Když jsem viděl počet krabic, jejich velikost, trochu se o mě pokoušely mdloby. Ale když jsem se je pokusil posunout a zjistil, kolik váží, omdléval jsem. Co Vám budu povídat. Krabic bylo sice hodně, ale zato byly těžké (hodně těžké). Nás to ale neodradilo (já bych se na to vybodl, ale Milda byl proti) a vyšli jsme téhle výzvě vstříc. První jsme rozbalili komodu. To byl samostatný kus, na ostatních naprosto nezávislý, a tudíž se mělo jednat o jednu z nejjednodušších částí. Omyl.
Vyndaly jsme všechny desky, úchytky, táhlítka, šroubečky a podobné věcičky (jo, zapomněl jsem na rodinné balení lepidla). Obývák se proměnil v montážní halu a Milda (držíc v ruce plán) se pasoval do role vedoucího směny. Popadli jsme desku, do ní narvali všechno, co se mělo (anebo se dalo) a položili vedle. Vzali jsme další desku a šroubečkovali. Postup takhle několikrát opakovali, a když jsme si kolem sebe vytvořili dostatečný počet desek s čuflíkama, začali jsme kompletovat. Po chvilce byl korpus komody postavený, šuplíky na svém místě (a šoupací) a dvířka nasazená. Ale ouha, s těmi dveřmi nebylo něco úplně v pořádku. Buď udělali soudruzi z NDR (anebo odkud ten nábytek pochází) chybu, anebo je dneska moderní mít mezi dvířky třícentimetrovou mezeru a druhé pro změnu nejdou dovřít. Naše chyba samozřejmě vyloučená.
Chvíli jsme s tím laborovali, kroutili všemožnými šrouby (až většinu z nich Milda ožmoulal) a zjistili, že to moc nepomohlo. Přehodili jsme dvířka – výsledek stejný, jen dekor dveří neseděl. Tak jsme seděli v prostřed obývacího pokoje a já ujišťoval Mildu, že si na ten nedostatek po chvíli zvykne (o tom ale nechtěl ani slyšet). Pak někde blikla žárovka (nad Mildovou hlavou) a ten začal zručně kroutit šroubovákem (tentokrát bez žmoulání) a vyndávat panty. „Vždyť tyhle panty jsou každý jiný“ prohlásil vítězoslavně. A tak jsme dvířka přehodili (divili byste se, kolik lze vytvořit kombinací) a dvířka konečně zaklapla tak, jak měla. Dokončeno, potřebný čas pouhé tři hodiny.
Vzhledem k tomu, že nás nejspíše čekala pěkně dlouhá noc, posilnili jsme se mísou špaget (každý) a vrhli se do práce. Překvapivě to šlo pak o hodně rychleji. Milda ukazoval, já jsem šrouboval a klepal, Milda kontroloval a sestavoval. Z Pata a Mata se stali mávnutím kouzelného proutku profíci. Další dvě skříně jsme udělali bleskurychle a s pocitem dobře odvedené práce usnuli (plánovaně, ne vyčerpáním).
Na sobotní dopoledne (po tom, co Milda zlomil kladivo) připadla návštěva bobřího obchodu (Obi), kde jsme se dovybavili potřebným nářadím (+ 1 kladivo) a materiálem. Měli jsme vše potřebné, měli jsme odhodlání, měli jsme všechno. Práce začala. Já jsem začal tím, co mi jde nejlépe – demolicí, Milda mezitím rozdělával další krabici a připravoval stavebničku. A jak to tak chodí, když se něco dlouho daří, zákonitě se musí někde něco vys—t. Zjistili jsme, že se i přes důrazné upozornění (deseticentimetrové nápisy a ikony) někdo prošel po krabici a lehce upravil design jedné z desek. Mírné prolomení a piliny koukající z díry dávaly tušit, že máme problém. Nás ale nic nerozhodilo. Milda popadl telefon, na jedničku vykomunikoval výměnu a s prknem v autě jsme upalovali na Čerňák. Štěstěna se k nám znovu otočila čelem. Výměna proběhla bez fronty a keců. Cestou zpátky jsme pak nabrali ještě něco do žaludku a Michala (Mildova bráchu) a pustili se do finálních prací. To nám šlo skutečně jak na běžícím pásu. Ne víc hlav víc ví, ale víc rukou víc udělá (kdo by se trápil myšlením?).
Tolik obávané vrtání a usazování se podařilo napoprvé (prostě fakt mistrovsky – i bublinka ve vodováze byla překvapená) a chvilku po obědě byla stěna ve vší kráse postavená a rozsvícená. Z našich úst se hromadně ozvalo obdivné „Jéééé“.
Mildo, vybral sis opravdu pěkně. Ať je Ti stěna k radosti.
