Lhal bych, kdybych tvrdil, že jde o můj první pokus o provozování tohoto sportu. Už několik let nazpět (no, když to spočítám, tak se skoro jedná o desetiletí) jsem poprvé vstoupil s ostrými botami na nohou na klouzavý, ale pevný povrch. Za následek to tehdá mělo několik modřin a naraženin, rozříznutý palec (vlastní bruslí) a zničené půjčené brusle – za což mi taťka Kubíka mnohokrát poděkoval (opakovaně).

Ale k přítomnosti... S Luckou jsme si zakoupili bruslící zařízení na nohy a pídíli se, kde by se dal tento zábavný (hlavně pro přihlížející) sport provozovat. Lucka se pustila do intenzivního pátrání a objevila veřejné kluziště, které se vzdáleností řadí do kategorie „coby kamenem dohodil“. Na střeše nákupního střediska Galerie Harfa (které je situováno na Českomoravské) je vybudováno malé kluziště. A to nejhlavnější, nejpodstatnější a nejdůležitější - je zadarmo.

V pátek jsme sbalili výbavu a vydali se za ledovým dobrodružstvím. Plochu jsme nešli v obležení omladiny, která jsem zjevně zašla z jiného důvodu, než je pohyb po ledu. Vzduchem voněl tabák a travička (po které se nechodí, ale směje) a každá druhá dvojice byla v sobě důkladně zaklíněná a vyměňovali si genetické informace. Nazuli jsme botky, které jsme si nejdříve nechali odborně nabrousit (rašplí) a vrhli se na plochu.

K mému velkému obdivu jsem sebou v prvních několika minutách neříznul a směšnými pohyby se sukal kupředu, vlastně spíš postupoval s tokem lidí. Lucka, trochu zklamaná, že nedokáže skočit trojitého Rittbegera, mě podávala základní informace o tom, kterak správně provozovat bruslení. Čepel míjela čepel a já jsem poprvé bruslil.

I když se to zdálo téměř nemožné, na prvním bruslení jsem ani jednou neupadl. Neříkám, že jsem k tomu neměl blízko (někdy pár centimetrů), ale vždycky jsem to ustál. Protože nás oba smykání se po ledu nadchlo, šli jsme zanedlouho znovu. Tam už jsem takové štěstí s pády neměl a párkrát jsem se směrem k zemi proletěl. Dokonce jsem sejmul i pár mladých. Ale nadšení trvá dále.