Při příznivém počasí podnikneme cyklistickou vyjížďku a využijeme jednu z posledních příležitostí k protažení nohou. Cíl šlapání nebyl pevně dán .Délka trasy se pohybovala od 20ti do padesáti (pro mě naprosto nemyslitelné) kilometrů. V ten středeční večer jsme se tedy dohodli na tom, že sobotou proplujeme společně.
A jak to tak někdy bývá, všechno se na začátku změní. V sobotní ráno mi pohled z okna nedodával moc nadějí k tomu, že bychom mohli podniknout nějakž kolový výlet. Teploměr ukazoval pod desítku a slunce bylo zahrabáno v mracích. Kolem desáté dopoledne přišel rozhodovací telefonát. Všichni tři jsme došli po dlouhých úvahách (a vzájemném ujišťování) k názoru, že vydat se na sedla není dobrý nápad, který by mohl být zakončený nemocí. Přišla alternativa. Markéta navrhla, že bychom mohli navštívit „Tyršův dům“, kde se ten den odehrává soutěž ve skocích na trampolíně. Mezi soutěžícími byla i Markétina sestřenice Michala. Dohodnuto. V půl druhé sraz, počasí se nezměnilo. Bylo hnusno.
Sokolovna nebyla malá budova (byla ohraničena třemi silnicemi), ale najít do ní ten správný vchod nám chvíli zabralo. První kroky vedly na seminář jógy, druhá cesta byla zakončna zamčenými dveřmi (které nepovolily ani po silné dávce lomcování) a konečně třetí naše putování bylo zakonečeno úspěchem (i když jsme museli obkroužit půl Kampy). Vstoupili jsme (napříč třemi patry) do tělocvičny, kde hopsala děvčata až ke stropu. Bohužel se jednalo o dorost, takže jsem si lehce připadal jako pán, který loví před školou s pytlíkem cukrátek v ruce. Tento pocit byl o to silnější, že jsem třímal svůj fotoaparát a poletující omladinu jsem se snažil zachytit do záběru. Když nastoupily starší dívky, ulevilo se mi. Pro jistotu jsem ale foťák schoval.
Od Michaly jsme obdrželi krátké souhrnné informace o tom, co a jak bude následovat. Já, abych zde ukázal zájem o sport, jsem položil dvojici otázek. Ty zřejmě nepatřily k nejchytřejším a tak jsem po zbytek pobytu radši mlčel a pozoroval okolí (holčiny). Když se k poletování nad trampolínami připravovali chlapi, mrknutím oka jsme si s Márou potvrdili, že je čas vypadnout. Cíl jsme měli jasný. Při hledání vstupu do hopskárny jsme nemohli přehlédnout festival „Deskohraní 2011“, kde byly k nahlédnutí i k hraní mraky deskových her.
Vesele jsme si tam skotačili, procházeli tam a zpět, nahoru a dolů, probírali se mraky her a diskutovali o jejich kvalitách. Po půl hodince (možná bych to ani neměl říkat) jsme zjistili, že se zde platí vstupné. Ale to už jsme byli na odchodu a každý jsme tak ušetřili 70 káblí. Protože venku začala padat zvrchu voda, šli jsme se schovat pod Sokolskou střechu. Zasedli jsme na tribunu vedle Markéty a pozorovali. Jedinou možností, jak udržet Máru na místě bylo půjčení mobilu na hraní (aspoň k něčemu je ten telefon dobrej). Když jsme zjistili, že finále je hodně daleko v nedohlednu, sezení jsme ukončili.
V sychravém počasí jsme přemýšleli co dál. Vzhledem k tomu, že bylo něco kolem druhé, společně jsme schválili návštěvu blízké restaurace, abychom zahřáli své útroby a zasytili žaludky. Česnečka, smažák a Kozílek byl ideální kombinací. Jenže co dál s načatým odpolednem? Domů se nám ještě nechtělo a přehled výstav a jiných kulturních atrakcí jsme něměli. Půjdeme se projít...
Cílem bylo projít si Kampu (nalézet chobotničky) a vidět Lennonovu zeď. Projití nám nedalo tolik práce. Požitek nám sice trochu kazila zima, ale putování u Vltavy mezi klikatými silnicemi za to rozhodně stálo. Cestou jsme potkali i potulné stánkaře, nabízející cokoliv předraženého. Jeden z nich dokonce nevěřil svým uším, když slyšel češtinu.
Zbývalo tedy nalézt vyobrazeného Johna. Ke slovu se přihlásil můj telefon. Nastartoval jsem snad všechny aplikace, které v mobilu mám, abych toto zajímavé místo nalezl. Krom vytřískané baterky to nemělo jiného účinku. Až když Markéta vykřikla „Tady to je“, mapy mi ohlásili, že tam to někde má být. Ta dnešní elektronika... Upřímně řečeno, zeď jsem si představoval trochu jinak. V současné době to spíš vypadá, že monumentální a nadpozemské grafity někdo pokazil v dolním rohu malbou jednoho z Brouků.
Poslední fází byla cesta domů. Radši nebudu vysvětlovat, jak jsme se dostali od Karlova mostu až k Pankrácké věznici a následně do Arkád, sám si to totiž jen hodně matně vybavuji. V Pankráckém megahyperobchoďáku se ale nachází moc dobrá pekárna (Karlova), kde jsme naposled (doufám, že jen ten den) poseděli a vychutnali si kafčo.
Moc díky za pěkný sobotní program a doufám, že brzo zase něco podobného uskutečníme. PS: Co lampička?