Stále neschopen mobilního přesunu (prostředky by byly, ale není vůle), poprosil jsem Pepu, jestli by si do auta nepřibalil i mě. Pepa souhlasil a já jsem se s ním a Hankou setkal kousek od „kulaťáku“. Trochu mi bylo trapně, když jsem viděl, že oba do auta nakládají přepravky s jídlem a kdovíco a já mám jen jeden batoh (sice obrovský, ale po jídlu či pití ani památky). Vyrazili jsme. Cesta Prahou, probíhala svižně, museli jsme přetrpět pouze jednu kolonu. Ovšem v dobré společnosti to uteklo rychle. Za hodinku jsme navazovali radiové spojení s Martinem, který nás donavigoval. Byli jsme na místě.

Kolem ohniště pobíhali děcka i dospělí. Caparti s hračkami, velcí s masem a poleny. Prostě všechno v plném proudu. Všemi přítomnými jsem byl přivítán a poslán ubytovat se. Konečně jsem se zamaskoval (do maskáčů) a svůj civil odhodil v dál. Stal se ze mě na nějakou dobu zase voják.

Jídla i pití bylo mraky. Jediné, co bylo potřeba obstarat, bylo pivko. A tak jsme se ve složení Pepa, Martin, Roman a já vydali do blízké hospůdky se džbánem. Mladý hospodský začal po našem příchodu lovit zpoza pultu brokovnici s obavami v očích. Když Roman uvedl na pravou míru důvod naší návštěvy, uklidnil se a načepoval nám pivo. Martin postavil před hospodského džbán a objednal dovnitř osm kousků. I když na to kus porcelánu nevypadal, opravdu se tam 4 litry vešly. Než se džbán naplnil, probírali jsme novinky a někteří z nás (takže já) posrkávali pivko. Při odchodu jsme oznámili, že existuje šance, že stejně odění jedinci sem mohou ještě pro zlatý mok stavit. Hospodský zamumlal a pronesl něco jako „lovu zdar“.

Když jsme se vrátili zpátky, grilovalo se o sto šest. Vůně masa byla cítit už při příjezdu. I když se obloha hodně zatáhla a kolem vládla tma, oheň poskytoval dostatečně světla, abych našel cestu k jídlu. Toho tam bylo mraky a poskytovalo naprosto kulinářský požitek. A tak se pilo, hodovalo a povídalo. A když okolní zima přesáhla únosnou mez, zalezli jsme do chalupy a pokračovali dál.

Nakonec jsme u stolu zbyli čtyři. Martin, Roman, Lukáš a já. Z důvodu nedostupnosti pivka jsme přešli na panáky, z mís jsme uzobávali, co se dalo a čumáky si spálili na „ostřejších“ olivách. Spát nás poslala až Alenka, která nám přišla kolem druhé oznámit, že hlučíme a jsme slyšet až do horních pater. A tak jsme si připravili své bivaky a ulehli.

Ranní probuzení nebylo až tak drsné, jak jsme si mysleli. Všichni jsme byli připraveni na to, že budeme vytaženi za uši (jediné tělní součástky, které nám koukají ze spacáků) dětmi. Nic takového se nekonalo. Probuzení bylo spontánní a nenucené (tedy kromě mě, protože já byl peskován, že dlouho chrním a nelezu ven). Vydatná snídaně všem naplnila břicha a my jsme se pomalu chystali na dopolední výlet na Křivoklát. Jediní, kdo bránili naše bojové pozice, byli Pepa s Haničkou. Pepa se totiž pustil do přípravy jeho pověstného guláše.

Před brány Křivoklátského hradu jsme dorazili přesně podle plánu a přesně na čas. Bohužel kdosi otevírací dobu propiskou a upravil a my jsme se díky této administrativní úpravě předešli o hodinu. Naštěstí bylo počasí krásné a tak nám krácení chvíle nebylo nepříjemné. Obešli jsme si nádvoří (někteří z nás i po čtyřech), zavítali jsme do dřevěného květinářství a prozkoumali hloubku místní studny. Pak se kastelán s kastelánkou (nejspíše mající spolu malé kastelánčata) slitovali a vypustili nás alespoň na ochozy. Vychutnali jsme si pohledy ze střech a vydali se k pokladnám.

