Rozespalými ulicemi nás autobus dovezl až do latinské čtvrti a vysadil nás u Pantheonu (Le Panthéon). Díky prozíravosti paní učitelnice (abychom nemuseli stát ve frontě) jsme dorazili před brány zhruba o hodinku dříve, než zřízenci pootočí železným klíčem a uvedou vchod do stavu otevřenosti. Dostali jsme krátké poučení, kam se dá jít (kam se dá jít, ale nemá se tam chodit) a kde se co dá vidět. Vyzbrojeni informacemi a časovým rozvrhem jsme dostali rozchod. Celý dav se rozutekl a my jsme se s Luckou vydali do útrob kostela svatého Štěpána (Église Saint-Étienne-du-Mont) a následně šli rozjímat do Lucemburských zahrad (Jardin du Luxembourg).
Když nadešla hodinka (ne poslední) a Pantheon byl zpřístupněn čekajícímu davu a my vnikli (zcela civilizovaně) dovnitř. Doba určená pro prohlédnutí této památky byla dostatečná, a tak jsme prolezli co se dalo a vyfotili, co jsme mohli. V podzemních prostorách jsme okusili trochu obav, když jsme málem zabloudili ve spletitých chodbách hrobek. Byli jsme ale spokojeni s tím, že pokud se odtud již nedostaneme, budeme alespoň pohřbeni s francouzskými velikány (a velikánkami). Naštěstí se tak nestalo a my se znovu setkali před budovou.
Následoval marš. Protože nám počasí přálo (anebo možná proto, že už nebyly penízky na metro), podnikli jsme cestu ulicemi Paříže a prohlédli si další známá místa. Na vlastní oči jsem konečně viděl Sorbonnu (i když jsem objal sloup, žádná inteligence nepřitekla), shlédli jsme římské lázně Cluny (Thermes de Cluny) a po lehkém předběhnutí (asi stovky turistů) navštívili Svatou kapli (Sainte Chapelle). Paní učitelnice řekla na úvod této památky: „To prostě musíte vidět.“. U východu na nás vykoukl Justiční palác (Palais de Justice).
Protože jsme měli ještě dostatek času, než mělo dojít k seskupení, zaujali jsme sedací pozici na lavičce a tradičně se posilnili ubývajícími zbytky zásob. Čekání jsme si ještě zpříjemnili návštěvou místního trhu, kde se prodávalo všechno týkající se drobného exotického ptactva (včetně ptactva). Chvíli jsme přemýšleli nad tím, že si koupíme domů kytičku (velikosti obývací stěny), ale pak jsme tuto myšlenku zavrhli, protože by se nám nehodila do bytu.
Nikdo se neztratil, ani nezpozdil, hurá tedy za Lízinkou. Lehce v poklusu (rozprostřeni na dvou set metrech) jsme se vydali k Louvru (Louvre ). Před hlavním vchodem (tou skleněnou pyramidkou) se vinula dosti dlouhá šňůra lidí. Všichni jsme s otazníkem v očích upřeli zrak na paní učitelnici a čekali, že bude mít v rukávu schované další eso. Tentokrát nic, ani eso, ani jiná vysoká karta nám před frontou nepomohly a my si vstup do muzea museli náležitě užít. Chytajíce bronz jsme poťapkávali v provazovém bludišti neustále počítajíc řady před námi. Po půl hodině jsme vstoupili do skleněného atria, byly zrentgenování (a ojeti kde čím) a mohli se vrhnout do náruče kultury.
Naše první kroky vedly, jak jinak, k Leonardovu (da Vinciho, ne di Capria) obrazu. Každých pár metrů od sebe byly rozmístěny ukazatele, kudy se má návštěvník vydat, aby spatřil povinnou kresbu. My jsme nebyli jiní. Do prvního patra a nekoukaje napravo, nalevo jsme prchali velkými sály až k Moně Lise (Mona Lisa). Moc nás nepřekvapilo, že před zdí, která byla obehnána hrazením a na které visel za sklem dotyčný obraz, se nacházelo zhruba milion lidí (no, možná trochu méně). Lucka, jakožto velká bojovnice, se vrhla do davu s foťákem v ruce a fotila. Povedlo se, hlavní úkol jsme splnili.
Pak jsme se již v klidu procházeli velkými a dlouhými sály a prohlíželi si obrazy, sochy, nábytek (nebojte, nebyli jsme v Ikee) klenoty a další vystavěné předměty. Pak, když byla míra našeho kulturního zážitku plně naplněna, jsme skleněnou pyramidu opustili a vydali se přes most k druhému doporučovanému muzeu - Musee D´Orsay. Impresionisti nejsou sice naše krevní skupina, ale když už máme tu permanentku... proč tam nejít, že? Chuť dále se zkulturňovat nám ale přesekla fronta vinoucí se v několika řadách před vchodem. Podruhé už jsme neměli sil stát na slunci a po krůčcích se přibližovat turniketům. A tak jsme se nazvali barbary a vrátili se do Tuileriiských zahrad. Obsazené lavičky nám nedaly jinou možnost, než se posadit na schody s výhledem do zahrad a při dokonzumování zbytků pozorovat Pařížany. Listovali jsme si prospekty, probírali jsme zážitky a neochotně čekali na poslední sraz našeho zájezdu.
Poprvé se stalo, že měl náš autobus zpoždění. Když uplynulo deset minut od stanovené doby, začínala být paní učitelnice kapátko nervózní. Po dalších deseti minutách měla již všechny nehty okousané a mobil neustále u ucha. Mezi spolucestovateli narůstalo napětí a dialogy místy připomínaly americký katastrofický film. Pak najednou někdo zdvihl ruku, ukazujíc do dálky a zvolal. Všichni upřeli zraky stejným směrem a spatřili žlutý autobus, který si brodil cestu k nám. Davem proběhla vlna oddechu.
Nasedli jsme, provedli poslední spočítání a autobus vyrazil ku Praze. My jsme se pohledem z okýnka loučili se vším, co jsme za ty tři dny navštívili a shodli se na tom, že se tenhle výlet povedl.
