Z celé bandy se chytili pouze Markéta a Kubík. Někdo se kulturnil jinak, někdo kulturu naprosto odsuzuje. Jako prvním muzeem jsme zvolili „Muzeum Policie ČR“. Tam jsme posbírali letáčky, prohlédly si zbraně a chuťárny a shlédli postup detektivů a speciálních jednotek. I když nám byl vrah znám již od začátku (nejspíše proto, že jsme ho viděli při činu), profesionálům trvalo odhalení o trochu déle, leč nám při tom odhalili mnohé z praktik. URNA pak předvedla, že se s nikým moc nemazlí a pokud máte chuť přepadat sanitky, rovnou si z ní vyndejte kolečkové křeslo.

Já jsem zklamal, protože jsem nenašel tolik avizovaný sud z Orlické přehrady. Asi to budu muset ostatním předvést osobně. Je léto, voda bude teplá.

Jen pár ulic nás dělilo od Přírodovědecké fakulty UK, kde byla instalována expozice pravěkých živočichů a byl zde zobrazen život před pár miliony let. Pohledem na kostru „tyraníka“ jsme prohlídku ukončili, protože podmínky pro živé tvory zde byly nízké a potřeba vzduchu byla akutnější než potřeba nových informací.

Kubík, velký znalec Prahy, znovu zavelel k pochodu a uličkami nás dovedl až k Vyšehradu, kde byly k vidění kazematy. Ty se tam nevystavovaly, prostě tam stály. Na konci dlouhé chodby někdo (asi Kazemaťák) vykutal velký sál a vystavovatelé zde vměstnali výstavu soch a umění. Bylo to hezké, a proto mě velmi zarmoutil pohled na foťák upozorňující na nízký stav baterie (inu, na vzduch to nefotí).

Naše další zastávka byla na Albertově, kde se nachází „Podskalská celnice na Výtoni “. Ve třech sálech byla zobrazena historie Vltavy a její splavování. K vidění zde byly také nové výlovky z útrob Titanicu (vtip).

Protože čas pokročil a my jsme se nacházeli na místě celkem vzdáleném našim domovům, rozhodli jsme, že se přesuneme blíže k obydlí a naší poslední kulturní zastávkou bude „Letecké muzeum“ ve Kbelích. Muzejní linky odváděly skvělou práci, ale přece jen... když je něco zdarma, davy jsou nekonečné. Naše cestování se tak změnilo ve zkoušku odolnosti na tlak.

Blížící se cíl nám nakonec zcela oddálil nastávající déšť. Začalo pršet tak strašlivě, že z toho začínalo být mokro a vize toho, že budeme pod křídly eroplánů spíše usychat než je obdivovat nás od návštěvy odradila. Zastavivší autobus na Letňanech nám dodal poslední argument a my vyskákali (do polí). Chlad z nás mužů začal dělat nemravy. Abychom svým drahým polovičkám předali alespoň část živočišného tepla, choulili jsme se pod lampou zastávky jako náctiletý před kinem. Samozřejmě pouze svůj k své.

Byla to velmi milá akce a doufám, že jí příští rok zase zopakujeme (hlavně to choulení). Pevně doufám, že v ještě větším počtu.