Hrad poskytoval celkem slušné kulturní vyžití. Krom klasických prohlídek nabízel i hodinu a půl trvající megašou a prohlídku pohádkových kostýmů. Protože děcka (i někteří dospělí) nadšeně volali po princezniných šatech, rozhodli jsme se s Lukášem, že podrobnou prohlídku hradu absolvujeme jen spolu. Vědomostmi vyzbrojený průvodce nás protáhl snad všemi skulinami hradu a osvětil nám spousta zajímavostí. Jediné zklamání jsme zažili hned na začátku, když se místo půvabné slečny průvodkyně dostavil právě zmíněný průvodce. Ale překousli jsme to.

Nabití informacemi (které se možná budou hodit pro „Česko“) jsme se dostavili na nádvoří, kde čekali všichni ostatní (samozřejmě na nás). Abychom nevzbudili podezření, že jsme se někde flákali, hodili jsme do pléna několik zajímavostí z historie Křivoklátu (na které jsem si nemohl vůbec vzpomenout) a pak vyrazili k parkovišti a na oběd.

Pepa samozřejmě nezklamal a guláš byl, jako vždycky, vynikající. My s Lukášem jsme na rozdíl od ostatních zvolili oběd na sluníčku v trávě (jaká to romantika). Poté, za velkého řevu dětí a motoru (motor nebyl zase tak slyšet) vyjel ze stodoly traktůrek, který sedlal Martin. Připojili jsme valník a vydali se na akci „dřevo“. Celý průvod vypadal tak, že vpředu blafal traktor s Martinem, na korbě valníku byli usazeni muži (a některé děti), ženy pochodujíce za vozidlem občas zatlačily, a kolem celého cirkusu pobíhal Lukáš s kamerou.

Dorazili jsme do sadu (patřícího Aničce a Martinovi – aby si někdo nemyslel, že jsme hanebně loupili) a rozprchli se na všechny světové strany shánět suché a popadané dřevo. Když se kopa naskládaných větví začala rychle zvětšovat, Pepa (se šibalským úsměvem), vyndal jednu ze svých oblíbenkyň (motorovou pilu) a začal hromadu nemilosrdně demolovat. Tak se stalo, že vozík byl po chvíli plný polen a Pepa koukal, co by kde ještě uřízl. Naštěstí v pile došel benzín a při pokusu o dočerpání pohonných hmot se jako sbor ozvali všichni přítomní, že další amputace stromů není nutná. Následovala cesta zpátky, která dle několika nezávislých názorů připomínala funus.

Dřevo jsme velmi hbitě umístili do sklepa a měli radost z dobře odvedené práce (pětiletku splníme na 105 procent). Speciálně pro drsné chlapy (takže já jsem tam byl spíše coby pozorovatel) bylo konáno střelecké klání v místní rokli. Kluci s sebou totiž měli (pochopitelně) své drahé (a nemyslím teď manželky), takže bylo z „čeho“ a „čím“ se také nějaké našlo. Vybírali jsme vhodné místo, pak vhodný cíl a nakonec vhodnou pozici. Martin začal jako první. Vyšla první rána a nedaleko nás něco prasklo. Cíl zůstal nedotčený. Když po páté ráně zazněl v naší blízkosti nezaměnitelný hvizd letící střely, pakovali jsme se do zákrytu a střelce povzbuzovali spíše duševně. Nadšení pro střelbu rozhodně neopadlo, ale klesající slunce nám neposkytovalo již takové pozorovací podmínky, aby bylo možné (bezpečně) pokračovat. Cestou domů jsme Lukášovi ještě sehráli akční scénu (naloďování a vedení střelby z válečného stroje) pro právě natáčený nejakčnější film všech dob.

I když společný víkend měl trvat až do neděle, pro nás nastal čas balení. Lukáš měl v neděli od rána sportovní povinnosti a já jsem také potřeboval býti doma. A tak jsem byl prohlášen za kacíře, rivala a ničitele, ale ze své prosby odjet již v sobotní večer jsem, s těžkým srdcem, neustoupil. Společnost jsme opouštěli kolem sedmé večerní za velkého mávání.

Děkuji všem za krásný víkend a budu se těšit na další.