O tom, jak se mi byt začíná pomalu plnit, jsem psal. Před námi ale byla fáze nejdůležitější a také nejnamáhavější. Když chce člověk budovat, potřebuje k tomu budovací materiál (a také zápal). Lukáš vytvořil objednávku, co všechno budeme potřebovat a já jí odeslal (tomu se říká týmová práce). Musím se pochlubit, že objednávku jsem zapomněl obdařit adresným místem (to jen tak pro pobavení). Objednaný materiál měl dorazit ve středu. Dorazil.
Když jsem putoval domů, od samého začátku bloku domu jsem spatřil dvě postavy, které kmitají po chodníku sem a tam. Protože jsem netušil, co mne čeká, zaradoval jsem se, že přivezli materiál a zrychlil krok. Dorazil jsem k autu, z kterého už Lukáš s panem řidičem vynosili skoro všechno. Jen několik desek tam ještě zůstalo. Tak jsem se rozhodl přidat ruku k dílu. Popadl jsem desku a ... CO TO JE?
Něco tak těžkého jsem v ruce už dlouho neměl. Na zádech mi vyrazily krůpěje potu a v zádech mi píchlo. „To není možné, oni toho tahají míň“ pomyslel jsem si. Tohle přece nemůže nosit nikdo normální. Pak přišel dopravce a můj náklad popadl s úsměvem na rtech. Totéž udělal Lukáš, kterému to očividně také nedělalo žádné problémy. Jo, bude to sranda.
Auto bylo vyložené, faktura zaplacená, všechen materiál u vchodu. Dveře náklaďáku zaklaply a za zvuku nastartování se ozvalo „nashle“ a auto zmizelo. Přivítali jsme se s Lukášem (dřív to nešlo, protože pořád něco držel v ruce) a já se šel převléknout. Moje nadšení pro budování zkazila Lukášova věta „a teď to vynosit nahoru, to bude problém“. Ve výtahu jsem se několikrát štípl, abych se ujistil, že nespím, a že jedenatřicet sádrokartonových desek čekajících před domem je skutečných. Bohužel, bylo.
Vynášet 4 metry dlouhé profily bylo více uměním než dřinou. Párkrát jsme upravili omítku, posunuli květinu paní Kadrnožkové, ale do třetího patra jsme to dostali. Skelná vata se majestátně vezla výtahem. Desky by se taky vezly, kdyby tam nebylo těch 5 cm dveří. Takže pěšo.
Teď uvedu jeden vzorec. 31 desek x 3 patra x 27 schodů. To je 2511 schodů. A když ještě uvedu, že jedna deska má 33,75kg, asi si dovedete představit, jak jsme vypadali. Ruce až na zem, rudí jako indiáni a zpocení všude. Byla to rasovina. Ale zmákli jsme to. Pak Lukáš odejel s tím, že se zase vrátí a pomůže mi to uložit do bytu. Já jsem si bláhově myslel, že mu ušetřím práci a desky na balkon odtahám sám. No, komedie, co budu říkat. Tak jsem pouklidil nepořádek, který vznikl otloukáním sádry a navečeřel se.
Chvíli potom přišla sousedka s tím, že jsme desku opřeli tak nešikovně, že je neustále stisknutý schodišťák a může dojít k „vyhoření“. Vyslovil jsem nad tímto faktem lítost, ale s politováním jsem konstatoval, že s těmi desky prostě nehnu. Paní vzala operaci „Vypínač“ do svých rukou. Začala desky odsouvat s tím, že je podrží a já tu jednu, která byla na vypínači, odsunu. Když držela desek asi 20 (což dělá 600kg), rozhodla se, že je přiklopí na sebe. Super nápad. Desky i paní letěly na výtah a já se viděl za mřížemi za zabití z nedbalosti. Situaci zachránilo zábradlí, které tam trčelo a desky zastavilo. „Já jsem nevěděla, že jsou tak těžké“ řekla sousedka a zhluboka vydechla.
Pak už byl klid. Dorazil Lukáš, desky a materiál jsme vystěhovali na balkon (doufám, že to udrží) a pak jen naplánovali další akce. Na konci pronesl větu, která mě nevýslovně potěšila. „To nejtěžší už máme za sebou“. První fáze úspěšně dokončena.