V páteční večer jsme vyrobili buchtu (fešáka) a plánovali sobotní akci. Protože jsme chtěli kolem oběda jet na chatu, znamenalo to brzké vstávání a nutnost vzít s sebou i všechny věci. Při představě, že bychom kvůli jedné tašce jeli zase domů a zpátky (a přitom je Smíchov od Petřína kousíček), jsem se zasekl a odhodlal se, že budeme za soumary. Původně jsem chtěl brát i kytaru, ale vypadal bych spíše jako bezdomovec, který se stěhuje.

Pyšně musím prozradit, že jsem cestu na Petřín našel napoprvé a ještě k tomu bez konzultací s mapou! Na Pražáka si myslím, že slušný výkon. Lanovkovou jízdu jsme zavrhli ihned poté, co na nás vybafla fronta táhnoucí se od nástupiště až k tramvaji. Bylo to sice trochu fyzicky náročné, ale počasí bylo nádherné a tak nám nezůstali utajeny pohledy na rozkvetlou Prahu. Když jsme dorazili až k parodii na Eifelovku, zjistili jsme, že davy lidí, kteří čekají dole, jsou jen zlomkem toho, co je nahoře. Celý park představoval spíše Václavské náměstí v listopadu devětaosmdesátého. Chvíli jsme se nechali zmítat ve vlnách lidu, pak jsme ale našli klidný přístav s lavičkami a výhledem do přírodního květinářství.

Tam se odehrála velmi zajímavá podívaná. Rodina, tvořená ženou, dvěma dětmi a papežem (což byla žena, později odhalená jako matka Tereza) se zde oddávala vášni fotografování. Jedinými „normálními“ členy tohoto spolky byli psi. Malý černý a velký světlý (patrně Sultán a Tyrl). Děcka a matka si na sebe navlékly hadříky představující sukně, zuly si botky a začaly křepčit po ostrých kamenech položených na cestě. Babež fotografoval a psi pobíhali, zjevně rozveseleni tím, že patří do takové normální rodinky. Konečnou fází vystoupení byl pokus o skupinovou fotografii na lavičce. Chvílemi to připomínalo, že budou fotit všechny možné kombinace umístění osob a zvířat. Přítrž tomu učinil Tyrl, který šel očuchávat červený tulipán a Sultán chytil několikaminutové drbání. Z focení tedy nebylo už nic.

My jsme zahradu navštívili také, ale vystačili jsme si se čtyřmi fotkami. Pak jsme capkali dolů, cestou jsme pozdravili Máchu a chaloupku kouzel s divnočlovíčkem, a jen chvíli potom, co jsme dorazili na autobusové nádraží, přijela Karosa a odvezla nás na chatku.

Tam nás uvítali naši a začala druhá fáze víkendu. Povídali jsme si, zahráli jsme si česko a šli se projít na „spičku“, kde vzniklo pár fotografií.

V neděli nadešel zase čas rozloučení a odjezdu.