První dovolená v Jugoslávii

Třinátset kilometrů cestování za slaným koupáním, stále svítícím sluníčkem, řečí, které jsem nerozuměl, krásnými horami a indiánskými vodopády. Dal by se dal popsat týden dovolené, který jsme prožili v Chorvatsku. Samozřejmě byli i pozitiva a sociální jistoty. Ale abych nepředbíhal. Všechno to začalo ve čtvrtek, když jsem...

sobota 21.08.2010 21.08.2010 00:00:00 publikovaný příběhy Lucíka a Jendy Jenda
KDE (polohy a umístění) zahraničí /
KDO (osoby a obsazení) Lukáš /
KDY (období a interval) letní dovolená /
PROČ (důvody a účely) kultura /

... večer přijel za Luckou. Zkontrolovali jsme věci a výbavu, kterou si povezeme za hranice, vše důkladně zpakovali a šli spát. Ráno nás totiž čekala cesta do Sedlečka za Káťou, Domískem a Lukášem.

Čas vstávání zrovna nenasvědčoval tomu, že máme dovolenou. Se zalepenýma očima jsem se vměstnal do auta a zpozorněl až ve chvíli, když se přede mnou objevil volant. Lucka se totiž rozhodla, že mi bude důvěřovat a svěří mi své vozidlo. A tak jsme se vydali směr Příbram, kde nás čekala první zastávka. Naším úkolem bylo obstarat nějaké krmení. Mé vypilované řidičské umění nahnalo několika chodcům i řidičům strach a tak jsem měl kolem auta celkem místo. V Příbrami jsme chvíli bloudili. Já jsem měl radost, neboť jsem si krom pěti rychlostí vyzkoušel i zpátečku. Nakoupili jsme a hurá na start.

Dorazili jsme a mě se povedlo přistát bez závad (narozdíl od minulých pokusů, když jsem málem zakotvil v obýváku). Když jsme začali vykládat věci z auta, byla nám položena otázka, jestli jsme nezapoměli na to, že se za týden zase vracíme. Zřejmě to byla narážka na naše dvě velké tašky, batoh a přepravku s proviantem.

Započalo plánování, podávaly se poslední instrukce a dotahovaly se nejmenší detaily. Protože nebylo jiného řidiče, než Lukáše, šel si po obědě lehnout, aby nasbíral sil. Zjistili jsme, že když jsme přitomni, špatně se Lukášovi sbírá a tak jsme vyrazili k nedaleké benzínové pumpě, kde jsme si hráli. Nebojte, nešlo o hraní se sirkami a hadicemi, ale blbnutí na atrakcích v parku. Ve mě se hnulo mládí a zjistil jsem, že jsem vlastně zestárnou ani nechtěl. Škoda, měly tam takovou krásnou houpačku.

Pátek

Do osmé večerní jsme vyplnili čas hraním, povídáním a balením. Na osmou byl totiž stanoven odjezd. A jak bylo stanoveno, tak se také stalo. Přesně ve 20:00 nastartoval Lukáš motor a vyrazili jsme. Je pravda, že jsme se za pět minut vrátili, protože řidič neměl okuláry, ale na tom nezáleží, vlastně bych to měl škrtnout. Dovolená začala.

Já jsem byl usazen na místě navigátora. Dostal jsem mapu, další mapu (která byla podrobnější), časový rozvrh a lejstra pro zaznamenávání průběhu jízdy. Byl jsem spokojen, byl jsem důležitý. Cesta ubíhala celkem svižně a krom několika zajížděk jsme ani nebloudili. Jak a kudy jsme cestovali se můžete dočíst na původních materiálech.

Sobota

Když jsme v sedm ráno překročili Slovinsko-Chorvatské hranice, cítili jsme, že jsme již blízko a že vysněné moře nás už volá. Omyl. Moře bylo ještě pořádně daleko a my ho poprvé spatřili zhruba po čtyřech hodinách. Inu, krajina je to rozlehlá. Od našeho domova nás v tu chvíli dělila pouze kolona vozidel táhnoucí se po serpentýnách Biokovo. My jsme ale nezoufali, vyčkali a s velkým jásotem dorazili až do vesnice Pisak, kde se nacházel domek , který jsme měli po několik dní obývat.

