Další fází bylo naskládat sbalené věci do auta. Karosa se nakonec nekonala, a proto občas balení připomínalo řešení hlavolamu. Já jsem si pro zábavu zahrál v mezičase na kouzelníka a nechal zmizet čepici a šálu (svou), což bylo u ostatních se smíchem přijato, zvláště pak proto, že se mi podobný trik povedl již den předtím. Autí, připomínající pojízdné sběrné suroviny, nabralo i s námi rychlost a směr Jablonné nad Orlicí. Motanice z Prahy probíhala bez závad a při cestování nebyla nouze o legraci. Cestovali jsme ve složení Lucka, Káťa, Dominik, Lukáš a moje maličkost (vlastně velikost – mám největší výtlak).
Než jsme dorazili k cíly, uspořádalo se několik zastávek. Záchodová, kafová, krmící, Mekdonaldová, Albertová a kdovíjaká ještě. S každým ujetým kilometrem stoupalo naše nadšení a bělost krajiny. Kopce, stromy i silnice byla pokryta sněhem a mě pomalu opouštěl strach z toho, že si nezalyžuji. Za poslechu Vydrýska, skřítků, kačerů a podobných melodií jsme dorazili do Jablonného nad Orlicí, našeho přechodného domova.
Střechu nad hlavou jsme našli v hotelu „U Černého medvěda“, jehož vnitřek mě okouzlil. Pokoje v druhém patře nám přinesly krásný pohled na náměstíčko, ale také trýznění v podobě ufuněného tahání věcí do pokojů. Nakonec jsme s Lukášem všechno zvládli a obsah auta byl přetahán do pokojů. Ubytovali jsme se, já věnoval několik minut pátrání po čepici a pak jsme se vydali na první procházku po městě.
I když už je to nějaký ten rok, co jsem tu vojančil, musím říci, že se toho jen málo změnilo a stále silněji mi to připadalo jako včera. Nádraží sice o poznání zkrásnělo, ale cedule na peronu nám sdělila, že vlak do Prahy jezdí pořád stejně. Sdlábli jsme výbornou večeři a poté se oddávali společenské hře „Česko“, která nám byla představena. Ta mi udělala velkou radost, protože mi osvětlila pravdivost citátu „Vím, že nic nevím“.
Pod čarou: Zjistil jsem, že se Katka nikdy nestane mojí švagrovou – tato informace mě zcela šokovala.
Neděle
V osm jsme s dupotem vlítli do jídelny a čekali na první snídani. Během ní nám Domísek předváděl divadelní představení hodné uvedení v Národním divadle (víte, kolik podob může mít sušenka?) a celý náš stůl zjistil, že někdo považuje zelený čaj za ovocný, což je naprosto mylné, diskutabilní a neakceptovatelné.
Před námi bylo první lyžování. Pro mě první po dlouhé době (naposled jsem na dřevíčkách stál v osmé třídě základní školy), pro Lucku první vůbec. Výprava LLK (Lucka, Lukáš, Kouzelník – to ta čepice) dorazila pod Čenkovickou sjezdovku. Tam jsme si nechali seřídit lyže, podnikli „vejšlap“ k vleku (kousíček) a rozbili tábor. Já jsem se asi deset minut věnoval pasování nohou do bot. Dělalo mi to velkou rozkoš, hlavně v oblasti nártu. Naštěstí mi Lukáš pomohl a mírným chvatem umístil nohu do boty. Sláva, jde se lyžovat.
Začátek jsme s Luckou věnovali základům lyžování. Lucka dělala mílové pokroky a já jsem jí vydatně blbnul hlavu s „chytrými“ radami. Když viděl Lukáš, že mé lektorské umění není až tak přínosem, vzdal se dosavadní role kameramana a podal Lucce pomocnou ruku. Jako mávnutím kouzelného proutku nabraly věci správný směr a Lucka jezdila po svahu jako laň.
