Pěšmo jsem se dopravil na stanici krtka „Vyšehrad“ a chvíli čekal (někde jsem se opřel). Když vagonek přicupital, nasedl jsem do něj a vydal se směrem domů. Následující zastávka, kde jsem také vystoupil, byla Letňany, která je také konečnou. Přelezl jsem tedy nástupiště, pěkně posečkal (počítám, že v těchto ranních hodinách a navíc o víkendu jezdí metro po 10ti minutách) a vydal se zpět. Protože můj stav nebyl zrovna stabilní, neřeknu Vám, přesný scénář, ale pamatuji si, že jsem se probral na Florenci a sám sobě nadával, že jsem znovu přejel. Vystoupil jsem tedy a nastoupil (tik ťak, dalších deset minut) do protisměru. A hlasatel oznámil: „... příští stanice Hlavní nádraží“. To nasvědčovalo jedinému. Můj původní směr byl správný a já jsem se tímto krokem od domova opětovně vzdaloval. Nevím, po jaké době, ale podařilo se mi dostat domů.

Podíval jsem se na hodinky a s hrůzou zjistil, že je půl sedmé. To by nebylo až taková tragédie, byla přeci sobota. Potíž byla v tom, že jsem byl domluven s Luckou, že přijedu v devět. To znamená opustit hlavní město v osm a tudíž chvíli po sedmé opustit domov. I když nekuřák, smrděl jsem jako pes a mou jedinou aktivitou doma byl očistec. Vyrazil jsem na nádraží. Tam jsem zjistil, že časová rezerva je menší, než bych potřeboval na zakoupení lístku a svačiny (měl jsem hlad, jako smečka vlků). Jídlo vyhrálo, pořídil jsem si dvě bagety a pospíchal na nástupiště.

V kupé jsem spořádal obě svačinky, koupil lístek s přirážkou a... a usnul. Naprosto jsem nezachytil zastavení v Berouně, které mě pravidelně probírá z limbu. Tentokrát se tak nestalo a mě probralo něco jiného. Zvonění mobilu. Kouknul jsem se na telefon s příchozím hovorem od Lucky. Podíval jsem se z okna. Vlak stál na Hořovickém nádraží a za okny stála drahá polovička s mobilem u ucha.

Rychle jsem se sbalil a vrhl se ke dveřím. Chvíli jsem cloumal s klikou, ale ta nepovolila. Díky bohu za to, protože kdyby nebyly dveře za jízdy blokovány, fakt bych asi vyskočil. A taková padesátka je celkem slušná rychlost. Ufff.

Super je, že jsem byl v rychlíku a ten nezastavuje v každé díře. Po půl hodině jsem doputoval až do Rokycan. Z okýnka brzdícího vlaku jsem si všiml vlaku, který stál v protisměru. Na nic jsem nečekal, po zastavení vyrazil sprintem k němu (podchodem) a stihl to skutečně na vteřinu. Jen jsem se modlil, aby jel správně a já neskončil někde v tramtárii. Průvodčí (mnou pokládaná v té chvíli za božského člověka) mi prozradila, že vlak skutečně směřuje do Hořovic... Nasadil jsem psí oči a zkroušený výraz a paní (tímto Vám moc děkuji) průvodčí nade mnou mávla, lístek nevyžadujíc.

A tak jsem s hodinovým zpožděním nakonec doputoval do Hořovic. Nemusím asi prozrazovat, že pochváleno jsem skutečně nedostal a když jsem oznámil, že jsem spal celkových 0 hodin v posteli, neměla Lucka sil cokoliv říkat a už se jen smála a mávla rukou.

Jeníku, proboha, už to příště nedělej!!!