Nafasovali jsme železné, na konci lehce upravené, tyče, každý po jednom míčku, společnou kartu (něco jako skórelist) a postavili se k první jamce. Trať byla vcelku jednoduchá. Rovný koberec a na konci důlek. Já jsem samozřejmě musel zazářit, protože jsem dírku obtesával vskutku brilantně. Na drahách jsme bojovali v pořadí Milda, Michal, Lucka a já. Výkony ostatních popisovat nebudu, protože to byla profesionální nuda (prostě klepli a bylo to tam, kde chtěli), ale já jsem měl opravdu několik vystoupení, které rozhodně stály za to. Bohužel je ocenili pouze protihráči, nikoli však bodové hodnocení. Jedním mocným úderem jsem se z jamky 18 dostal zpět na šestnáctku a jen taktak se vyhnul nedobrovolnému lovu míčku z jezírka. Mnohokrát jsem předvedl krásný úder, kterým jsem poslal kuličku ještě dál od jamky, než původně byla. Prostě klasické cirkusové vystoupení v mém podání.
Nakonec jsme všech 22 jamek překonali (to proto, že člověk nemůže projevovat snahu donekonečna, ale pouze šestkrát) a vítězoslavně dokončili toto klání. Za velkých ovací a provolávání slávy (no tak úplně ne) byl vyřčen výsledek. Na prvním místě se umístil (tradáááá) Michal (71 bodů), na druhém až třetím se umístil Milda se mnou (po 85 bodech) a krásné čtvrté místo patří Lucce (s 93 body, ale medaile v rodině je a to je důležité).
Opustili jsme areál, podnikli tradiční obědvání u Vrtišků a rozprchli se domů (nenene, jen pěkně čtěte dále). Sláva vítězům, poražení nebyli.
Ještě dodatek, aneb na co jsem zapomněl.
Díky mé paměti málem padlo v zapomnění několik hodin zábavy a odpočinu. Naštěstí se ozval Milda, který události, které Vám nyní popíšu, ze tmy ladným pohybem (rukou po klávesnici) znovu umístil na čtenářské světlo. Tímto se omlouvám a moc Mildovi děkuji za takovou úžasnou pozorovací schopnost. Tobě prostě nic neujde.
Tak tedy… Potom, co jsme ukončili svou působnost na minigolfu, odvezl nás Milda na chatu s tím, že krásné počasí přímo vzývá po koupání (upřímně řečeno, už při odjezdu z domova jsme to věděli, jinak bychom si nebrali plavky). A jak Milda slíbil, tak se také stalo. Dorazili jsme na chatu, byli jsme přivítáni a hned jsme vklouzli (jak kdo, mě byly plavečky drobet menší přes pozadí, takže o klouzání se nejednalo) do plavek a hurá do vody.
Bazénový teploměr ukazoval sice 26 stupňů Celsiových, ale voda na to nevypadala. Studená byla jako Atlantik, když se v něm schovával Titanic. Dlouhé přemlouvání nakonec vystřídalo odhodlání zaplout pod hladinu. Po prvních pár vteřinách jsem si za tento nápad dost nadával, ale za chvilku si tělo (i já) zvyklo. Mildovi nějaké dlouhé plavání a stagnování na místě bylo cizí, a tak začal vymýšlet ptákoviny (Mildoviny). Nejdřív počastoval svou mamku menší dávkou vody (vydalo by to na tři kýble). To mu vydrželo docela dlouho a vodě v bazénu začala klesat hladina. Pak přišlo na řadu víření. Cílem snažení bylo vytvořit v bazénu takovou odstředivou sílu, aby i ti nejsilnější jedinci lítali kolem zdí jako nudle v bandě. S velkou silou (a za neustálého vycmrndávání vody) se to podařilo a já jsem začal trpět lehkou mořskou nemocí. Milda byl ale za svůj počin po zásluze potrestán. Potkal se totiž s odtokovými dvířky, které lapaly (střídavě se zavíraly a otevíraly) v náhodných časových úsecích po doušcích vody. A při jednom takovém lapnutí (kdy byla dvířka otevřena do bazénu) se s nimi potkal Milda.
Roztrhlo mu to půl ramene, pohmoždilo všechny svaly, které na ruce má (a že jich má hodně) a vytvořilo řeznou ránu velikosti Macochy. Krev začal ztrácet hrozně rychle a díky rychlému a profesionálním zásahu pobřežní hlídky (v čele s Pamelkou) byla jistá smrt zažehnána.
A když byl došit poslední z třiaosmdesáti stehů, Milda se jen oklepal, pomohl zakopat dříve vykopanou hlínu (takový trénink na třetí světovou) a zavelel k odjezdu. Oblékli jsme se a vyrazili dom.
Ještě jednou se tedy omlouvám za to, že jsem takovéto drama zapomněl zapsat do svých kronik a málem Vás o to ošidil. Na konec snad ještě dodám, že Milda za ten výkon obdržel medaili cti, ocenění za chrabrost a purpurové srdce. Dvířka dostali od paní Mildové pochvalu, že konečně uzemnily jejího syna.
A teď už vážně. Moc děkujeme za krásnou neděli.
