Pátek – demolice

Tak konečně nadešel ten kýžený okamžik, kdy se s Lukášem pustíme do demolice a následného vybudování bytového jádra. Oba jsme se na to těšili jako malí klucí a nevím jak Lukáš, ale já jsem si škrtal dny zbývající do startu. Sláva, je to tady, můžeme začít.

Jelikož jsem již ve čtvrtek byl nezaměstnaným, věnoval jsem tento den uklízení a vměstnávání kuchyně, obýváku a kupelny do ostatních pokojů. Výsledkem byly hordy věcí a nábytku, kam se člověk podíval. Jak věcí ubývalo, zjistil jsem, že položek, které musí být také přesunuty patrně přibývá. Když jsem si myslel, že zbytek už je jen otázka několika chvilek, další stěhování jsem posunul na pátek.

Vpátek jsme se s Lukášem sešli v Hornbachu na nákup. Nejednalo se ale o dobroty, ale o všelijaké udělátka a materiál. Auto obtěžkané od prahů po střechu dorazilo na Prosek. Párkrát jsme si hodili schody a obsah auta vměstnali na plac.

Lukáš nebyl očividně překvapen tím, co jsem již vystěhoval, ale tím, co tam ještě zbylo. Dostal jsem za úkol zbylé položky uklidit. Mezi tím, co jsem se pinožil se skleničkami, udělátkami a prkotinkami, čas od času se z kuchyně ozvala rána a kolem mě prošel Lukáš s kusem nábytku. Nejdřív to byla polička, pak skříňka a nakonec část linky. Jako by se nic nedělo. Rány nabíraly na intenzitě a Lukáš byl ve svém živlu. Stál jsem v místnosti, kerá byla před několika minutami kuchyní. Nyní to byl prázdný prostor s vývodem pro odpad a kohoutky teplé a studené vody.

Když jsem konečně vyklidil zbytky (vždycky jsou někde nějaké zbytky), začalo to správné běsnění. Rozebrali jsme celé jádro, až kusy umakartu létaly. I mě to začalo bavit i když jsem si uvědomoval, že již není cesty zpět. Zmizely dveře, stěny, strop. Uprostřed haly trčel záchod a vana, ve které zaujal Lukáš poslední vzpomínkovou pozici. Jak se začala kuchyně zvětšovat, prostor v obývacím pokoji (bývalém) se začal zmenšovat. Tam bylo totiž nyní hlavní odkladiště odpadu.

Lukáš chytil slinu a vybourali jsme i zdi mezi obývákem a kuchyní. Z mého bytu se stala tovární hala. Krásný a prostorný byt, jen co je pravda.

Po pozorováním zaneřáděného obydlí Lukáš navrhl, že nebudeme spát zde (jak bylo původně v úmyslu – a můžu říci, že zcela bláhově), ale můžeme spát u jeho mamky. Krom lůžka jsem dostal i večeři. Takže místo, abych já platil za to, že pro mě Lukáš pracuje, on platil mně, že pro mě může pracovat.

Sobota – nový prostor

Nádherné snění, bouřlivé probuzení. „No tak honem honem, už je hodně hodin, vstávat, jdeme do práce“ pronesl Lukáš, který nade mnou stál, když jsem otevřel oči. Bylo asi půl osmé. Oblíkajíc se jsem se ještě probouzel, což mi vydrželo až domů. Mezi tím jsme si stačili nakoupit snídani. Odemknul jsem a s hrůzou zjistil, že se mi obraz kompletně zdemolovaného bytu nezdál. Byla to realita.

Protože soudruzi při vymýšlení bytové jednotky zřejmě pojedli vtipnou kaši plnými doušky, bylo potřeba (aby mohl být položen základ nové koupelny) zcela zničit betonovou kreaturu v podobě desky. Lukáš vybaven velmi výkonným nástrojem začal dělat hluk a na tváři se mu vytvořil velmi šibalský úsměv. Bohužel i když začátek oddeskování vypadal slibně, konec to pokazil a poslední půl metr čtvereční si dal záležet, aby Lukáše natrápil. Zbytek desky doslova loupal po kousíčkách. Když skončil, ticho mě uhodilo do uší.

Některé vybení bytu a některé věci neměli své stálé místo. Byl zde jeden objekt, který pro svůj rozměr nemohl být nikam nastálo umístěn. Stejně tak nemohl být vyhozen. Stal se tudíž objektem neustále se stěhujícím a posunovaným. Na novém místě vydržel většinou 30 minut, z kterého pak musel být znovu přesunut, neboť blokoval přístup. A tak vznikla hláška týdne a tou bylo: „To kolo tady vůbec nepřekáží.“, která byla slyšet velmi, velmi často.

Pohled na díru v zemi mi říkal, že bude něco v nepořádku (tedy pokud nebude koupelna víceschodišťová). Lukáš ovšem netápal a povídal, že musíme koupit beton a vytvořit novou podlahu. Budiž tedy. Jeli jsme za panem bobrem - Obi a koupili beton. Lukáš obratně pracoval se lžící a vodováhou a za několik chvilek ležela nová podlaha, na které zanechal vzkaz následujícím generacím. I když podlaha byla pochozí (zajímavé slovo) až po 24 hodinách, my jsme mohli začít vyměřovat a kreslit základ nového bytu. Z balkonu tedy začaly mizet profily a na zemi se začal rýsovat půdorys.

Když byla velká většina zdí navržena a profily přivrtány na zem, zjistil jsem, že je naprostá bláhovost se domnívat, že do koupelny narveme to, co jsme chtěli. Nějak se to všechno zdrclo. Tedy krom hromady suti, která neustále v obýváku rostla a zvětšovala se. Začali jsme tedy plnit první pytle a svůj pracovní prostor rozšířili i na chodbu domu.

Večer jsme měli postavené rastry a s dobrým pocitem toho, že máme nadělaný den, jsme se odebrali domů. Dostal jsem večeři a jako přídavek mě Lukáš vzal na střechu domu, kde jsem nafotil centrum Prahy při západu slunce. Stejně jako včera pak Lukáš pustil dávku žlutých postaviček (promítal Simpsonovic rodinku).

Neděle – dost bylo bordelu

Ráno se odehrávala podobná scéna, jako v sobotu. Když jsme dorazili na staveniště, oběma bylo jasné, že míra bordelismu a zahumusení je tak vysoká, že je nutné ji snížit. Začal jsem tedy přesouvat hromadu A ležící před vchodovými dveřmi před dům a hromadu B z bytu na místo hromady A. Původně jsem měl bláhový nápad, že v rámci výcviku (ani nevím jakého) budu i nahoru (do výtahu jsem se totiž s odpadem nevešel) chodit pěšky. Po třetí cestě nahoru mě to přešlo a používal jsem zdviž jako každý civilizovaný občan. Místo pro další pracovní bordel se uvolnilo.

Začala konečně stavba. Je pravda, že jsem si připadal, jako že si hrajeme s obřím Merkurem, protože stavba sádrokartonu je prachobyčejná skládačka (samozřejmě, pokud se to umí). Takže jsme řezali, vrtali, štípali a kotvili. Na konci dne se v prostoru zářivě dmula kostra nového jádra a bylo přiděláno několik stěn (desek).