Náš apartmán se zkládal ze dvou ložnic, dvou koupelen, dvou židlí (vtip), velkého obýváku, kuchyně a obrovského balkonu, který poskytoval překrásný výhled na moře a ostrov Brač. První den byl zabydlovací, vybalovací a ukládací. My s Lukášem jsme se v předvečer na chvíli zamysleli (se zavřenýma očima), ale děvčata byla čilá a odpočívat (vlastně myslet) nepotřebovala. Šla se tedy podívat na kostel nekostel (byl dokonale uzavřen). Jen doufám, že ne oblečené neoblečené. Večer jsem pak zasvětil společnost do tajů hry „Bang!“. U některých měla úspěch, jiní se pro jistotu nevyjadřovali, ale když jsem navrhl změnu hry, nadšeně souhlasili. Večer se pomalu měnil v noc a my jsme se šli oddávat prvnímu Chorvatskému spaní.

Neděle

Ráno nás přivítal úchvatný výhled na prosluněné moře a po dalších pěti minutách také Domísek s fénem v ruce. Hurá na pláž (v Baško Polje na Makarské riviéře). Vyzbrojeni všemožnými patladly, mastidly, vodními bambitkami a člunem jsme se vydali k moři. „Hlavně se pořádně namazej“ proběhlo kolem mých uší několikrát před odjezdem i cestou do vody. První kontakt byl vskutku překvapivý. Voda byla studená a navíc chuťově odpudivá. Jako kdyby tam někdo vyklopil slánku. Že by se tady odehrávala pohádka „Sůl nad zlato“? Ale když už jsme tu, překonali jsme se a do vody přeci jen chodili. Koneckonců co jinak tady, že? Lukáš mě zasvětil do tajů potápění. Prozradil mi, že když jsem pod hladinou, nesmím dýchat, jinak mi nebude zcela dobře. Sice jsem nic nevylovil, ale povedlo se mi neutopit šnorchl. Mokření a další vodní hrátky nám vydrželo až do odpoledních hodin. Poté jsme se odebrali zpět domů. Tam někteří z nás (že Jeníku) zjistili, že se trochu připálili a lehce se proměnili v prasátko. Bolest z připálení mi ale zchladilo vědomí, že nejsem sám a má drahá polovička nese stejné známky růžové barvy jako já.

Večer jsme pak navštívili Baška Voda, kde jsme zvěčňovali západ slunce (já staticky, Lukáš dynamicky) a poprvé ochutnali zmrzlinu. Jak jsme byli poučeni, musí být špachtlová, ne kopečková. Než jsme doma zasedli k hracímu stolu, oddali jsme se s Luckou potírání a hekání (jak krásné je býti spálen). To nám vydrželo celou noc.

Pondělí

Vzhůru do Dubrovníku, zaznělo v pondělí ráno. Vlastně první, co ráno znělo byl Domískův hlas, který nám všem (určitě) oznamoval, že v pět ráno už je dost pozdě na lenošení v posteli a máme všichni vstávat. Hlavně mamina. Když jsme se kolem Domíska všichni shromáždili s ještě slepenýma očima, byl spokojený a šel tahat myš (kompjůtrovou) za ocas.

I když není Dubrovník vzdálen od Pisaku tak moc, je na silnicích kolem Chorvatského pobřeží nařízená šedesátková až osmdesátková rychlost (vzhledem k samým serpentýnám to ani jinak nejde), takže 200 kilometrovou vzdálenost jsme zdolávali zhruba tři hodiny. Nádherné výhledy a klimatizace nám dlouhou cestu výrazně zpříjemnily. Vlastně se jednalo o mezistátní cestu, protože jsme museli projet Srbskem. Chvíli jsme bloudili po natřískaných parkovištích (průvodce z roku 2004 nekecal) a pak Lukáš našel místo sice dál od centra, ale s parádním pohledem na město. Počasí se nad míry vydařilo a my vkročili do pevnosti.

Procourali jsme město křížem krážem (možná krážem ne), potkali jednoho zajímavého muže, který jedl zmrzlinu celým obličejem, nakoupili suvenýry a samozřejmě ochutnali Dubrovnickou zmrzlinu. Pak se od nás Lukáš odtrhl a šel shánět auto. Nacházeli jsme se totiž na druhé straně města, než jsme parkovali a tak odjezd nebyl otázkou okamžiku. Lucka, Káťa, Domča a já jsme ještě procházeli obchůdky a hledali, co koupit. Nakonec jsme všichni čtyři nakoupili pořádnou dávku shodů, které jsme museli vyšlapat, abychom se dostali do auta. Řeknu Vám, nechtěl bych bydlet nahoře a dolů chodit do práce...

