Pařím, Paříž, Paříme - den druhý

Jakmile se naše rozlámaná, cestováním a první prohlídkou města zmožená těla dotkla měkkých matrací postele, okamžitě jsme usnuli. Nevzpomínám si ani, jestli se mi něco zdálo. Já si ani nevzpomínám, v jaké pozici jsem ulehl (vlastně vím, v horizontální, ale nechybělo málo k tomu, aby to byla jiná). Protože jak nás informovala paní učitelnica: „...nejste na dovolené...“, oči jsme velmi nedobrovolně znovu otevřeli v šest hodin. Chvíle zmateného pobíhání po malé světničce se záhy změnila na řízené balení a odchod na snídani.

sobota 23.04.2011 24.05.2011 00:00:00 publikovaný příběhy Lucíka a Jendy Lucík a Jenda
KDE (polohy a umístění) zahraničí /
PROČ (důvody a účely) kultura /

Tam jsme mohli pozorovat temné stránky našich krajanů. Lamentování nad tím, že je jídelna malá, že je zde málo jídla, káva je málo horká a džus je málo džusový(atý) se neslo po celou dobu našeho ranního stravování. Paní, která nás celou dobu častovala těmito výroky, si nakonec přibalila něco málo výslužky (dvě buchty, tři másla a tři housky) a nespokojeně odcházela s tím, že velikost snídaně neodpovídá požadované ceně. V pozitivní kritice pokračovala samozřejmě i v autobusu, ale to už byl v jejím zaměřovači náš dopravní prostředek. Naštěstí jsme byli usazeni dostatečně daleko, abychom byli toho přísunu ušetřeni.

Za slovního doprovodu (nyní chtěného a příjemného) paní průvodkyně, která nám popisovala, v jakém duchu se nesla doba všech těch Ludvíků, jsme dorazili jako jedni z prvních před brány Versailles. Znovu jsme zde sice stáli o nějakou dobu dříve, ale opět jsme toho po půl hodině nelitovali. Počasí se vydařilo, slunce vyhlíželo na modré obloze a za námi se tvořil slušný lidský had. Když ochranka odstranila bariéry oddělující historický skvost od hordy turistů, připomínalo nádvoří před zámkem naší Letnou při prvním máji za dob hlubokého totalismu. U prohlídky jsme, díky mé vybroušené angličtině, přišli o batoh (stačilo jen třikrát za sebou říci Jez) a byli posunuti před hlavní vchod sídla králů.

Odněkud (začínal jsem silně uvažovat o tom, jestli naše paní redaktorka náhodou neumí létat) se vynořila paní učitelnica, přiřadila nám poslední instrukce a navigační mapy a popřála nám příjemný zážitek. Pak znovu zmizela (zřejmě speciální schopnost) a my jsme se vydali prozkoumat útroby. S otevřenými ústy a stále cvakajícími foťáky jsme prošli všechny komnaty a ocitli se znovu před bránami. Čekala nás další krása v podobě obrovských zahrad. I za těch několik hodin, které jsme na projití měli, jsme si nestihli prohlédnout všechno a navštívit všechny zákoutí a parky. Co nás ale okouzlilo nejvíce, byla zpívající fontána, u které jsme (a nejen my) odpočívali a posilnili se (říkejme tomu obědvání) na další cestu.

Sešli jsme se (všichni bez sebemenšího zpoždění – to už si nikdo nedovolil) nedaleko parkoviště, které se během těch pár hodin změnilo v nepřehledný chumel autobusů nejrůznějších značek, barev a cestovek a vyčkávali příjezdu našeho dopravního prostředku. O to netrpělivěji jsme jej vyhlíželi, čím více se okolo nás začala stahovat mračna v podobě „černých chlapců“ nabízející suvenýry. Když kolem nás kroužili tři (jeden nabízel leporelo, druhý přívěšek a třetí něco bílého sypacího) a nebyli stále schopni pochopit, že si skutečně nic nekoupíme, konečně se v ulici objevil autobus (něco jako slavná jízda Římanů), rozprášil hordy nyní již dosti otravných Saracénů a naložil nás do svých útrob.

Následovala okružní cesta Paříží (která by v Praze zabrala nejméně tři hodiny z důvodu nízkého stupně dopravní situace) zakončená ve čtvrti La Défance přímo u Velké archy (La Grande Arche). Paní učitelnica nám opět o této moderní čtvrti podala velmi zajímavé informace (že se tu spíše pracuje, než bydlí) a pak nám dala rozchod.

