Po dloouhé době jsem si procvičil, jak vypadá chvátání. Zrovna bohužel v den, kdy jsem potřeboval vyřídit pár drobností. Jednou z nich bylo vyzvednutí nového občanského průkazu (ano, správně, už mám právo nosit občanku) a druhým úkolem byla návštěva pošťáckého domečku. Tam na mě čekala přísně tajná a důvěrná obálka (následující den by totiž byla zaslána zpět odesílateli jako nedoručená a nevyzvednutá). Takže to jsem chtěl zvládnout.
Po práci jsem se s velkou časovou rezervou odebral na Pankráckou metro-stejšn. Chumel lidí čekající na obou stranách nástupiště mě docela překvapil, protože místy téměř přetékal. Lidé jsou však stlačitelní a pod neustálým přísunem, který dodávaly eskalátory, se formovali a skládali. Na hodinách, které mapují časovou prodlevu od minulého vlaku, svítila desítka. V reprácích to zapraskalo a líbezný robotí hlas nám oznámil, že „... provoz je z neznámých důvodů omezen a náhradní doprava není zavedena“.
Nevím, jestli je slovem „omezeno“ myšleno naprosté zastavení jakéhokoliv pohybu (snad i molekul). Rozhlas vyhrával jak první května na Letné a nástupiště začalo připomínat zástupy zájemců na soutěži „Česko hledá exibicionistu“. Začínalo být nedáchatelno.
Hodiny doblikaly k hodnotě 19:59 a pak zhasly. Prostě nikdo nepočítal s tím, že pražská hromadná doprava může mít zpoždění větší než dvacet minut. Lépe řečeno, možná nepočítali s tím, že nějaký vůl bude ještě stát na peróně a netrpělivě očekávat příjezd vlaku.
K mému velkému štěstí jsem nebyl v očekávání sám. Potkal jsem se s kolegou a tak jsme si stání vzájemně zpříjemňovali. Z repráků byl místy ke slyšení i lidský hlas, který se všemožnými způsoby omlouval. Zřejmě se jednalo o nějakého amatérského DJ, protože nekratší věta měla zhruba 30 slov. My se Zbyňkem jsme již další slovní průjmy chlápka v kabince nevydrželi a rozhodli se, že z tohoto neustále se zmenšujícího prostoru zdrhneme a dopřejeme si trochu vzduchu.
Protlačili jsme se na povrch zemský a vydali se směrem k Vyšehradu. Cestou jsme míjeli grupy lidí mířící všemi směry. Vskutku velkolepou podívanou byla zastávka tramvaje, obydlená půlkou Pankráce, ve chvíli, když přijela osmnáctka. Už vím, čemu se říká davová psychóza. Autobusy, které nás míjely, připomínaly prosklenou plechovku sardinek.
Když jsme míjeli metro-díru Pražského povstání, napadlo nás, že bychom mohli nakouknout na nástupiště a zjistit, jestli to už náhodou nejezdí. A tak se taky stalo. Prázdné chodby, nikde nikdo. Pojali jsme podezření, že provoz stále zprovozněn nebyl. Nevzdali jsme se však a pokračovali dál do útrob stanice. A najednou... u naprosto prázdného nástupiště byl zakotvena souprava. Zazněl zvukový signál oznamující blížící se uzavírání dveří a ty za okamžik zapadly. Vlak se rozjel a zmizel v tunelu. Koukali jsme jako ve snu. Po nějakém problému nebylo ani vidu, ani slechu.
A tak jsme vyčkali dalšího příjezdu a nastoupili do metra. Nikým neutiskováni jsme si šupajdili každý svým směrem. Já jsem nakonec oba úkoly splnil (i když s odřenými ušima, uchama, ušimi).
Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.
