Když se k věci člověk správně postaví a udělá si to podle svého, všechno se zdá jednodušší a příjemnější. Jiřík nabídl Mildovi a mě, abychom s ním jednou jeli na ryby. Oba jsme nadšeně souhlasili. Celou akci jsme pojali jako chlapskou jízdu. Milda nahlásil, že se o pití a jídlo nemáme starat, Jiřík se pasoval do role hlavního catchera a řidiče a já jsem přislíbil přispět do sbírky svou přítomností a vařičem. Nemohli jsme se dočkat a od pondělí netrpělivě očekávali sobotu (a že těch dní mezi tím je).

V sobotu ráno se na minutu (skoro na vteřinu) přesně rozezněl zvonek. Já jsem popadl bagáž a vystrojen do maskáčového vyrazil před barák. Milda s tradičním úsměvem na rtech zavelel nasednout do auta a odvezl mě k němu. Tam jsme vyčkali na příjezd Jirky (a čekání si ukrátili pivkem) a když dorazil, nacpali se do jeho auta. Vyjeli jsme směr Slapy.

Jiřík nám kousek od cíle předvedl své řidičské umění, když se prodíral křovím a balancoval několik centimetrů od svahu. Zatažením ruční brzdy odstartoval pěší přesun. Nacházeli jsem se ve Žďáni za obcí Buš. Milda si na záda hodil batoh s řízky (z půlky prasete), Jiřík nahodil rybářský mundůr a popadl výstroj, já jsem popadl své železářství a vydali jsme se najít to správné místo. Aby Jiřík neházel návnadu druhým pod nohy (na protějším břehu), šli jsme trochu hlouběji. Jiřík se zastavil a prohlásil, že to je ta země zaslíbená… nahodil udici a já si nacpal do pusy řízek.

Po deseti minutách čekání (a povídání) Jiřík začal čímsi škubat a hlásil, že něco chytil. Já jsem popadl foťák, Milda podběrák. Výsledkem byl okoun. Protože byl malý (neměl metr) a „první se pouští“, nechal ho Jiřík zase plout po svých. Všichni jsme se zaradovali, že asi dneska půjdou, když jsme měli tak rychle první zářez na pažbě.

Druhý zásah tak rychle nepřišel. Možná to bylo tím, že decibely, které jsme vytvářeli při čekání, nebyly příznivé rybímu vnímání a žádná se kolem našeho splávku netočila. Nám to ale zatím nevadilo. Měli jsme co jíst, co pít a povídat bylo také o čem. Navíc nám počasí více než přálo (pěkně si to Mildo zařídil) a pobyt v prosluněné přírodě nám více než prospíval. Jediný Jiřík byl trochu v nevýhodě, protože držet prut, pivo a řízek moc nešlo.

Několikrát jsme se přesunuli a přišel čas oběda (no jo, museli jsme tu spoustu řízků něčím zajíst). Já jsem vytáhl své nádobíčko a začal připravovat gulášovou polívku. Recept jsme s Mildou vylepšili o kilo točeňáku. I když konzistence nebyla zrovna tekutá, nikdo nad receptem neohrnoval nos a všichni jsme si pošmákli. Jiřík se rozhodl, že nám jako sladkou tečku po obědě ukáže kouzlo s prutem. Nahodil tak, že přetrhl vlasec o kámen, ale zručným švihem umístil rybí šidítko (návnadu) do vody. Následovala série sprostých slov a zbědovaný výraz prozrazoval, že to nebylo úplně úmyslem.

Následovalo několik přesunů, výsledek však pokaždé stejný. Počet chycených ryb rovná nula. To nám vydrželo celé odpoledne. Když se začalo slunko sunout k zemi, začalo se i ochlazovat a my se rozhodli, že dnešní rybaření se pomalu chýlí ke konci. Jiřík byl sice zklamán tím, že nic nechytil, ale my s Mildou byli nadšeni.

Zpátky jsme se prodírali již skoro tmou a Jiříkovi byla dána další rána. Na konci ramene seděl párek (otec a syn) rybářů a lampičkami jezdili po hladině. Jiřík prohodil směrem ke světýlkům dotaz, jestli něco nechytili. Chvíli byl slyšet šepot a pak zazněla odpověď. „Štika šestaosmdesát.“

Chvíli jsme brumrali, že to je asi pitomost a rokovali o tom, že když jsme nic nechytili my, sotva někdo jiný ulovil takového macka. Za chvíli ale vedle nás zastavilo auto, z něj vylezl lampičák a otevřel zadní kufr. Byla tam. Ryba skoro devadesát čísel. Jiřík znovu posmutněl. Cesta zpátky se nesla v tichu, protože jsme byli všichni tři dosti unavení dávkou čerstvého vzduchu, a někteří z nás klimbali.

U Mildy jsme si dali dávku Červeného trpaslíka (seriál, ne vodku s griotkou) a šli spát.

Ráno jsme se sbalili a vydali se každý prožít svou neděli. Každopádně doufám, že tohle nebylo poslední společné rybaření, které jsme pořádali. Musíme přeci ulovit nějakého toho velikána. Díky kluci.