I když budu popisovat událost, která se již třetím rokem periodicky opakovala a vzhledem ke svému charakteru je zde jistá šance, že bude obsahovat přesně to, co akce předtím, není to pravda. Tato lyžovací dovolená vyvrátila jakékoliv dřívější zažité standardy a každý den nám připravila něco nového a převratného. Jediné co zbylo, byly základy (velmi silné). Posádka, termín a místo pobytu.
Při ranním pohledu nám obloha vymalovaná modří rozjasnila mysl. Protože nejzazší termín nastěhování byl až od 16 hodiny, nebylo nutné, abychom vyráželi vstříc štítům Orlických hor nějak brzy. Dopoledne jsme zabalili poslední nutné drobnosti (jako haldu společenských her) a po vlastní ose na čtyřech kolech doputovali sobotní Prahou do Hybernské ulice. Konvoj v podobě dvou vozidel se stal nutností od té doby, co se Lukášova rodina rozrostla o dalšího chlapáka. A i když Lukášův automobil není zcela osobní, prostorem pro umístění šesti lidí vskutku neoplývá. Dveře bytu, na jehož zvonek jsme měli zazvonit, jsme poznali zcela jednoznačně dle brebendění, které se za nimi ozývalo. Po otevření na chodbu přicupital Domísek (zase o pár čísel vzrostlý) a povídal a povídal…
Na nás s Lukášem zase zbylo nošení zavazadel a další těžká dřina. O nějaké rovnoprávnosti nemohlo padnout v tomto případě ani slovo. Snad příští rok. Zadní kufr auta byl klasicky zarovnán až ke stropu. Když jsem se zeptal, jak je to možné, když dva dospělé kusy jedou separé, Lukáš se jen zašklebil a pronesl „Hlavně si nepořizuj děti.“. Po uchycení lyží a vměstnání věcí kam se dalo, jsme vyrazili pryč (prostě cesta z města).
Bílá plná čára se střídala s přerušovanou, občas nějaký ten semafor (samozřejmě červený), sem tam předjetí blbce, ale jinak utíkala cesta vcelku klidně. První zastavení bylo v Hradci. Krmení, protažení údů (všech třech) a jiné nakupovací akce. Lukáš nás (i okolní nakupující) pobavil činem u bankomatu. Když začal bankovní automat chrastěním oznamovat výdej peněz, Lukáš popadl Domíska a prchal s ním k druhému konci nákupního střediska (nějaké ty krimi filmy jsem viděl, ale tam se únos dítěte odehrával trochu jinak). Zachoval jsem chladnou hlavu a Lukášovi úspory chránil vlastním tělem (i když to vlastně nebylo vůbec nutné). Po ještě jednom malém přerušení u „drájvu“ nejmenovaného hamburgerového krámku cesta pokračovala. Krajina se začala plnit sněhem a slibovala kvalitní polyžování. Deset kilometrů od cíle jsme už z nadílky tolik neplesali a začali se obávat nasazování řetězů. Nebyly to řetězy, které jsme museli nasadit. Na dohled od cílové pásky (chaty) se dostal Lukáš do potyčky s kopcem a tak náruživě spolu bojovali, až Lukáš zůstal stát v půlce. Když jsme se seběhli kolem vozidla, připraveni tlačit (auto do kopce, ne nic jiného), Katka se optala, jestli náhodou Lukášovi neuchází plyn. I když se to nezdá, otázka nebyla tak zcestná, protože Lukáš jezdí na LPG. Začali jsme očuchávat auto, ale když se po několika vteřinách auto posadilo na pravý přední ráfek, byli jsme si jisti, že k výbuchu nedojde. Nastala fáze rychlého přesunu zavazadel do pokojů (začalo se totiž rychle stmívat) a výměna kola. Lukáš se ukázal jako velmi zdatným a výměna trvala jen pár chvil. Sláva nazdar… jsme tu.
Ubytování jsme byli v apartmánu a obývali dva pokoje ze tří. Po kompletním rozšoupání věcí jsme vyrazili na první večeři a po ní hráli společenské hry.