My s Luckou jsme se šli věnovat uměleckým fotografiím a půlhodinku strávili focením Oblouku. Protože jediné kulturní vyžití tu nabízel pouze obří supermarket, ponořili jsme se do spletitých chodeb nákupního střediska. Opět jsme zjistili, že co je pro nás velké, mají Francouzi daleko větší (doufám, že to neplatí u všeho). Bludištěm jsme procházeli velmi opatrně (nemaje klubka) a po půl hodince ostré chůze jsme byli neskonale šťastní, že jsme našli cestu ven. Protože času bylo ještě dost, navštívili jsme řetězec poskytující toalety (Mekáč) a šli se posadit na schody Archy. Tam jsme posvačili a čas trávili pozorováním lidí a událostí, které se kolem nás děly. Sraz u autobusu nebyl nikým (z existenčních důvodů) nikterak zpožděn.

Kdo je Bolek a Lolek?

Během nabírání všech cestujících z Prahy (už nevím, kde to přesně bylo) se do autobusu dostal i mladý pár. Ten se posadil za námi a hned po usednutí se zapsal do našich myslí (možná i srdcí). Kluk totiž komentoval nadšení z cesty do Paříže a očekávání od návštěvy hlavního města, a víceméně to vyznělo, že jede na nucený pobyt (něco jako Borovský do Alp). Tamhle bylo něco špatně, tuhle se mu něco nezdálo. Protože seděl za námi, neměli jsme moc prostoru (časového) si ho prohlédnout. Když jsme ale poprvé vystoupili z autobusu za dobrých viditelných podmínek, Lucka zjistila, že je zcela určitě předlohou kreslené postavičky polských kamarádů – Bolka. Menšího vzrůstu, s malýma očičkama a odstálýma ušima s věčným rozcuchem na hlavě. Prostě Bolek. A protože Bolek měl s sebou vždycky Lolka, jeho přítelkyně byla Lolek.

Když už jsem v tom popisování, mohl bych napsat také pár zážitků se spolucestujícími umístěnými na sedačce před námi. Tam si sedly dvě děvčata (věkem nevím) duševně v nejhlubší pubertě, která neustále něco brebendila a zvláštně (možná až Hurónsky) se smála. Můj názor na ně (hlavně na jednu z nich) byl ale dokonale utvořen až ve chvíli, kdy se holky rozhodly, že si odsunou sesle od sebe (aby se jím lépe hihňalo). V jedné zatáčce se totiž sedačka s velkou energií vrátila a mně malinko upravila koleno. Jediným výsledkem bylo, že se chytly obě za ústa (takovým tím dívčím způsobem) a ta jedna oznámila té druhé „ty si kráva“. A to bylo všechno. Od té doby jsem k holkám radši nic nestrkal.

Ale zpět do autobusu. Z čtvrti La Defance jsme se přemístili zpátky do vnitra Paříže a zamířili jsme k bílé bazilice. Cestou jsme si prohlédli i věhlasný bordel Moulin Rouge s jeho tisíci poboček (člověk se bál, že něco chytne i přes sklo) rozsetými do všech ulic, kterými jsme projížděli. Poprvé jsme se setkali se zácpou (dopravní) a tak výstup trochu připomínal invazi do Normandie ve čtyřiačtyřicátým. My však měli svou paní redaktorku a tak vše proběhlo bez komplikací a nikdo se neztratil (jen jeden pán chtěl dezertovat a navštívit Mlýn). Po chvilce jsme se ocitli pod Basilique du Sacré-Ceour, která byla v obležení lidí. Nebylo to ale jako u nás fronta na banány (nejsou a nebudou), ale lidi prostě postávali a seděli na schodech a kochali se (někdo dělal občas něco jiného) pohledem na Paříž. Mezi odpočívajícími a kochajícími se lidmi se našlo také několik umělců. Černoch neustále lezoucí sem tam po lampě s rotující fotbalovou mičudou na hlavě a jiných tělesných výstupcích, divadelní režisér, oponista (nebo jak se jmenuje človíček obsluhující oponu) a herec v jednom, nebo kamenná žena s konývkou. Dávku malířů nám naservírovala procházka po Montmarteru. Sraz byl u kolotoče a další směr nám ukazoval pouze vztyčený deštník paní učitelnice. V tom chumlu lidí to bylo totiž jediné, co bylo vidět a několikrát nebyl dokonce vidět ani tento navigační bod.

