Začátek srazu byl nastaven hlavní organizátorkou Luckou na šestou v téže restauraci, jako minule – yacht clubu CERE. Protože si poslední dobou libuji v trávení času v práci, tento čas jsem dodržet nemohl. Navíc mě Petr velmi překvapil pozváním na pivko ještě před skupinovou akcí (kde jsme probírali věci, které nemůžeme ventilovat ven), takže jsme oba dorazili zhruba 45 minut po šesté. Mezi přítomnými byli zatím: Dáša, Lucka, Lucka a Tomáš. Dáša byla jediná ne-matkou, ale zato dohopkala se sádrou na noze. A tak jsme začali vzpomínat na časy dávno minulé a zhodnocovat svou současnou situaci. Nejednou padlo, že bylo snad i před tím lépe.
Velkým objevem byl Lukáš, který se mezi námi objevil po několika letech. Následně dorazili ještě: Kima, Martin a Zdeněk. Celkové číslo 10 zůstalo na dlouho dobu finální. Debata se rozproudila v plné síle a všichni si povídali se všemi. Jednou zajímavou etapou celého sezení byla fotící mánie, která začala společnou fotkou (což byl od Petra naprosto skvělý nápad) a pokračovala velmi zajímavými záběry. Když se v restauraci zavíralo, hodně lidí mělo pocit, že není ještě tak pozdě (možná není tak zle, aby nemohlo být hůř) a mohli bychom zakořenit jinde a ve srazu pokračovat.
A tak jsme se přesunuli do baru „Tobaco“, kde se sice už moc nepovídalo (vinu měla muzika), ale začalo se tančit. Bohužel i já jsem podlehl a přinutil své chabé tělo do pohybů v rytmu muziky. Dorazil i poslední člen srazu. Další Lucka – i ta se stala obětí zpovědí, a protože na žádném jiném srazu nebyla, měla hodně na co odpovídat. A já se bohužel musím přiznat, že vzpomínky na další události pokryla černočerná a naprosto neproniknutelná mlha „okna“. Takže dále jen v útržkovitě a hodně stroze. Přesunuli jsme se ještě jednou (prý autem) do hospody (někde u Vyšehradu). Co se tam dělo si nepamatuji, kdo tam byl, si také nepamatuji. Nevím ani, co jsem pil, ale tuším, že už nic. Prý jsem tak trochu spal.
No, sraz (alespoň pro mě) definitivně skončil a mě čekala cesta domů. Protože je to kapitola sama o sobě, věnuju jí samostatný článek.
PS: Několik informací mi podal druhý den Petr (kategorický to abstinent) a to, co mi prozradil zde snad ani nebudu rozebírat :). Ostudu jsem prý nedělal, ale byl jsem asi „trochu zvláštní“. Avšak ruku na srdce. Copak jde nevzpomínat na takovouhle akci s úsměvem na rtech? Takže se těším na další...