Tři hodiny a přechod hranic jsme přečkali v pořádku a cestou domů se stavili ještě v Baška Voda. Nejdůležitější bylo dát si tam zmrzlinu a objednat si parasailing (ten jsme si s Lukášem vymysleli v rámci plnění bobříka odvahy).

Doma se odehrával standartní proces. Umytí, večeření a usednutí ke stolu k hrám. Rutina to byla však jen do té doby, než se ozval zvonek u dveří a v zámku zašramotil klíč. Všichni se podívali na hodiny, které ukazovaly něco málo před půl jedenáctou. Přišla se na nás podívat majitelka. Ale nebyla sama. V závěsy za ní byla dívčina a muž. Přišla nám oznámit, že jsou to bývalí obyvatelé tohoto domu a tak jim to přišla ukázat. No paráda, kdyby přišla o dvě hodiny později, mohla jim ukázat, jak spí Češi. Pravda, trochu zvláštní paní domácí. Chvíli po jejím odchodu jsme čekali, jestli ještě někoho nepřivede a pak šli s obavami spát.

Úterý

Ráno jsme si s Lukášem uskutečnili sen a nechali se vláčet za motorovým člunem na padáku. Nádhera. Lukáš se rozhodl, že svou odvahu umocní tím, že vezme kameru a bude atrakci natáčet. Všechno dopadlo dobře, nezmokli jsme ani my, ani kamera (na rozdíl od ostatních, které nechal řidič vykoupat).

Protože slunce a průzračné moře volalo po vykoupání, znovu jsme obsadili pláž a oddávali se koupání. Já jsem si znovu přibral dávku slunce větší než malou a své „zprasení“ vylepšil. Ze světle růžové na tmavě růžovou.

Když se slunce sklánělo k obzoru, začli jsme pátrat po tom, jestli je Dominik vůbec ten správný Dominik. Byl totiž celý den jako vyměněný a nebylo jediné chvilky, kdy by plodil slzy. Jasný důkaz o tom, že jde o syna Káti a Lukáše, přinesla až důkladná analýza – pohled do plýn. Není pochyb, je to Domísek.

Protože jsme si přivezli mraky jídla a zatím všechno odpočívalo ve skříni, rozhodli jsme se, že hraní Česka, Bang! a Evropy vylepšíme o kupu jídla. Figurky tedy putovaly nejen po políčkách, ale také mezi miskami plných dobrot.

Středa

Ve středu jsme se plně oddávali moři, ale tentokrát jen pohledem. Od rána do večera jsme měli totiž naplánovaný „fishpicnic“ na velké a červené bárce „Bybe“. Ta nás provezla kolem ostrova Brač až k jeho vzdálenejšímu sourozenci Hvaru. Během cesty jsme se proměnili v nábytek (vlastně všichni palubníci a cestující), protože s námi bylo pokoušeno stěhovat. To se nesetkalo s takovou ochotou, jakou si asi pan kapitán představoval a tak to slečna plavčice po několika minutách vzdala. My jsme svá místa, kousek od pódiové reprobedny, uhájili. Výhled byl krásný, nebe bylo modré a bez mráčků a kolem nás šumělo moře.

Na Hvaru jsme byli vypuštěni a v poskytnuté třičtvrtěhodince prošli městečko Jelsa. Zastávka byla provedena bůhvíproč. Domnívali jsme se, že z důvodu příprav a těšili jsme se, že až znovu obydlíme palubu, naplníme svá břicha krmí, která byla slibovaná. Nedočkali jsme se však ničeho. Jen Lukášovi, který nebyl z vidiny procházení se po ostrově nadšen a zůstal na lodi, se podařilo ukořistit několik záběrů pilotní kabiny včetně kapitána a navigačních přístrojů. Já jsem lovil snímky, jak jinak. Když se na palubě objevil dostatek párů nohou (nikdo nic nekontroloval), loď zahoukala a odrazila. Jeli jsme k ostrovu Brač. Cestou jsme obdrželi bagety, které přišli k chuti a do mě zmizela na několik kousů. Jako správným námořníkům nám totiž na moři pořádně vyhládlo.

