Naštěstí několik dní před tím mi Kubík oznámil, že budou s Markétou v Praze a že bychom se mohli sejít. A protože prý jsme u nich nebyli ještě na návštěvě (a oni ano), jsme pozvaní na návštěvu a koukání (promítání). Čas příchodu jsme tak dlouho upřesňovali, až mi Kubík oznámil, že i oni mají volno a podniknou Pražský výlet s námi.
V půl druhé jsme se sešli (jako hvězdy při předávání Oskarů na točitých schodech) na stanici metra Střížkov a vyrazili vpřed. Protože já jsem zbaběle nechal celé organizátorství na Jakubovi (dával jsem jen pozor, aby se nikdo – hlavně já – neztratil a odháněl jsem přibývající), nestaral jsem se, kam pojedeme.
K mému velkému údivu jsme vystoupili hned na Vltavské. Chvíli jsem přemýšlel, co je tu za památku (že by tržnice?) a protože jsem se zamyslel velmi intenzivně, ujela nám jediná potřebná tramvaj. Na nástupišti jsme si tak udělali příjemnou půlhodinku, a když přijela další, nikdo neměl pochopení pro můj nápad, že ji necháme opět ujet. Vyjeli jsme až na Pražský hrad.
Společně jsme se shodli, že hradní stráž nějak často mrká a tváří se naštvaně. Ono taky, kdo by se tvářil nadšeně, kdyby před ním stálo sto hlav a drmolili mezi cvakáním spouští fotoaparátů. Prošli jsme zahradou, prošli jsme nádvořím, prošli jsme vietnamskou svatbou, propletli se mezi hezkými domečky (co to bylo, uvidíte na fotografiích) a řítili se velmi nahnutou uličkou ke Karlovu mostu. Ten je stále stejně krásný a majestátní, jen tu a tam mu chybí nějaký ten šutr.
Po krátkém přesvědčování, zda-li stojíme před Rudolfinem či Klementinem (prostě před domem, kde se fidlá), jsme podstoupili exkurzi cestovních zavazadel a bagáže. Nevím, jestli to bylo v nějaké cizí měně, ale nejvíce nás uchvátil kufr za 300 000,- Podobné ceny nás dovedly až k Vltavě, kterou jsme překročili (suchou nohou), a posečkali na tramvaj jedoucí blíže k našemu domovu. Ta dorazila a vyklopila nás na Štrosmajeráku (podle toho doktora, co ho hrál Kopecký). Pěšmo jsme doputovali k metru, nasedli jsme a za několik chvil se ocitli v severoměstském kraji. Odtud je to jen pár kroků k Markétě a Kubíkovi.
Jen jsme přišli, dostali jsme dvě věci. Přezůvky a pohoštění. Usadil jsem se tak, abych co nejméně překážel (takže ke stolu s jídlem) a ochutnával. Všechno, co bylo, nebo se v průběhu večera ocitlo na stole, bylo výborné. Jen ten ocet byl přehmat… Povídali jsme si, rozebírali budoucnost (blízkou i dalekou) a poté, co jsme všichni povečeřeli, začalo se s promítáním.
Za celý den byl jediným přehmatem výběr filmu. Nejdříve jsme pozorovali jakousi krvelačnost, což dívky (včetně mě) nesly nelibě a schovávali tváře za prsty. Poté jsme viděli zkrácenou verzi dospívajícího jedince, vyznačující se třemi touhami. A do třetice (všeho dobrého) jsme společnými silami zvolili klasiku, která nám vydržela až do závěrečných titulků. Když promítač v sále rozsvítil, byl ten správný čas se rozloučit a vyrazit domů.
Moc děkujeme za krásně strávený den, pozvání a krásný společenský večer.
