K tak náročnému výstupu je potřeba hodně sil a sílu doplňuje slunce. A pokud na nás nebudou během výstupu dopadat sluneční paprsky, brzo bychom skončili. A tak se celá Sněžka odpískala a my jsme si stanovili nový, co do náročností hodně podobný, cíl. Navštívit Národní technické muzeum. Všichni jsme totiž zjistili, že je tomu už hodně let, co jsme ho navštívili. Dlouho očekávaná sobota konečně nadešla a přesně v avizovaných deset nás Milda vyzvedl před domem. Na vzdělávání jsme si jeli jako páni. Totiž autem.

Před branami muzea nás ovšem čekalo velmi nemilé překvapení. Zjistili jsme totiž, že podobný nápad měla asi půlka Prahy a fronta čekající na vstup končila u ministerstva vnitra. S otevřenou pusou jsme zírali na dav linoucí se z nedohledna a pokusili jsme se navodit zmatek tím, že jsme rozhlašovali, že výstava končí a lístky došly. Marně.

Naše kroky se nesly k blízkému zemědělskému muzeu. Tam fronta nebyla vůbec. Způsobeno to bylo očividně tím, že zde bylo zavřeno. A tak byl náš skvělý plán v mžiku rozmetán. Milda začal znovu plánovat a hledat příhodný cíl. Skoro jsme jeli na zvířata do Dvora Králové, pak blíže do Plzně a nakonec to vyhrál Týnec nad Sázavou se svým Zbořeným Kostelcem, o jehož existenci jsem měl (a doufám, že nejen já) pramalé ponětí. Naskákali jsme znovu do Mildova auta a vyrazili jsme centrem (hezky jsme si užili magistrálku – děkujeme za dodržování dopravních předpisů) na východ.

Cíle cesty jsme však dosáhly a prohlédli si celou rozbořeninu a blízké okolí. Příjemné dopoledne jsme obohatili ještě o oběd a točenou zmrzlinu. A protože ani Milda, ani my jsme toho moc neměli doma k jídlu, stavili jsme se v jednom nejmenovaném obchoďáku.

Nakonec nás Milda pozval k sobě, kde jsme rozjímali nad jeho zajímavou sbírkou (radši nebudu rozvádět čeho, viď Mildo :)). Pak nás Milda galantně a gentlemansky odvezl domů a rozloučil se s námi (a my s ním). Jak je vidět, i když všechno nedopadne tak, jak si člověk naplánuje, je vždycky možnost změnit si to ke svému obrazu.