Pro Brač (město Bol) jsme dostali času mnohem déle. Chvíli jsme s Káťou, Domískem a Lukášem putovali společně, ale protože bylo hodně věcí k obdivování a každý obdivoval něco jiného, rozdělili jsme se a putovali ve skupinách. My s Luckou navštívili „Zlatni rot (Zlatý Bol)“, což je pláž zajímavá ze dvou pohledů. Jednak je stále obsypána turisti a vyvrženými plavci, ale hlavně mění zaoblení podle přicházejících, či odcházejících vln (též zvaných příliv a odliv).

Po třech hodinách procházení, obdivování a focení, které někdy probíhalo velmi zblízka (když mi vlna olízla objektiv a mě ohodila celého), jsme se vrátili znovu na loď, po jejíž palubě se plížila vůně grilovaného masa. Spojili jsme se znovu do původní skupiny a sdělovali si zážitky. Domísek nám neřekl nic a dál poklidně spal u řvoucí bedny. Vypluli jsme na širé moře a mezi stoly začali kmitat námořníci s táci, talíři a džbery s nápoji. Na našem stole se objevilo tolik očekávané občerstvení. Dostali jsme grilovanou makrelu, malé rybičky (asi makreličky té makrely) a salát z chaluh. Jediný Lukáš plody moře odmítl a pochutnával si na suchozemském kuřeti. Krmi jsme zalévali džusem a červeným vínem (které jsem nakonec musel vypít sám, protože ho ostatní odmítli). Všechno bylo vynikající. Protože někdo z cestujících dostal nápad, že umístí zbytky od večeře do moře, k naší lodi se přiblížilo pár racků. Když tento nápad okoukal i zbytek, naše bárka byla racky obsypána.

Když jídlo zmizelo do cestujících, DJ u kormidla změnil repertoár a zařadil taneční ligu. Paluba se změnila v taneční parket a na lodi propuklo bujařé veselí. I my s Luckou jsme se oddali pohybu. Dovolenkování u moře jak se patří. S přibližujícím se pobřežím se zvedala i hladina hluku, který loď produkovala a stoupala zábava i odvážnost některých obyvatel lodě. Když jsme byli nadostřel od mola, Káťa, Domísek, Lucka a já jsme se vydali sbalit věci a připravovali se na výsadek. Jeden z cestující se nemohl pevniny dočkat a vystoupil ze střechy do vln. Lukáš někde lovil záběry. Loď zastavila, my jsme vesele vyskákali (za znění Řeckého tance) a mávali a mávali, očekávajíce Lukáše. Když botsman vtáhl můstek a zavřel dveře a my stále neměli Lukáše, zjistili jsme, že se někde stala chyba. Já jsem okamžitě vystřízlivěl.

„Měli jsme tady vystoupit?“ zeptal se kdosi. Domísek pochopil situaci a začal se smát na celé kolo. „No, naše je vlastně až příští zastávka.“ zazněla odpověď. Smích se nám (krom Káti, která se nesměje pouze když spí) pomalu vytrácel z tváří. Chvíli jsme přemýšleli (já jsem se drbal) a vyrazili jsme zrychleným přesunem směrem ke správné zastávce. Já jsem do placu hodil informaci (samozřejmě mylnou), že se přístav nachází zhruba 6 kilometrů od našeho současného postavení. Zrychlený přesun se pomalu měnil v úprk a nakonec závod o život. Já se chopil řídítek a spěchal s Domískem. Holky za mnou vláli obtěžkány taškami.

Operace se zdařila, dorazili jsme současně s lodí (tedy trochu později) a Lukáše (jehož obličej vykazoval notnou dávku naštvanosti) našli na molu. Ten byl velmi rád, že nás vidí a uvítal nás větou „Můžete mi říct, kterej blbec řekl, abyste vystoupili?“, což nebylo tak úplně neopodstatněné. Káťa se smála (jak jinak), Domísek spal, Lucka se smála tomu, jak se Káťa směje a Domísek spí a já jsem dělal, že nic nevím. Chvíli jsme si vyprávěli, kdo co udělal a jak se ten předčasný výstup odehrál a Lukáš začal pomalu rozehřávat. Úplně zapoměl, až když dostal zmrzlinu. Už vím, čemu se říká šťastné setkání.

My s Luckou jsme se večer odebrali na noční koupání, což je (kdo by to byl čekal) koupání stejné, jako ve dne, ale odehrává se v noci. To je, co? Lukáš se oddával učení, protože je to člověk toužící po nových informacích a vědomostech a Káťa se rozhodla, že upeče perník.

