Znovu s botama od sněhu (bez banánu v ruce)

Měl jsem tak nějak za to, že lyžovat se dá pouze na horách a člověk musí mít minimálně týdenní dovolenou, aby si to všechno pěkně užil, jinak nemá cenu jezdit lyžovat. A kolega Míra mě vyvedl z omylu, když navrhl týmové večerní lyžování ve skiareálu Monínec. Červená sjezdovka se nalézá zhruba 80 kilometrů jižně od hlavního města a měří 1200 metrů (ale to si všechno můžete přečíst na stránkách).

středa 22.02.2012 22.02.2012 00:00:00 publikovaný historky z práce Jenda
KDO (osoby a obsazení) Jiřík / Mirďák /

Celé to přišlo jako blesk z čistého nebe. Jednoho dne přišel mail a v něm dotaz, jestli bychom nejeli po práci lyžovat. První moje reakce byly více než předpověditelné. Všechno je daleko, nemám věci a nemám se tam jak dostat… a vůbec, je to hrozně všechno drahé. A tak nám Míra poslal odkaz a začal nás informovat. Po pětiminutovém rozhovoru jsem se nadšeně přihlásil, protože moje představy byly naprosto mylné.

Od původního nadšení (jak dni ubíhaly) upustilo několik spolupracovníků, takže nakonec jsme jeli jen ve čtyřech, ale i tak se jednalo o vydařenou akci. Za hodinku jsme byli v areálu, oblíkli jsme se a já vyrazil do půjčovny (krom kulicha jsem na sobě neměl lyžařského naprosto nic). Vyslovil jsem se, že bych chtěl lyžovat, ale nemám na čem. Pan prodavač se na mě podíval a odhadl mě na vola. Doplnil jsem tedy žádost, že bych si chtěl půjčit lyžařské náčiní a nohu mám 45. Mladík odhopkal dozadu a přinesl mi přeskáče. Mezitím, co jsem se svou ladnou nožku snažil narvat do bot (aha, vázání se musí odepnout), tázal se mě na detaily ohledně lyží. „Jaký jste lyžař.“ Přilétla další otázka. Vzpomněl jsem si, jak jsme se s Lukášem váleli po kolena v prašanu a nebyli schopní se udržet na nohou (smíchy). Radši jsem to ale neuváděl a místo toho odvětil tradiční – rekreační. Obsluha nezaváhala ani minutku a vypálila na mě další otazník. „Kolikátky dáme lyže?“ Uf, tak tohle jsem nečekal. Rozhlédl jsem se po stojanech a do oka mi padly jedny krásné, moderní, červené s číslem 6. Už jsem chtěl toto číslo vyřknout, když mě pán zachránil a optal se mě na výšku a váhu. Aha, tak ono to není pořadové číslo…

Nakonec všechno dobře dopadlo, já jsem odcházel ze dveří s botkami na nohou a lyžemi a hůlkami v rukách. Koupení jízdenky bylo dílem okamžiku a po chvilce jsem již seděl v sedačce vleku a nechal se vyvézt na kopec.

Trať je velmi pěkná, klikatá. Uprostřed ní je most, který spojuje horní a dolní část sjezdovky (jinak by tam byl dost k ničemu). Neřeknu Vám, kolik má na šířku, ale když se tam postaví šest lidí (což se dost často stávalo), je to dost kumšt projet a nevysekat se. Jinak paráda. Poprvé se mi nepodařilo spadnout, takže celkem úspěch. Pak už jsem svištěl sem a tam jak o závod.

Po nějaké době dorazili i další členové naší minivýpravy. Mezi nimi byli i Blanka a Jiřík. S těmi jsem pak až do konce sjezdování vytvořil triumvirát a oddával se zimnímu radování. Cestou nahoru jsme probírali vše možné, dolů se pak probírali davy.

I když lyžování po třech hodinách skončilo a kopec se zavíral, byl jsem moc spokojený a musím říci, že i dost unavený. Cestu domů jsem mírně prospal a probudil se až zabrzděním u Pankráce. Akce se povedla a ještě jednou díky Mírovi za tak skvělý nápad. V openspace jsem tu a tam slyšel zmínky o vodě, tak jsem moc zvědavý, co přijde v létě.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

nehodnoceno
článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.