V pátek do práce přišli všichni netradičně vybaveni batohy, příručními zavazadly a jeden dokonce s pekáčem buchet. Po obědě mezi námi vládla spíše cestovní horečka než pracovní nasazení a řešili se pouze otázky k ubytování a večernímu vyžití. Protože cesta nebyla zrovna nejkratší, opustili jsme areál pracoviště již ve tři a všechna auta nabrala směr České Budějovice (kde by chtěl žít každý...). Já jsem se, tradičně nevybaven dopravním prostředkem, vloudil do auta Míly. Jeho drobné autíčko rozhodně nevypadalo na to, že má hezké koňské stádo pod kapotou.
Vyrazili jsme (do slova a do písmene) následování Martinem, který měl na palubě Honzu. I když Míla předváděl závodní, téměř kaskadérské kousky, Martin se nás držel. Celá cesta se vlastně nesla v duchu stoupající ručičky tachometru, a i když jsme na začátku absolvovali asi hodinovou pauzu v Makru, dorazili jsme na místo jako první. Míla zaparkoval s úsměvem na rtech a pozoroval přijíždějícího Martina. Ten, když vystupoval z auta, si hlasitě oddychl a pronesl: „to je hodně živý auto“.
Nač bychom se dlouho zdržovali nějakým blouděním a zbytečně utráceli čas? Vyrazili jsme tedy vstříc městu (no, městečku) a našli docela pěknou hospodu se zahrádkou, kde jsme zasedli jeden ze stolků. Vyšla servírka a obdržela objednávku. Tři piva a jednu polívku. Za několik minutek, k našemu velkému údivu, vylezl ještě vrchní a poprosil Martina a Honzu, aby ukázali občanky (asi jim koukalo mládí z očí). Žádná další kontrola nepřišla, takže jsme se v klidu věnovali povídání a pivku. Po dvou pivech (takže jedna a půl mých) zavolal Roman, že zbytek týmu je již na místě a máme dorazit.
Byla to pravda. Jakmile jsme dorazili k bráně mlýna, otevřely se dveře, a z nich nás přišli uvítat všichni členové. Ubytováni jsme byli v obrovském pokoji, kam jsme se vešli všichni a ještě zbylo pro nečekanou návštěvu. Následovala krátká prohlídka s průvodcem (Lukášem) a byli jsme seznámeni, kam chodit můžeme, kam chodit nesmíme a kde najdeme co. Následovalo rozdělení do pitných skupin – tedy kdo co bude pít. Já s Mílou jsme se přihlásili jako pivaři a proto jsme vyfasovali dva pětilitrové kanystry a mobilně (do hospody zásadně autem) se přesunuli do 100 metrů vzdálené hospody. K nám se přidali ještě Julo (který si sedl za volant) a Roman. Při čekání na tankování jsme si dali (kromě řidiče samozřejmě) každý jeden kousek a začali jsme pomalu debatit o všem možném, hlavně o tom, co a jak bude o víkendu probíhat. Když se od výčepu ozvalo „hotovo“, popadli jsme bandasky a jeli s pokladem zpátky na základnu. Mezitím Lukáš s Markem zprovoznili na zahradě grilování a tak bylo k tomu pivku co zakousnout. Zábava se rozjela.
Večer rozšířili naše řady poslední dorazivší. Pilo se, hodovalo se, čutalo se, povídalo se. A jak čas pokročil (stejně jako počet piv prolitých hrdly), někoho napadlo, že bychom mohli navštívit místní tancovačku. Celý tábor se rozdělil na dvě skupiny. Zastánce a odpůrce. Protože já jsem byl již dosti unaven (samozřejmě prací), pokračovat jsem nechtěl a zůstal jsem na mlýně. S ostatními pozůstalými jsme se po chvíli přesunuli dovnitř a následně do postelí (každý do své samozřejmě).
Ráno bylo hned jasné, že diskotéková akce se velmi zdařila (ještě, že jsem tam nebyl :)) a její účastníci nespí zrovna dlouho (později jsem zjistil, že poslední člověk dorazil kolem páté). Chvíli jsme chodili kolem spáčů a zkoumali, který z nich je na tom nejhůře. Celkově jsme to zhodnotili tak, že jsou na tom všichni stejně. Honza, který chtěl svou míru probrání se přivést k dokonalosti, navrhl, že se půjdeme vykoupat do řeky. Žádné nadšené souhlasy neobdržel a tak jsem mu kývl na ten nápad jen já. Stalo se (bohužel). Nic tak ledového už si nepamatuju a doufám, že ani dlouhou nepotkám. Ale dali jsme to.
Pak přišla snídaně (tradiční chňapky – každý dostane, co si uloví) a při přípravě oběda (jelikož se jednalo o guláš, byla příprava časově náročná) jsme si hráli. Jedni Bang!, jiní poker, sem tam někdo kopl do mičudy tak šikovně (nebo že by to byl účel), že se Honza šel brodit řekou. Spáčů ubývalo a my jsme postupně začali zjišťovat, co se pozdě večer a ráno odehrávalo. Inu, ti mladí...
Najedli jsme se a vyrazili na vodu. Celkem vypluly (a i dorazily) tři kanoe a jeden raft. Ten byl určen pro začátečníky, takže jsem na něm zaujal výsostní postavení. Dostal jsem funkci háčka, ale pozorování vodního terénu a hlášení kamenů mi nějak nešlo. Nevykoupali jsme se, ale všechny jsem pobavil, když jsem po půl hodince zjistil, že při změně směru pádluji opačně. No, po téhle události jsme začali konečně nabírat rychlost (i nějakou tu vodu) a plavba začala připomínat tu správnou vodáckou výpravu.
Ke konci nám sice trochu sprchlo, ale to nikomu nevadilo. Zajezdili jsme si a původně plánovaný pětihodinový sjezd jsme zvládli za dvě. Jednoznačný úspěch (hlavně pro mě). Na několik etap (přeci jen, do auta se najednou osm lidí nevejde) jsme se sešli zase ve mlýně a přemýšleli, co bude dál. Maťo, náš vývojář a stratég, dotáhl deskovou hru „Agricola“ a tak jsme si před večeří dali partičku. Je pravda, že se jedná o hru časově náročnou (dohráli jsme to asi za tři hodinky), ale neuvěřitelně propracovanou a zábavnou. Já jsem (jak jinak, když se jedná o strategii) skončil na krásném čtvrtém místě (jen dodám, že jsme hráli čtyři) se čtyřmi páry ovcí, jednou krávou a zařízeným domečkem (do kterého jsem si stačil vyrobit potomka). Sbalili jsme a šli dlabat (pro změnu).
U večeře se myšlenka podniknout nový noční výlet neuchytila (většina pociťovala spánkový deficit) a tak jsme uspořádali pokerový turnaj (ve kterém jsem prohrál všechno) a šli spořádaně spát.
Během nedělního brzkého rána zmizelo spousta členů výpravy. Všichni chvátali domů, do obchodu, do lékárny... Úklid prostor, konzumace a likvidace pití a potravin tak zůstala jen na nás – železném a pevném jádru. Pobyt pomalu končil. Rozloučit se, zkontrolovat všechny věci a vyrazit do Prahy.
Víkend předčil moje očekávání. Čekal jsem, že se povede, protože parta byla skvělá, ale stalo se z něj něco, na co budu dlouho a rád vzpomínat. Moc všem děkuji.