Po návratu z pláže jsme našli perník na stole a Lukáše dumajícího na balkoně. Abychom správně zakončili den, samozřejmě jsme si zahráli.

Čtvrtek

Myslím, že se na úvod hodí jemně upravené přísloví „Jen blbec se dvakrát spálí na stejném sluníčku.“ Ale je to tak. Čtvrteční program nebyl nijak náročný. Koupání, potápění, koupání, sem tam mazání. Lukáš neustále nosil z vody mušle, krabi a jiné mořské poklady, já jsem nevytáhl nic. Zjistil jsem, že nejsem pro hloubky stvořen.

Pak to přišlo. S Luckou jsme si posunuli deky trochu více na sluníčko (před tím jsme totiž byli skryti ve stínu křovin), abychom se zahřáli. Čerpali jsme paprsky, užívali si tepla a usnuli. V pravé poledne. To nám vydrželo nějakou dobu. Vlastně do té doby, než nám Káťa s Lukášem oznámili, že si skočí na oběd a půjdou se projít po městě. My prý máme udělat to samé a sejdeme se večer. Odkývali jsme to a znovu se oddávali odpočinku na slunci.

Když nás našla vracející se rodinka na tom samém místě, byli překvapeni. Vyměnili jsme si tedy pozice a my s Luckou šli na večeři. Pojedli jsme pizzu v plážové restauraci, ochutnali Chorvatské pivko a šli se podívat po městě, zda-li bychom nenašli nějaký suvenýr hodný zakoupení. Našli jsme, Lucka si koupila tričko.

Večer se pak dostavili následky našeho spánku na sluníčku. Barva, jakou nesla moje pokožka, se ve volné přírodě nevyskytuje. Vypadal jsem jako šašek, kterého někdo přemaloval přes trenýrky. Jejich obrys bylo totiž jediné světlé místo na mém těle. A ta bolest. Pálilo to jako čert a samotné tričko pro mě vážilo asi tunu. Lucka bypadala obdobně. A tak jsme večer pobavili Lukáše tím, že jsme si na svá těla kromě tradičního krému a Panthenolu napatlali i bílý jogurt. Nechci sluníčko už ani vidět.

Pátek

Vzhledem k tomu, že se nám blížil konec pobytu, nikdo moc neoplýval optimismem. Věděli jsme, že už nás mnoho krásných dní nečeká. A tak se nám ani nechtělo z postele a vyspávali jsme déle, než normálně. Když jsme vstali, prošli jsme obývákem, vykonali hygienu a znovu si šli lehnout. Káťa s Lukášem byli akčnější a šli na procházku. Když se vrátili (a my stále leželi), šli si lehnout taky.

Abychom neprospali celý den, rozhodli jsme se, že si půjdeme zchladit těla na místní pláž a dopřát si poslední dávku zmrzliny. Sbalili jsme koupací vybavení a vypravili se. S Luckou jsme již nic neriskovali a narvali se do nejtemnějšího koutu pláže, aby se nás ani jeden sluneční paprsek nezasáhl. S Lukášem jsme se vypravili do hlubinného království (já samozřejmě nic nevylovil) a nakonec si šli párkrát skočit z můstku (betonového bloku) elegantní šipky.

Ve zbylém čase dne jsme balili a smutnili. Jedinou veselou epizodou (ne, kecám, nebylo to tak hrozné, sranda byla pořád) byla výroba palačinek. Chorvati používají totiž zvláštní druh mouky, který při kontaktu s mlékem začně pěnit. Těsto, které plavalo v misce a bylo připraveno na pánev tak více než těsto připomínalo cukrovou vatu. Protože Káťa neměla, po několika pokusech, nervy na další výrobu zmetků, pustila nás k tomu. My s Lukášem jsme si zahráli na pejska a kočičku (když dělali dort) a z každé poličky kuchyňské linky přihodili nějakou přísadu. Za vydatného míchání a neustálého ochutnávání se konzistence (i barva) měnila. Přidáním čtvrt kila moučkového cukru se stala směs dostatečně dobrá a my začali péct. Stálo to něco nervů, ale na talíři se objevilo pár sladkých placek, které byly i poživatelné.