Cesta k Seině se však neobešla bez komplikací a čekalo nás ještě malé dobrodružství (v němž šlo málem o život). Náš přesun totiž probíhal v dopravní špičce (i když se jednalo o sobotu). A jestli víte, jak to vypadá v Praze během největšího přesunu pracujícího lidu, tuhle noční můru si vynásobte asi tak sto krát, ale nechejte počet vozů. Nasoukali jsme se do podzemky a netrpělivě očekávali příjezd. Ale ouha… vlak přijel a za okny vagónku se objevila neproniknutelná lidská zeď. Všichni měli na vědomí příkaz paní učitelnice, že musí nastoupit. A tak jsme se (jako správní Češi) rvali hlava nehlava do útrob krtka. Polovině se to povedlo, ale druhá polovina (v čele s redaktorkou) zůstala na peróně. Všichni jsme se chytli, zakousli a jinými způsoby připoutali k tyčím dopravního prostředku a své sevření nepovolily (navzdory nadávkám a kopancům francouzů). Až na „naší“ zastávce, jejíž jméno si každý opakoval v duchu jako modlitbu, jsme se vyhrnuli. V napětí jsme očekávali příjezd zbytku posádky, obsazujíc nyní celé nástupiště a mávaje přitom stativem. Sláva, paní učitelnica i její družina dorazila. Vzhůru na oblouk vítězství (Arc de Triomphe).

Voblouk se nekoná

Minuty těšení ve vteřině rozmetala informace, že Vítězný oblouk stávkuje. Hlavně paní prodavačka. Boudička, kde se normálně kupují lupeny, zela prázdnotou. A cedulka „přijdu hned“ nikde. Máme smůlu, protože jsme nebyli vyzbrojeni žebříkem, na tuhle památku se nedostaneme. Párkrát jsme se proběhli (kolem dokola) a vyrazili na poslední atrakci dnešního dne - plavbu lodí noční (spíše večerní) Paříží.

I když to tak ze začátku nevypadalo (mezi předposledním členem a námi stála asi stovka cizích lidí), dostali jsme se na loď s naší skupinou. Abychom měli co nejkrásnější výhled a tedy i zážitek, obsadili jsme sedačky na střeše vyhlídkové lodi a nadšeně očekávali vyplutí. Na minutu přesně jsme odrazili a vydali se po říčních cestách. Postupně jsme si prohlédli skoro celé město z rybí perspektivy a podcestovali několik mostů (několik Pařížských, ne několik během cesty). Během plavby jsme zjistili, že spousta zájezdníků dá spíše na kvantitu než kvalitu, co se fotek týče. Jeden japončík (nebo co to za východní rasu bylo), vyzbrojen nejnovější peckou v oblasti pořizování snímků, se zmateně točil na palubě a prohlížel si noční Paříž přes monitorek, neustále klikající na „spoušť“ foťáku.

Pomalu padající soumrak halil hlavní město do temna a okna kolem nábřeží se rozzářila světly. Nádhera. Mezi nejkrásnější pohled však patřila eifelka, zářící na všechny strany a pátrající světlometem do dalekého okolí. Celý den se Lucka tahala se stativem právě proto, abychom mohli pořídit tenhle záběr. A také kvůli němu jsme se opozdili (tentokráte již naposledy) při cestě do autobusu. Ale ta fotka za to stojí :).

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

217.30.64.82 hodnotil(a) 06.06.2011 00:00:00

vynikající

86.49.15.89 hodnotil(a) 25.05.2011 00:00:00

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Lucík napsal(a) 25.05.2011 21:24

Bolek s Lolkem nastupovali v mém skoro rodném městě Hořovice a ty dvě kráčmery, co seděly před náma v Berouně.Jen pro upřesnění nástupních míst zvláštních účastníků zájezdu.:)

vytvořit / odpovědět

Milda napsal(a) 06.06.2011 19:21

Teda vy jste se rozepsali :D a teda musim rict ze foto pekny... snad se nekdy pridam a pokud byste chteli sebou krena rad pojedu :-)

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 10.06.2011 11:26

To víš, byl to zážitek jako blázen a o témat, o kterých psát je mnoho. Dokonce jsem ještě (opět mě na to upozornila Lucka) zapomněl vysvětlit, co je fotojogging, o kterém jsem psal a přislíbil to osvětlit. Příští výlet do Paříže plánujeme při svatební cestě. Já jsem rozhodně pro, abys jel s námi, ale nevím, co na to budoucí nevěsta :). Ale jak jí znám, nebude proti :D. Že mám pravdu?

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 25.05.2011 21:56

Ještě, že tu ženskou mám. Úplně jsem zapomněl, že jsme taky jeli metrem a že jsme byli (nebo spíše chtěli být, ale nebyli) na Vítězném oblouku. Ta hlava... Díky :)

vytvořit / odpovědět

Fotogalerie