Přišlo to, na co jsem se celý ten rok těšil. Nasoukal jsem se do zimního oblečení, vybavil se čepicí a rukavicemi a s Lukášem jsme vyrazili na nedalekou lyžovačku. Nejprve bylo pochopitelně nutné provést seřízení lyží (a hlavně hůlek) u odborníků v místním ski servisu. Položili jsme lyže na pult a čekali na seřízení. Dva mechanici sebrali své mnohofunkční šroubováky a začali jimi obratně manipulovat. Po chvilce jednomu odpadlo celé vázání. Ten druhý (zřejmě Mat) se na něj podíval, trochu si povzdechl a ukázal Patovi, že není potřeba vykonat kompletní revizi. Lukáš vší silou potlačoval výbuch smíchu a radši koukal do dveří. Po slabé čtvrthodince jsme odcházeli s lyžemi ušitými na míru. Přiznám se, trochu jsem se bál toho, že se mi lyže samovolně odepne v půlce kopce (samozřejmě cestou dolů), anebo nepovolí, až se budu ve smrtelných kotrmelcích řítit vstříc osudu. Ale jak se dočtete dále, dopadlo to dobře.
Na sjezdovce jsme trávili celý den a vyzkoušeli si nejrůznější styly a způsoby lyžování a já také pádů. Krom nudlové polívky v poledne jsme neměli jiné krmě, takže jsme se nemohli dočkat večeře. Na ní se objevila stará známá (z minulého pobytu) mladší sestra Gluma, která začala opětovně poťapkávati kolem našeho stolu. I když její jméno znělo trochu jinak, překřtěná byla na Fifinku (tohle jméno málem použila Káťa před Fifinčinou tetou). Tak maskota už máme…
Večer se pak nesl v duchu vcelku společenském. Pustili jsme se s Lukášem do akce „Uberiodování“, což činilo nahrát do jemně nefunkčního tabletu původní operační systém. A protože variant bylo nepřeberné množství, vydržela nám tato činnost až do desáté večer. Děvčatům to sice moc nevyhovovalo a netvářila se nadšeně, takže jsme museli několikrát za minutu posunout svého panáčka na hrací ploše. Uberiodování skončilo i tak neúspěšně.
Prioritou dne byla oprava pneumatiky. Hned po naprásknutí se (tak vypadaly všechny snídaně) jsme vyrazili autmo do Králíků do pneuservisu. Když jsme projeli bránou dvora, začali auto obcházet dva mlsní psi, zjevně dosti mlsní. Já jsem vystoupit a podrobit se sežrání odmítl, ale Lukáš se nedal zastrašit a vystoupil. Ozval se strašný řev a z třicet let neolejovaných dveří vylezl majitel. Stále zavřen v interiéru, odezíral jsem ze rtů. Z Lukášových úst jsem zjistil, že chce vyměnit pneumatiku (i když si nejsem úplně jistý). Pak vylezl na plac ještě jeden típek a za sebou táhl hever (používaný na obracení tanků). Pomodlil jsem se a vystoupil. V tu chvíli ke mně doběhla jedna ze šelem psovitých a začala se tulit. Sundání kola bylo srovnatelné se záběry při závodech formule, jen pánové neměli červené kombinézky. Za několik minut bylo hotovo a jelo se zpět domů (s mezizastávkou a ostudou v obchodě).
Po obědě lyžování a klasické kulturní vyžití (již bez Uberiodování, které dostalo na zbytek pobytu červenou).
Úterý bylo zvoleno cestovním a poznávacím dnem. S plnými břichy jsme jeli do Letohradu do muzea řemesel (které mimochodem velmi doporučuji). Prohlídka dvou okruhů (druhý byl i s výkladem) nám zabrala čas až do oběda a tak jsme se stavili na polívku v místní restauraci.
Hned při příchodu jsem věděl, že mi tady bude chutnat (stejně jako Lukáš), z každého rohu na nás totiž hleděly mladé dívčiny a některé z nich dokonce pěkné (tuhle pasáž prosím drahé polovičky nečtěte). Dali jsme si hrachovku, na které jsme si moc pošmákli a vyrazili (my chlapi velmi nechtěně) dál. Dalším mezipřistáním bylo město Ústí nad Orlicí. Šli jsme sem navštívit jednu důležitou památku – totiž cukrárnu. Trochu zpomalený chlapík nám nakonec donesl objednávku a mezi popíjením kafíčka a dlabáním cukrlátek jsme s Lukášem vytvořili divadelní představení, které zaujalo všechny přítomné v kavárně. Jednalo se příběh připomínající něco mezi hvězdnými válkami, Transformery, odehrávající se v období třetí říše. Prostě tradičně ostuda. Na večeři a poslední zastávku (tak mě tak napadá, že to trochu zní, jako kdybychom pořád jen žrali) jsme dojeli do Šumperka.