Sobota

Po krásně strávených chvílích nadešel čas loučení a návratu domů. Zabalili jsme poslední zbytky, poklidili, navařili na cestu (nakrájeli chleba), předali apartmán majitelce a za stálého mávání se vydali zase do republiky. Vlastně ne, nejdřív ještě zastávka na Plitvických jezerech, za Vinetouem.

Jakmile se nám skryl výhled na moře a my jsme projeli přes Biokovo vstříc vnitrozemí, počasí se začalo kazit. Místo slunečna a vymeteného nebe se nad námi objevily šedé mraky a po slunci nebylo ani památky a čas od času nám okno ozdobila dešťová kapka. Takovéto počasí nám vydrželo až k jezerům. Sebrali jsme nejdůležitější vybavení a vydali a šli zkoumat mapu jezer. Protože rozloha tohoto přírodního úkazu je velká, nebylo myslitelné, abychom viděli všechno. Nejkratší z tras měla podle průvodce (papírového) asi 2 až 3 hodiny, což nám plně vyhovovalo. Kodrcající autovláček, který nám zrovna zastavil za zády podle všeho jel tam, kam jsme chtěli a tak jsme s radostí nastoupili. Přibližovadlo ale neodjíždělo ihned, ale notnou chvíli ještě čekalo na další příchozí, takže se po deseti minutách změnilo v dobytčák jedoucí na jatka. Cesta po klikatých zatáčkách uběhla rychle a my jsme na čtvrté zastávce vagonek opustili (a rozveselili tak stojící).

Bohužel po pár krocích nádhernou přírodou se z nebe spustil déšť tak silný, že jsme zmokli (to je, co?). Bylo to vlastně daleko horší. Promokli jsme na kůži. I když rostly kolem cesty stromy, jednalo se o nějaký speciální druh a nešlo se pod nimi schovat. Proměnili jsme se tedy ve vodníky a kochání se na jistou dobu změnilo v úprk. Pak se nebe přeci jen slitovalo a přívaly vody zastavilo a my mohli v klidu pokračovat v prohlídce.

Žádného indiána (natož Vinetoua), ani bledou tvář jsme nepotkali. Zato turisty (někdy velmi pomatenými) byla oblast přeplněna. Putování jsme zakončili převozem přes říčku „Malá medvědice“ (vtip) a znovu se setkali s autem. Před námi byla dlouhá a pro řidiče velmi namáhavá cesta domů. Při výjezdu z Plitvických jezer jsme si ještě zablbnuli s parkovacím lístkem (ono se to musí nejdříve zaplatit, než to do automatu narvete), ale pak již úspěšně nabrali směr ČR.

Cesta ubíhala rychle a kromě dvou hodinových front u mýtných bran, probíhala bez jakýchkoliv nucených zastávek. Domísek spinkal, Lucka s Káťou občas spinkali, já jsem spal témeř pořád. Lukáš nespinkal, ale chtěl. Zpáteční cestu si vlastně pamatuji hodně útržkovitě. Když jsem otevřel oči, uviděl jsem ubíhající vozovku a Lukáš mi sdělil, kde zhruba jsme. Mě, jakožto navigátora, ani nebylo potřeba. Vlastně bylo. Ve Vídni. Ale to jsem zrovna spal (a Lukáš mě nechtěl budit) a tak jsme si Vídeň neplánovaně objeli.

Neděle

Kolem sedmé ranní se auto naposled zastavilo a my jsme se nacházeli před brankou Domískoviště. Sláva nazdar výletu, zmokli jsme, ale už jsme tu. Lukáš vypadal tak, jak všichni předpokládali. Měl toho dost a jediné, po čem toužil, byla postel a spánek. Ono se také není čemu divit. Protože nám s Luckou se pro změnu spát nechtělo, řekli jsme si, že se každý půjdeme vyspat do své postele. Posnídali jsme, nalodili jsme se do Lucčiného auta a jeli do Tlustice. Tam jsme si rozdělili věci a já jel vlakem do Prahy. První dovolená v Jugoslávii tak zkončila.

Dlouho jsem přemýšlel o tom, co napsat na závěr. Nic jiného než slova díky a chvály všem zúčastněným ale říci nemůžu. Dlouho jsem nebyl u moře a tato dovolená mi ty roky plnně nahradila. Každý den nádherný a přitom pokaždý jiný. Kopa zábavy a zážitků, skvělá společnost a nádherné umístění. Díky moc Vám všem.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

nehodnoceno
článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Fotogalerie