Samotné naplánování této akce netrvalo tak dlouho a nebylo tak náročné, jak jsem si myslel. Jednoho dopoledne jsme s Luckou zasedli k počítači, obestavili se cestovními knihami a průvodci (knižními, žádnými človíčky) a začali tvořit. Start i cíl byly jasné. V pátek večer vyjet z Prahy a ve středu odpoledne se do stejného města (nejlépe ve zdraví a bez úhony) zase vrátit. Co bude mezi jsme pomalu ale jistě doplňovali až vznikl podrobný itinerář (Lukášovo oblíbené slovo), který v sobě zahrnoval 11 hradů a zámků, návštěvu zoologické zahrady, adresy kempů a jejich ceny. Zbývalo jen zadat souřadnice do „Tomíka“ (navigace) a těšit se na kýžené datum 1. července.

Když jsem se vrátil z práce (v doprovodu svého nového šéfa – ale to je jiný příběh), proběhlo rychlé dobalení věcí (samotná kompletace potřebných věcí proběhla den před odjezdem), ostříhání Mildy a hurá na dovolenou.

Protože následující dny probíhaly skoro stejně, nebudu pořád opakovat cyklus: budíček, balení, odjezd, návštěva a prohlídka pamětihodnosti (mezi tím nějaký ten oběd, ale napoprvé jsme capkali do Infocentra – skvělý to vynález), odjezd, příjezd, rozbití tábora, večeře, spánek. V každém městě bylo většinou dodrženo cukrářské pravidlo – osladit si život místní zmrzlinou, anebo něčím dobrým ke kafíku. Počasí nám až na několik krátkých okamžiků vskutku přálo. Sice nebylo pořád sluníčko (schovávalo se za mraky), ale nikdy nám déšť nepřichystal nějaké nepříjemné překvapení. A že jsme nebyli pořád splavení vedrem? To nám skutečně nevadilo. Pokusím se shrnout program, který jsme uskutečnili a místa, která jsme navštívili. Nesmí pochopitelně chybět nějaké ty perličky a nevšední zážitky.

Pátek, 1. červenec večer

Z Prahy jsme odjížděli ve čtvrt na osm s Luckou za volantem. Našim prvním ubytovacím místem byl kemp „Knížecí rybník“ u Tábora. I když to nebylo úmyslem, zjistil jsem, že v tomto místě jsem již jednou hlavu skládal, coby jinoch základní školy. Najíst jsme nedostali (a žízeň jsme neměli), protože jsme nebyli hodní (kuchař to zabalil). Stavba stanu a ubytování naprosto skvostné.

Sobota, 2. červenec

Probudili jsme se do jasného dne, i když v noci několik kapek spadlo. Nám to vůbec nevadilo (stan nezklamal a vydržel křest). Co mi ale vadilo, bylo, že moje samo nafukovací matrace nejenže se sama nenafukuje, ale naopak samočinně uchází.

Ráno jsme vyrazili do Tábora, navštívili sklepní podzemí města, Husitské muzeum (na vlastní oči viděli Žižkovu tajnou zbraň) a kostelní věž, na jejímž vrcholu mladý, nejspíše brigádník, mastil hry. Po obědě, na kterém jsme ušetřili, neboť jsme nevědomky vlezli do učňovské restaurace (nějak se nenaučili úsměvu) jsme navštívili Písek. Po povinné procházce po Kamenném mostě (nejstarším v celém vesmíru, které hlídají pískové sochy), jsme si prohlédli „Prácheňské muzeum“ (víte, jaký ťikot vydává dvoupatrové kyvadlo?) a „Elektrárnu královského města Písku“, kde jsme zjistili, že elektřina se vyrábí, ale nepěstuje.

Nabité vědomosti jsme si pokoušeli dorozšířit v Sladovně. Pokud si někdo myslí, že toto místo má spojení s chmelovým mokem, stejně jako my je na omylu. Hlavní slovo zde měly pastelky. Ve sladovně se totiž nacházela výstava ilustrátorů. Krom Cipíska, Broučků a Macha s Šebestovou se zde nacházel Tydlydýn v životní velikosti. Zbavit se takového člověka (zastávající funkci průvodce) nám dalo vskutku velmi zabrat.

