Stránku HC jsou vskutku pěkné (dvojbarevné) a velmi přehledné. Najezdil jsem s myší asi třista metrů a pravý ukazováček jsem si klikáním málem zničil, než jsem našel první zmínku. Našel jsem, kdo permice vydává, na kolik vyjde zápas a pracovní dobu vydávajícího. Ale kde a jak se vznáší zájem, to tam vskutku nebylo. Má radostná nálada trochu poklesla. Hledání jsem vzdal a předal na Lucku.

Ta přišla s tím, že permanentky zařizuje jistá paní H, která sedí v Edenu a její emailovou stránku. Sláva, něco máme. Začal jsem hledat na stránkách ledního stadiónu Eden jakoukoliv zmínku o paní H, anebo vstupenkách na stadion, který je od Edenu vzdálen na kilometry. Ať jsem lezl, kam jsem lez, pokaždé na mě vybafl nápis „Veřejné bruslení není provozováno“ a tím to končilo. Aby mi neusel být klikací prst amputován, začal jsem posunovat myší (která už také jevila známky únavy) levou rukou.

Nakonec to dopadlo tak, že jsme se k nákupnímu místu vydali osobně s tím, že se prostě doptáme. To jsme ale netušili, že levá ruka netuší, kde je hlava. Díky mé prozíravosti jsme vystoupili u fotbalové Slávie. Vměstnali jsme se do právě procházejícího davu fanoušků s dotazem, kde seženeme permici na hokej. Šest párů očí na nás hledělo jako na blázny, v jedné ruce (nepatřící k oněm očím) se objevila tyč (ten provokatér musí být utlučen) a pouze jedena ústa nám prozradila, že pláčeme před špatným stadiónem. Vydali jsme se na rychlý přesun směr východ.

Celou tu dobu jsme měli v paměti, že paní H je přístupná do 17:00 hodin. Za pět minut pět jsme dorazili do obchodu, jemuž se nad vchodem třepotala vlajka s červenou hvězdou (ne, nejednalo se o ÚV KSČ). „Dobrý den, kde se tu prodávají permanentky na Slávii?“. Starší paní, která třímala nad pultem, vykouzlila na svém obličeji nechápavý výraz a pronesla: „Permanentky? Slávie?“. Chtěl jsem se zeptat, který z termínů nechápe, ale paní se probudila, odhopskala (přes mou nohu) z krámu a za futry dveří nám začala popisovat cestu. Než jsme k ní doputovali (byla skutečně rychlá) už nic neříkala a jen ukazovala směrem ze dveří. Tak jsme šli. Její prst nás dovedl do hospody „Nad ledem“.

Když jsme se optali výčepního, zasmál se, chvíli lítal pohledem po stropě (hledal skrytou kameru) a pak nám nabídl pivo a guláš. Tady prý nikdy nikdy podobný neseděl. Posledním místem, která měla cosi společného se Slávií byl funshop. Otázka stejná, odpověď jiná, ale stejně k ničemu. Zjistili jsme, že permanentky vydává paní H a ta má do pěti a nejspíš to nestihneme. Asi trochu neomaleně jsem připoměl, že se potřebujeme dozvědět KDE to je. „Nebuďte na mě agresivní“ odpověděla fanšopačka. Chvíli se tvářila otráveně, ale pak nám konečně prozradila, kde paní H najdeme. Pak popadla plyšového maskota s tím, že je ve slevě a tudíž bychom si ho mohli koupit. Maskotovi i paní jsme dal sbohem a utíkali kamsi za roh do prvního patra.

Když už se zdálo, že v prvním patře nemůže být nic, oběvily se dveře a u nich dva zvonky. Zatlačil jsem na jeden, nic, zatlačil (skoro promáčkl – asi proto, že u zvonku byla cedulička „Zvoňte jemně“) druhý a z mluvítka se ozvalo „Dobrý den, paní H“. Sláva, nalezli jsme svatý grál.

V kotelně předělané na kanclík (zřejmě obchodní oddělení sešívaných) nás uvítala milá mladá paní a vyslechla náš požadavek (včetně stížností). Zasteskla si a prohlásila, že dneska jsou všichni asi v ráži, protože jsme pátí, kdo to místo hledal s velkými obtížemi. Nikdo v okolí prý o Slávii nikdy neslyšel. Nakonec jsme obchod uzavřeli a Lucka může vesele chodit na pokoukanou. Já každopádně nechci hokej vidět ani v bedně.