Aby se společnost nemusela trápit čekáním na obsluhu, anebo spíše proto, aby se toho vypilo víc, zvolil Mára samoobslužný „The PUB“ na Ípépavlovicku. Na jedné straně jsem se nemohl dočkat, až se hodiny doplazí (a v ten čtvrtek si dávaly na čas) k šesté večerní, na druhé straně jsem měl trochu obavy, že se celá akce zvrtne v cosi nekontrolovatelného pod taktovkou alkoholu. Bylo to tím, že mi Mára podal pouze jeden požadavek, a to abych vzal „sbírku chlastacích her“ a že jsem dostal trestné body za to, že chci prchnout posledním metrem a na druhý den jsem si (jako on) nevzal dovolenou.

Nakonec jsem se dočkal a po šesté hodině jsme poprvé protočili měřáky a naplnili své půllitry. Zatím jsme u stolu tvořili skromnou dvoučlennou skupinu a tak nijak nezměnili zobrazované pořadí „pivometru“. Po chvíli konverzace začal studovat Mára odbornou literaturu a hledat hru, kterou bychom mohli hrát (vždyť jsem psal, že je to pařan a pařan). Čtyřikrát jsem hodil kostkou (z toho jednou pokusně) a už mi byl dán trest v podobě vypití půlky piva. Abdikoval jsem a svolal tak na svou hlavu Márovo prokletí. Naštěstí přišel Michal a kletby (tím, že projevil zájem o hraní) mne zbavil.

Pivo teklo proudem, Mára začínal být spokojenejší, protože naše pozice sílila a k našemu stolu se začali přídávat další hosté. Nebudu vyjmenovávat všechny, protože si jména nepamatuji, ale rozhodně už náš stůl nevypadal tak osaměle, jako na začátku. A protože víc hlav toho nejenom víc ví, ale také víc vypije, nastal raketový start spotřeby. Když bylo všechno v plném proudu, nastala chvíle přání (bez stížností). Protože Mára je člověk vskutku praktický, jasně si řekl, co chce dostat. Jeho srdce vskutku plesalo, když pak rozbalil počítačové hry (no neříkal jsem to s tím pařanem?). Kdyby v tu chvíli došlo pivo, určitě by vystřelil z lokálu jako Gagarin k vesmíru a zasedl ke kompu.

Rozjetá zábava pak přidala ještě na obrátkách. Zatímco já jsem se oddával se Šťovíkem psychologicko-fylozifickému rozboru světa (jinými odsuzovaný a nepochopený), odvedle zazníval velmi intenzivní klepot hracích kostek o stůl. Výsledkem bylo pivní vedení (nevím teď nad kým, ale nad místním lokálem určitě). Prostě zábava na jedničku.

Jak se čas vlekl do šesté, od té doby utíkal jak Jamajčan na Maratonu. Když jsem opustil všechny pokusy o zbrždění ruček hodin a uznal porážku, sbalil jsem se k odchodu. Mára to dle jeho slov chápal jako osobní urážku (už ve středověku platilo, že dokud nedojí král, nikdo se od stolu nesmí hnout), ale i tak mě pustil.

Skvěle vybrané místo, společnost i načasování. Doufám, že budeš Mít zase brzo narozeniny Mára. Moc děkuji za pozvání, bylo to super. Ještě jednou všechno NEJ... PS: spánek v dopravním prostředku se kupodivu nekonal :).