V půl osmé jsem dorazil na parkoviště nacházející se za Logosem. Už tam čekalo pět autobusů a asi tři stovky logosáků. Mezi tím vším pobíhala slečna se seznamem lidí, kteří se mají nalodit a vnášela do této atmosféry příjemný zmatek. Já jsem nakonec obdržel místo u okénka a po deseti minutách se dal náš autobus do pohybu. Řidič dokonale znalý řidičských předpisů nacouval za vydatného troubení do křižovatky a nabral směr a značnou rychlost směr Herlíkovice, kde se mělo posilování kolektivu konat.

Cesta trvala kolem dvou hodin a já jsem velkou část z toho prospal. Před námi se objevil obrovský areál ubytovny Služeb Ministerstva vnitra a já jsem skrz zuby zavzpomínal na svého minulého zaměstnavatele. Na nástěnce před ubytovnou jsme obdrželi instrukce, kterak se chovat v následujících dvou hodinách a přečetli jsme si program na dnešní den.

Po zmatečném shánění a hledání klíčů jsme se konečně dostavili na náš pokoj v sestavě: Milan, Tomáš, Pavel, Zdeněk a já. Obsadili jsme své postele a přemístili se k nafasování stravy (oběda). Mohli jsme si vybrat z několika druhů jídel a to samo o sobě bylo velice chutné. Tomášovi tak chutnalo, že okusil celkem dvě porce.

Po několika cigaretách jsme byli naloženi zpět do autobusů a odvezeni (někam) na místo, kde se konalo soutěžení družstev. Já jsem byl přidělen do týmu číslo 12, kde jsem rozšířil řady již 4 Honzů. Povedená náhoda. Soutěž se zkládala z několika atrakcí, jejichž absolvování nám mohlo přinést body a jako bonus jsme obdrželi několik listů papíru s otázkami, za které jsme taktéž mohli (při správné odpovědi) obdržet body (nad těmito úkoly jsme koumali průběžně) . Vydali jsme se tedy hned k první atrakci:

Čtyřkolka:

Nemusím asi představovat o co jde. Jen pravidla jízdy byla trochu poupravená a závod spočíval v tom, že se muselo vytyčenou dráhu procouvat a jakmile se kolo čtyřkolky dotklo pásky, která vytyčovala dráhu, dotyčný ztrácel 1 bod. Za dokončené kolo bylo 10 bodů a časový limit byl 12 minut. Musím říci, že někteří jezdci našeho týmu neměli s jízdou žádné problémy a jeli stejně rychle pozadu, jako popředu.

Lezecká stěna:

Klasická stěna o velikosti asi 6 metrů. Úkol byl jednoduchý. Tři členové týmu musí vylézt až nahoru, zatroubit a dostat se dolů. Všichni tři soutěžící od nás neměli s výstupem nejmenších potíží.

Bungee trampolína:

Dostanete popruhy, k těm jsou připevněny gumové provazy a pod nohama máte trampolínu. Cílem tohoto úkolu nebylo jen zkákat, ale pořídit nejakčnější fotku ze všech. Můžu Vám říci, že i když víte, že jste připoutaní a pod nahama máte měkkou trampolínu, stejně jsem měl problémy s pouštěním provazu. A když jsem předvedl salto, myslel jsem, že se strachy po...

Lukostřelba:

Luk, šípy, terč. Úkol – dostat šíp pomocí luku do středu terče.

Tříkolka

Nevím, odkud je tento vynález, ale je to tříkolka, která má každé kolo na samostatném kloubu, takže když jedete, můžete vykonávat pohyby jako na lyžích a navíc se Vám zadní kolečka velmi pěkně rozjíždějí. Myslím, že není absolutně problém si na tomhle pořádně rozbít hubu. Pro získání bodů jsme museli tříkolku vytlačit na kopec, sjet ho a pak předat výstroj a tříkolku dalšímu ze štafety. Časový limit 15 minut, za jedno kolo 5 bodů. První fyzicky namáhavá činnost.

Provazová síť:

Taková hra na námořníky v ráhnoví. Počítal se počet zatroubení na klakson, který byl umístěn asi 5 metrů nad zemí a jediná cesta k němu vedla právě přes provazový žebřík. Makačka jako blázen. Odnesl jsem si pár památek na holeni, ale stálo to zato, protože jsme vytvořili nový rekord. Za 15 minut jsme (i s výměnou výstroje) vylezli 31 krát! Obtížnost 100%, bohužel jsem netušil, co mě ještě čeká.

Jakubův žebřík:

Žebřík se špruclemi vzdálenými od sebe 1 m. Vzhledem k tomu, že je „tělo“ žebříku tvořeno provazy, všechno se s Vámi moc pěkně houpe. Naštěstí jsme měli v týmu „pavoučího muže“, takže naše skére nedopadlo nejhůře. Já jsem ovšem přestal ovládat své svaly.

Bobová dráha:

Krásná odpočinková věc. Délku dráhy, ani průměrnou nebo maximální rychlost Vám neprozradím (protože nevím), ale mohu říci, že to stojí zato. V tažné části dráhy (když Vás to veze na kopec) bylo umístěno 11 cedulek s slovy, které jsme si měli zapamatovat a později z nich složit báseň. My pochopili, že se nejedná o zkoušku paměti, ale zručnosti zacházení s foťákem. Slova jsme si „zapamatovali“ všechna.

Bungee running:

Já jsem to posal takto: Je to jako pohyb, když si zabouchnete kšandy do dvěří a vesele odběhnete. Jenže my jsme dostali ještě do ruky kolík a když síla gumy překonala sílu těla, bylo zapotřebí ten kůl zapíchnout do země co nejdále od startovní čáry. Já jsem se rozběhl tak usilovně, že jsem sice kolík zapomněl v ruce, ale na zpáteční cestě jsem vzal s sebou i instruktorku.

Koloběžka:

Velká, krásná, žlutá, ale hlavně těžká. Závod spočíval v dopravení koloběžky na kopec a poté využít její jízdních schopností cestou dolů, přičemž cesta byla ozdobena vlaječkami přikazujícíc jet slalomem.

Když jsme měli všechny soutěže zdárně za sebou, opět jsme se sešli s celým zájezdem na parkovišti, kde již čekali nastartované autobusy k odjezdu. Autobusy, nevím proč. Čekali nastartované ještě deset minut – pak konečně odjeli. Jakmile jsme dorazili do Herlíkovic, nechali se mnozí zaměstnanci slyšet, že asi pljdou spát. Pravda, byl to velmi náročný den. Já jsem to ovšem nevzdal a začal si užívat večera. Na programu bylo točení piva, jezení jídla, společenská zábava a o 22 hodině byl slíben muzikál. Ten se také skutečně rozjel a představitelé top managementu vytovřili velmi pěkné a komické představení.

Po představení nezbývalo než zasednout do haly s cílem bavit se. Nevím už, v kolik hodin jsem šel spát, ale pamatuji ci, že kolegové testeři ze slovenska mi několikrát dali najevo přízeň, když mi postavili na stůl panáka hruškovice. Co Vám budu povídat, vstávání bylo náročné.

Celá akce byla velmi povedená, ale náročná. Ještě dnes, když píšu tyto řádky mám celé tělo polámané.