V pátek jsme se po práci sešli s Márou (Milda zařizoval důležitosti prvního stupně utajení :)) a cestou domů prolezli obchod, abychom opatřili suroviny pro přežití. Nadšení, které jsme sdíleli již od začátku týdne, v nás trochu opadlo poté, co instalace poctivě zakoupené hry „Sacred“ nešla ani spustit. Pohled na disk ze záznamové strany (tu, kterou někteří lidé používají na plašení holubů) dal tušit, že se s médiem před našim rozbalením nezacházelo zrovna citlivě. Rýhy podobné ledové ploše po výstupu krasobruslařů pokrývaly skoro celé médium. Chvíli jsem si poklikal, asi desetkrát potvrdil jakousi chybku a nakonec instalátor spustil. Instalace se podařila, ale hra se prostě odmítla s námi bavit. Márův disk na tom byl obdobně s tím rozdílem, že tam jsme nerozchodili ani instalaci. Výborně, paření začíná vskutku brilantně.
Lámali jsme si hlavy (disky ne, kvůli možnosti reklamace) a přemýšleli nad tím, co tedy budeme pařit. Nakonec vyhrála hra „Heroes of the might and magic V“. Je pravdou, že se nejednalo o paření čistě síťové, ale nějakou dobu nám to vydrželo. Protože jsme začali díky komplikacím hrát až v deset večer, skončili jsme (jasná zpráva) až poražením zeleného v půl páté ráno.
Ráno to šlo ráz na ráz. V devět hodin zazvonil budík (protože měl Milda dorazit mezi půl desátou a desátou) a v devět a pět minut se rozezněl mobil, v něm Milda oznamující mi, abych šel dolů otevřít. Radši ani nechci vědět, jaký na mě byl pohled. Zmuchlaný xicht, rozcuchaná kštice a ospalky v očích. Dole jsem vskutku našel Mildu s úsměvem od ucha k uchu. V jedné ruce plechovky s pivem, v druhé počítač.
Když jsem odemkl, z obýváku se ozývalo jakási směsice mručení a žbrblání, která naznačovala, že i Mára je mezi živými. Posnídali jsme, Milda nám k čaji a buchtám předvedl novou verzi vývojové aplikace (vtip) – byli to Starcrafti 2 a po shlédnutí prezentace jsme uvedli byt do hracího módu (přesný opak uklizenosti) a začali jsme instalovat. Vlastně jen já. A ostatní mi jasně dávali najevo, že se s tím párám a zdržuju :). Po nainstalování všech disků, které „Battlefield“ mají, jsme navařili kafe, otevřeli pivka, nalili panáky a usedli ke strojům.
Od velkých bitev druhé světové války jsme se prodrali až do neproniknutelných džunglí Vietnamu. Ať byli nepřátelé jakéhokoliv vyznání, náboženství či národnosti, vždy byli nemilosrdně pobiti. Zaměstnani válčením jsme nějak zapomněli řešit oběd (pro někoho to je příprava krmě ztráta času) a tak jsme si objednali pravou a nefalšovanou italskou pizzu (z Prahy). Při dlabání jsme konečně myši odložili a mohli tak protáhnout svá těla.
Po jídle znovu nastal čas hraní. Doplnit zásoby (kafe, pivko, panák) a vyrazit plenit.
Po několika hodinách se z taktiky a bojování vytratila jakákoliv vážnost a bitevní pole se proměnilo v divadelní pódium předvádějící komedii s tragickými prvky. Umisťování granátů pod nohy spoluhráče bylo víceméně pravidlem, více než sundání nepřátelského letadla z oblohy jsme řešili kterak zneškodnit helikoptéru obývanou jiným hráčem. Bylo toho dost a nastal čas na změnu.
Znovu nastalo dilema, co hrát. Jednoznačně (což není úplně standard) jsme se shodli, že bychom si dali nějakou strategii. Tím soulad končil. Milda byl důrazně proti, abychom ťapali na jednom kompu s trpaslíky proti orkům (pokus o hraní herousů) a v ostatních hrách nám bránil nedostatek stříbrných kotoučků. Dlouhodobé přemýšlení jsme strávili u fotbálku a partii kulečníku. Podlézání stolu se nekonalo, ale jen proto, že jsem to jako hostitel odmítl. Jinak bych si kolena asi prošoupal. Nakonec jsme zvolili neokoukanou „Earth 2160“.
Začátek byl velmi zajímavý. Všichni jsme si stavěli svá obydlí a seznamovali se s prvními jednotkami, pak přišel easy (prostě počítačový amatér), domečky nám rozdupal a poslal nás zase do hlavního menu. Provedli jsme poradu generálů a znovu se pustili do válčení. Tentokrát přineslo snažení nějaké výsledky a na hlavní obrazovku jsem byl poslán pouze já. Třetí pokus by se dal již přirovnat k hraní a skončil naším vítězstvím.
Milda jako první z nás oznámil známky poškození (tedy únavy) a oznámil nám, že půjde zaujmout horizontální pozici. Mára plný energie měl náladu ještě zkouknout nějaký film, ale u mě se známky spaní začaly také projevovat. Tak jsme chvíli koukali na nějakou parodii na horor, kterou dávali v bedně. Dostatečně vyděšen (jakou pitominu může někdo natočit) jsem se odebral taktéž spát.
I když jsme si v neděli slibovali ještě partii hraní, Milda nás musel hned po vstávání (kolem půl jedenácté) opustit. Mára však vydržel a trénovali jsme budování a stavění. Pak mi pomohl uvést byt do původního stavu a jel domů.
Třetí pařící víkend tedy skončil. Nepřátel bylo zničeno nepočítaně, pivka jsme také nějaké položili a myslím si, že legrace a zábavy byla hojnost. Děkuji oběma zúčastněným a doufám, že se zase brzo sejdeme.