponáty, stejně tak podle mého názoru nemusí mít člověk silný žaludek. A jestli uvažujete o tom, že byste výstavu navštívili, tak si rozmyslete, jestli to nenecháte na některý všední den.