Původním plánem bylo najít osvědčenou pizzerii, navštívenou minulý rok. Pak se hledání změnilo v hledání jakékoliv pizzerie a skončilo to náhodným nalezením původně hledané pizzerie. Prostě navigace nebyla úplně ve své kůži. Lze to také doložit tím, že jsme se dostali do slepé uličky končící u někoho na zahradě. Ale všechno nakonec dobře dopadlo a kromě nějaké té jízdě v protisměru (já jsem neřídil) a sem tam nedání přednosti jsme zasedli ke stolu a zbaštili italskou placku.
Večerní cestu do chaty jsme si s Luckou okořenili slovním fotbalem. Řeknu Vám, že na to, že má čeština zhruba 300 000 slovních kořenů, tak pro mě bylo hodně těžké si po půl hodině na nějaké slovíčko vzpomenout.
Večer dostaly holky kytku – je přece Vendelýn, ne?
Modře vymalovaná obloha se někam odporoučela a z nebes se valí mraky sněhu. I přes to jsme se s Lukášem rozhodli, že se pojedeme lyžařsky bavit, ale po půlhodině jsme to vzdali a šli se zabalit do tepla našich pokojů, nehledě na to, že po opuštění vleku nebylo vidět na krok (sjezd). Trochu nečekaně se stalo výplní dne odpočívání a leháro. Po obědě (polívka na tisíc způsobů) jsme šli pokořit svah znovu. Tentokrát úspěšně. Hlavně tedy proto, abychom nenechali propadnout zakoupenou celodenní permanentku. Během jízd jsme okusili vskutku plnou dávku horského počasí. Nahoru jsme jeli s mírným přísvitem slunka, naprosto bez padajících vloček, za minutu jsme pádili dolů z kopce za šedivého nebe a vítr nám vmetával do očí hojné přívaly sněhu.
Davídek, jinak tichý a stále usměvavý človíček, začal poplakávat a úsměv na tváři byl ten tam. Chvíli jsme kolem něj poskakovali v roztodivných grimasách, ale když ho ani Lukášův „vozembouch“ provedený masochistickým způsobem nerozesmál, Káťa usoudila, že je zle. Davídek byl nemocný. Tak malý capart dostal mužskou nemoc na sedm a já jsem byl šokován. Ne snad proto, že bych nevěřil, že i malé dítě může dostat rýmu, ale z toho, jak se děcko vysmrkává. Jestli jste nikdy neviděli odsávačku nudlí v akci, tak se tomu velkým obloukem vyhněte. Anebo si k tomu kupte špunty do uší, protože je to hodně velký zápřah na ušní bubínky.
Na nebesích se roztrhla peřina a sněží a sněží…
No a máme tu čtvrtek, šestý den pobytu. Ráno dospělácká mužská posádka vyrazila znovu do Králík, abychom obstarali důležité suroviny a Davídkovi medikamenty. Původní výlet do Olomouce a bazénu byl stornován, protože v noci nasněžilo tolik sněhu, že to cestáře klasicky překvapilo a potřebné komunikace jsou nesjízdné. Výlet nebude. Při opouštění parkoviště nákupního areálu jsme podrobili couvací kameru důkladné zatěžkávací zkoušce. Jediná škoda je, že obrazový skvost nebylo možné zaznamenat. Myslím, že bychom byli dva týdny nejsledovanějším videem na YouTube (magoři na parkovišti). Protože na lyžování nebylo nálada, vyrazili jsme na pěší výlet po okolí (velmi blízkém). Já jsem tak dostal příležitost konečně pořídit nějaké snímky. Probádali jsme cestu ke kostelu, kde jsme se sice nezúčastnili ranní mše, ale zato jsme se královsky pováleli v půl metru hlubokém sněhu (no nestačí člověku ke štěstí málo?). Domísek nebyl v tom nánosu skoro ani vidět a Lucce koukal obličej, jen když si stoupla na špičky.
Před chatou nás uvítali noví spolubydlící. Z čerstvě zaparkovaných pěti aut se hrnuli lidi všech generací (snad krom babičky). Božské ticho na chodbách vystřídal řev a křik. My jsme jen tak tak utekli do svých pokojů, myslejíc si, že budeme v bezpečí. Opak se stal pravdou. I dosud neobydlený pokojík, který byl součástí apartmánu schroustla tato famílie. Kdyby nám aspoň nakvartýrovali mladé holky, ale oni nám tam vrazili Harryho Pottera, kříženého z ET (byl tak trochu z jiné planety)!
