Letos je to s kulturou vskutku na vysoké úrovni. Když vzpomenu, kolik míst jsme navštívili při našem jihočeském putování a kolik dalších zajímavostí jsme shlédli mimo dovolenou, jsem velmi potěšen. Dalším zážitkem, který vyzdvihuje hranici je cesta do Pražské a po několika týdnech i do Plzeňské ZOO. Pokaždé s jiným osazenstvem a pokaždě jsme viděli něco jiného (pokud neberete zvěř jako již nedělitelnou jednotku).
S nedávno rozrostlou rodinou Káti a Lukáše, doplněnou ještě o Kátiny rodiče, jsme se setkali před branami Trojské zoologické zahrady. Lehce připomínající rodinu ze seriálu „Krok za krokem“ (kde je normální mít deset dětí a psa) jsme vstoupili do království přírody. Počasí klasicky (už mě to skoro postrádá smysl psát) na jedničku. Celá kolona se rozdělila na několik částí. V čele předvoj třech silných chlapů. Lukáš, Domísek a já jsme jednak určovali směr a tempo pochodu (který sice ocas průvodu nedodržoval) a jednak probírali všechny události, které se staly od našeho minulého setkání. Dominik toho sice moc nenamluvil, ale spokojeně si hověl ve vozíku, který taťka táhl (a občas převrhl).
Druhá, koncová a důležitější část ve složení Lucka, Káťa (mamka), mamka (babička), taťka (děda), David (syn), Roxinka a kočárek se kochali (krom vozíku na batolata) zvířaty a informovali nás o zajímavostech fauny. Díky tomu jsem se například dozvěděl, jaký rozdíl je mezi vlkem a psem. Vlk vlčí a pes dělá kusy.
Tak jsme si vesele cestovali areálem, občas krom zvěře pozorovali i lidi (taky zajímavé) a užívali si soboty. Ná závěr jsme navštívili koupaliště, které v zoo také je (nebojte, nevlezli jsme hrochovi do výběhu), které si Domča užil, ale mokrý byl Lukáš. Ten, velmi rozlítnostněn, nasedl do projíždějící tramvaje a snažil se ujet. Nepovedlo se. Loučení se slzami v očích (mých a Lukášových) setkání ukončilo a my jsme se odebrali k domovu.
Druhé setkání se zvěří nebylo již v tak mohutném počtu. Zavítali jsme tam pouze my dva. Lucka klasicky nejdelší dobu obdivování věnovala šelmám kočkovitým a vedla důvěrný rozhovor s opičkou, mě uchvátil tank (no, přiznávám, není to klasické vybavení zoo, ale byl tam). Nebe bez mráčku a slunce zářící (místy peroucí) nám při putování dělalo radost.
I když to se zvířaty nemá pramálo nic společného, nemůžu tady neuvést, že jsme v Plzni v době oběda (abychom zde ukojily hlad) navštívili výbornou italskou restauraci San Marino. Já jsem si dal pizzu a Lucka noky (vznešeně gnocci). Můžu říct, že jsem tak výbornou taliánskou placku ještě nejedl. Lucka ano, protože restauraci již několikrát navštívila a věděla, jak tam vaří. Takže, jestli někdy budete rajzovat městem piva, určitě tohle místo neopomeňte.
Za zvířecí zážitky všem (včetně samotných zvířat) děkuji.
Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.