Posledním městem dnešního dne byly České Budějovice. Ležení jsme vytvořili v motelu „Dlouhá louka“ ve Stromovce (mimochodem nejkrásnější bydlení, kde jsme byli s neplacenou teplou vodou) a po několika pokusech úspěšně docestovali na náměstí (nějak jsme nemohli nalézt mostík, který kemp a centrum spojoval), prohlédli si okolí, Černou – nečernou věž (aktuálně ozdobenou mouchou) a pořídili si první společnou fotku (no konečně). Na zpáteční cestě jsme si zakoupili pár drobností (utopence). Jako noční atrakci jsme obdrželi od neznámého spoluobčana hořící divadelní představení. Tisíce lampionů zaslaných k nebi byly nejspíše pokusem o zapálení sousedovic střechy.

Neděle, 3. červenec

Stan byl v noci opětovně podroben zatěžkávací zkoušce v podobě desítek kyblíků vody vylitých na naše plátěné obydlí. Ráno jsme se ale vzbudili suší a někteří z nás i na matraci (ona snad opravdu uchází). Bílá obloha nám sice radost neudělala, ale nic to nezkazilo na míře našeho těšení se na Hlubokou. Hurá tedy za ní. Panáček Parkováček (v krásné oranžové vestičce se sluchátky) nás ohromil tím, že vydřidušství není v této republice tak katastrofální. Parkovné 90 korun Českých nebylo za hodinu, ale za auto na celý den.

Bílý zámek (uvnitř hnědý) nás jednoznačně okouzlil. Druhá věc, která nás okouzlila (mile), byla cena za oběd, který jsme si dali v restauraci připomínající obývák. Potěšení a naplnění jsme se odebrali do Českého Krumlova. Hledat kasu v druhém největším zámku České republiky chtělo kumšt. Ale my jsme šikovní a prohlídku jsme zvládli zaplatit (ještě šikovnější bychom samozřejmě byli, kdyby se nám podařilo vetřít na čumendu bez placení). Déšť se ten den ne a ne umoudřit a neustále nám házel kapky pod nohy. Otáčivým hledištěm jsme si tedy nestihli otočit a utíkali se schovat. Nejkrásnější schovávačku, s výhledem na náměstí, jsme objevili pod plachtami cukrárny. Abychom úplně nepromokli, dali jsme si dortíka a kafíko. S pomocí těchto dvou věcí se čekání na sucho jevilo o poznání příjemnější. Příjemněji sice bylo, ale pršet nepřestalo. A tak jsme doplavali do auta a odpluli do kempu „Veveří“ – zbojnického tábora uprostřed hustých, černých, jihočeských, novohradských lesů. Během našeho pobytu nám byl, zřejmě neúmyslně, předveden největší stan sériově se vyrábějící. Na jeho stavbu bylo použito 600 m čtverečních látky a lešenářské tyče dovezl náklaďák.

Pondělí, 4. červenec

Návštěva hradu „Nové hrady“ proběhla kvůli jednomu jedinému účelu. Jednalo se o jedinou památku, která měla otevřeno i v pondělí a nacházela se hned za lesem hustým, že by se dal krájet. Prohlídka pěkná, nádvoří klidné, místy cyklistické a divadelní výstup skvostný (aneb jak Honzíček, králíček Lucemburský k Piluli přišel).

S velkou pravděpodobností v této oblasti lidé trpí žízní. U oběda jsem byl totiž opakovaně tázán (jak hostinským, tak panímámou hostinskou), jestli si nedám něco k pití. Od naprostého uchlastání mě uchránil jen rychlý úprk (bohužel s placením).

Abychom se mohli chlubit návštěvou Třeboňska, bylo potřeba navštívit jedno důležité místo – Třeboň. Ale ono zaparkovat na otevřeném a prázdném parkovišti není vždycky jen tak. Někdy k tomu potřebujete papírek za sklem, který je opatřený ciferníkem. Tuhle vychytávku nám půjčil majitel hotelu odnaproti, kterému tímto ještě jednou mockrát děkujeme. Lucka si cestou do „Domu přírody“ opatřila vysokokapacitní zmrzlinu (složenou z celkem 15 kopečků), kterou po slabé hodince za vydatného funění zdolala. V chrámu přírody byla, jak jinak, k vidění příroda sama. Jen já jsem během této expozice zažil lehce erotický dotek (na nahé zabahněné ženě – i když šlo o figurínu).