Velký dojem na nás ten brýlatý chlapec udělal hned, jakmile jsme ho spatřili. Ne, že bychom si ho nějak dlouze a pečlivě prohlíželi. On si totiž docoural do našeho pokoje, postavil se doprostřed místnosti a začal brejlit po jednotlivých osobách. Když jeho mozeček nerozpoznal ani jednu známou tvář, nařídil mimickým svalům, aby vykouzlily naprosto debilní výraz. Lukáš převzal iniciativu a oznámil tápajícímu křenílkovi, že bydlí naproti. Harry nás ovšem všechny znovu uklidnil, když prohlásil, že ví a že se přišel jen podívat. Pak začal zmateně šmejdit po místnosti a zmocnil se Domískova auta. To už Lukáš nevydržel, chlapci auto zručně odebral a jemným pošťouchnutím (že málem prorazil hlavou dveře) poslal klučinu, kam patří. Ještě pět minut poté jsme na sebe hleděli s otevřenými ústy a s údivem v očích.
Při večerních hrátkách mi byla oznámena naprosto krutá věc. Rockenrollový král a modla tisíců žen, Elvis Presley, nenosil kotlety, jak jsem si doteď myslel, ale pejzy. Bylo mi to vysvětleno technickými prostředky, kterými Lucka a internet disponují. Svět se mi zhroutil a celou noc jsem se v křečích převaloval sem a tam, nehledě na to, že jsem se budil vlastními výkřiky.
Týden nám utekl jako voda a už je tu poslední den našeho pobytu. Davídkovo zdraví stále nevykazovalo zlepšení, a tak se celá rodina odebrala hned po snídani za panem doktorem. My s Luckou, abychom nelenošili na cimře (a hlavně se vyhli Harrymu) jsme podnikli výlet – nevýlet, prostě odnikud nikam. Ale zabralo to asi pětačtyřicet minut. Celý den se nesl ve smutku, že je poslední den. Ještě větší bolest než tohle (a včerejší zjištění) mi způsobilo další vynudlování Davídka (je to fakt krutý). Abychom se rozloučili důstojně, rozhodli jsme se s Lukášem ještě jednou navštívit lyžovačku. Bylo to hodně zajímavé.
Nánosy sněhu, které postihly krajinu ve středu, stále hověly na některých místech sjezdovky. Normálně používané tratě byly upraveny a připraveny na lyžaře, ale to bychom nesměli býti extremisty, abychom nešli někam, kam nemáme. Zkusili jsme znovu naší oblíbenou ski-crossovou trať. Lyžování se v mžiku proměnilo v komedii. V hlubokém sněhu nešlo zatočit, takže jeden pád střídal druhý a my jsme se u nasedacího místa na kotvu objevili až po dlouhých dvaceti minutách. I pan kotvař se neudržel a zeptal se nás, co že jsme to tam předváděli za akrobatická čísla. Nám to ale nestačilo a vymýšleli další a další magořiny. Až když jsme si málem naflákali pořádně (a to ještě sami sobě), dostali jsme rozum a začali dělat normální věci. Sebrali jsme se a šli se uklidit do chajdy poskytující teplo a za peníz čaj.
Začali jsme trochu balit a Jeník předvedl máslový tanec (no comment). Při čekání na poslední večeři (bez páněte) vznikly poznámky na tohle literární dílo.
I když se nejedná o plnohodnotný den, nemůžu ještě neuvést sobotní snídani. Jednalo se totiž o náš nejkratší pobyt v jídelně, jaký jsme tam kdy předvedli. Na našich místech se rozprostíralo kvanta lidí, kteří mohli, podle svého vzhledu a chování, pracovat pouze v jediné branži. Pornoprůmyslu. Ze čtyř párů doslova sálala nervozita, že mají na sobě ošacení a mladší ségra Pamely měla na obličeji tolik makeupu, že by to pokrylo celou místnost a ještě by zbylo. Jediným normálním člověkem v této společnosti byl trochu ušlápnutý mladík. Zřejmě jen osvětlovač. Děkovali jsme všem svatým, že tenhle turnus nedorazil o týden dříve.
A pak už jen nacpat věci do aut, rozloučit se a hurá zpátky do Prahy. I když se jednalo o třetí společné lyžování, navíc podruhé na stejném místě, rozhodně to nebyl stereotyp. Pokaždé zažijeme něco nového a uchováme si nové zážitky. Moc děkuji za krásnou týdenní dovolenou a těším se příští rok na Šumavu.
Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.