Minulý čtvrtek jsem pocítil v pracovním prostředí jakési zlobení v oblasti žaludeční. Nebylo mi blbě, ale nebylo to úplně ono. Chvíli jsem přemýšlel o tom, co jsem kde našel a pozřel, ale na mém jídelním lístku se nenalézalo nic, co by mi mohlo způsobit bolení. Zajedl jsem to tedy ve čtyři hodiny ovocným salátem naší chemičky a pochvaloval si, že jsem zvolil dobře. Pocit však dlouho nepřetrval. Když jsem dorazil domů, začal se pocit „divnosti“ více prohlubovat a mě začalo být skutečně šoufl.
Protože sám prosím své návštěvníky, aby se vyvarovali nechutnostem, nebudu popisovat, co jsem první noc zažíval. Vstával jsem zhruba čtyřikrát, na toaletní míse jsem se svíjel jako študent u matury a občas prostřídal pozici (to jestli bylo potřeba uvolnění shora, či zdola). Ráno jsem nevyspalý, vyčerpaný a totálně vys... (ale no tak) odmítl jít do práce. Tam to bylo přijato celkem dobře (asi nejsem tak potřebný) a já zůstal ležet v posteli.
Když jsem se kontaktoval svou mamku (zdravotní doktorku) a sdělil jí, jaké mám potíže, spráskla ruce (obrazně, držela přece sluchátko) a zabědovala, že jsem se stal zřejmě obětí střevní chřipky, která v této době slaví žně. Vylíčila mi, co mě čeká a co mě nemine, doporučila mi nějaké léky a popřála hodně štěstí (hlavně rychlé nohy). Začal jsem se trýznit myšlenkou, jak ujdu zhruba čtyři sta metrů (200 tam a 200 zpátky) do blízké lékárny a tam si obstarám medikamenty. Duševní, teoretická i fyzická příprava na pochod smrti mi zabrala zhruba tři čtvrtě hodiny. Hlemýždím tempem jsem zakoupil pilule (myslel jsem, že umřu, když paní přede mnou začala řešit, co si má koupit) a odšoural se z posledních sil na svou základnu.
A tak jsem se začal kurýrovat. Pravidelně jsem polykal kapsle, odbíhal a modlil se, aby to přešlo. V poledne jsem se posilnil půlkou housky (celou jsem do sebe opravdu nedokázal nenasoukat) a proležel se až do večera. Příjemně jsem tak strávil den dovolené. K večeři jsem měl vzduch omaštěný větrem, na nic jiného jsem totiž neměl ani pomyšlení. Celodenní rekonvalescence však přinesla nějaké ovoce a na konci dne jsem již tolik neběhal. Ono ani nebylo s čím.
V sobotu nebylo žádných vrchních upouštění. Ale žaludek pořád nebyl zcela ve své správné formě. Takže jsem pár několikaminutovek proseděl v malé místnosti v očekávání, ale jinak den nepřinesl naštěstí žádné překvápko. I celý výlet po Polských nákupech (kterého jsem se odmítl vzdát) proběhl v klidu a pohodě (tedy kromě duševní).
Situace se stále lepšila a já jsem konečně mohl po 5ti dnech okusit normální jídlo. Musím Vám říci, je to hrozná věc, nikomu to nepřeju. Je pravdou, že jsem od čtvrtka ušetřil majlant na jídlo (ale to zase padlo na léky), ale jiných pozitiv nemůžu jmenovat. Po kontrole stavu jsem zjistil, že má tělesná hmotnost činí o 4 kilogramy méně, než normálně. Uffff, doufám, že se mi to (a samozřejmě i Vám) vyhne obloukem.