Lucka neměla přírody dost a chtěla vidět „kočičtu“. Její chtíč ukojila návštěva „Parku exotických zvířat“ v Dvorci u Borovan. Spokojená byla, až když viděla bílého, zlatého, ussurijského, bengálského a kýho tigra (a nejen ty). Téměř bezhlasně (Lucka byla v sedmém nebi) jsme dorazili do Jindřichova Hradce na obhlídku (koukačku) a sestavení plánu na zítřejší Jindřišení. Ubytovat jsme se byli v předaleké galaxii („u Kosmonautů 17“ – druhá rampa na Bajkonuru).

Úterý, 5. červenec

Start proběhl bez komplikací a oběžnou dráhu jsme dosáhli zanedlouho (skoro). Po prohlídce (máme další bodík za třetí největší zámek ČR) chodeb a výkladu potomstva a botaniky (kdo dostal jakou růži do erbu) jsme se posilnili před návštěvou výstavy fotografií. Kromě 50ti dílné série „Pohled z okna“, kdy fotograf zachycoval svým objektivem plynutí času na chodníku svého domu, jsme zde objevili i „šéfa“ Pohlreicha, který nebyl v obležení kořenek a pánví, ale krásných dam.

Kalendář sice neukazoval čtyřiadvacátého a už vůbec ne prosince, my jsme však navštívili „Krýzovy jesličky“, největší lidový mechanický betlém na světě. K vidění tu však nebylo jen toto, a tak nám pokoukání trvalo až do odpoledne.

To nejkrásnější (z nejkrásnějších) na konec. Pohádkový zámek a náměstí v Telči nás okouzlilo. Je pravdou, že koně jsme měli jen pod kapotou a šatstvo nebylo zrovna dobové, ale připadali jsme si jak za královských časů. Pohled z ptačí perspektivy se sice odehrál z jiné věže (trochu jsme se sekli, ale šlapejte stovku schodů ještě jednou), než jsme původně zamýšleli, ale stál za to.

Bezplatnou prohlídku „Telčského domu“ nám s úsměvem na tváři stornovala paní domovní, když neobjevila bumážku v našem cestovním pase. Chvíli jsme rozmýšleli, jestli penízky přeci jen za kulturu nevydat. Nakonec nad poznáním vyhrála chuť a vstupné jsme nechali v cukrárně. Paní domovní už neměla takový úsměv na tváři a v ruce se jí objevilo cosi, připomínající klepáč.

Nadešel poslední večer, poslední večeře, poslední všechno. To nemohlo samozřejmě zůstat bez oslavy a romantické večeře. Tak jsme sebrali poslední (téměř) peníz a utratili jej za lahodné hranolky se smažákem (přece si nedáme něco tradičního jihočeského, ne?). Poslední noc.

Středa, 6. červenec

Poslední budíček, poslední balení stanu, poslední snídaně, poslední čisté ponožky. Čekala nás cesta domů s mezipřistáním v Červené Lhotě. Ta je skutečně červená (prý od krve) a malá. Ještě k tomu ji někdo (hlava mazaná) postavil na ostrově, takže jsme se namočili, než jsme ten mostík objevili. Nejvíce nás ale nahněvalo, že Zlatovlasanda byla na služební cestě mimo (Jiřík byl taktéž služebně pryč).

Poslední oběd dopadl tak, že vlastně ani nebyl. Chviličku, asi půl hodiny, protože přijel dívčí tábor, jsme si postáli před okýnkem kiosku, abychom se poté dozvěděli, že cokoliv, z čeho nekape litr oleje, není možno zakoupit. Vyřešili jsme to tedy po svém, otočili se na podpatku a zakoupili zaručeně pravý Pardubický perník.

Tak naše cestování po krásách republiky (spodní části) skončilo. Povedlo se a líbilo.