Protože jsme nechtěli první den přetáhnout a zmrzačit se, jeli jsme dřív domů. Když se znovu setkal kompletní tým, oznámila nám Káťa, že objevila přímo v Jablonném sjezdovku, která kromě blízkosti nabízí též lepší finanční podmínky. Uspořádali jsme tam tedy výpravu, všechno prozkoumali a cestou domů se stavili v cukrárně na dobrotu. Večer jsem pro změnu opět perlil ve znamení vědomostí a pokoušel se ostatním vysvětlit karetní hru „sedma“. Po půl hodině si ostatní hráči raději přečetli pravidla z návodu. Mimochodem, čepice stále není nalezena.
Pondělí
Od rána jsme se věnovali s Lukášem a Káťou řádění na sjezdovce. Lucka naše nadšení nesdílela a zimních radovánek s dřevíčky na nohou se již neúčastnila. V poledne nás obě dámy v doprovodu Dominika opustili, ale my s Lukášem jsme se dál věnovali sešupům. S počtem jízd stoupala rychlost a hranice strachu a obav se posouvaly směrem vzhůru. Když jsme byli dostatečně nabažení, ski jsme odložili, ale protože se počasí velmi vydařilo, navrhl Lukáš výlet na Suchý vrch. Naštěstí jízdou, ne pěším přesunem :). Znovu jsem se tak po letech podíval na mé vojenské působiště. Zavzpomínali jsme a cestou tam i zpět jsme holky obšťastňovali vyprávěním zážitků z „kopce“.
Večer jsme uspořádali kulturní vyžití, navštívili místní kino a shlédli film „Protektor“. Před promítáním projevil Lukáš zájem o ten malý plakátek z nástěnky. Protože měl promítač dobrou náladu, odnášel si nakonec půl billboardu.
Pod čarou: Mazanec je slovo Kátího původu, vzniklo spojením slov „mazec“ a „masakr“, a vyjadřuje stav naprostého údivu a překvapení.
Úterý
U snídaně mě Lukáš vyděsil oznámením, že naplánoval 30km výlet po stezkách kamzíků. Protože je to člověk, který do kopců zásadně běhá, mé obavy nebyly neopodstatněné. Nakonec se ukázalo, že to byl planý poplach, protože Domískův kočár nemá horské přezutí a tudíž se drápání po terénu konat nebude. Místo toho pojedeme na poznávací výlet do Pardubic. Naložit výletníky, naložit Domískoviště (později bude vysvětleno) a vyrazit.
Pardubice nás přivítali s otevřenou náručí a byly taktéž přikryty bílou nadílkou. Neměli jsme sice žádný plán, kde co prošmejdit, ale poradili jsme si. Našli Íčko (informační středisko), nabrali letáky a mapy a vydali se do ulic. Počasí nám přálo a tak nebylo důvodu schovávat se pod střechami. Navštívili jsme Pardubický zámek a já viděl vypraného páva (celý bílý) a podle praktické příručky několikrát (občas i nedobrovolně) chodili kolem vysokých zdí zámku.
Odehrál se oběd a my jsme vyrazili za krásou železničního nádraží. Při stání na semaforu jsme byli uvědomělou soudružkou řádně upozorněni, že pěší mají levou cestu a jí, zdatné to cyklistce, patří strana pravá. Děkujeme paní, nikdy to již nezapomeneme (a na vás taky). Ten den jsme měli vůbec štěstí na zvláštní „typy“. Dalším takovým objevem byla dvojice Máši a Páši. To byly dvě cukrářky (pravděpodobně matka s dcerou), které nás obsluhovaly, když nám přišlo na mysl mlsání. Máša se zeptala Páši, zda je mléko placeno, tak silně, že ni málem praskl objektiv. Ale pak už klid a pohoda.
Abych si neuhnal chlapskou nemoc na 7 (rýmičku), rozhodl jsem se, že se porozhlédnu ZASE po čepici. Náhoda nám přihrála do cesty obchod s nedrahým zbožím (říkejme mu třeba Ving-Zeng), kde byla v koši i náhlavní pokrývka za vskutku lákavou cenu. A tak se stalo, že jsem byl ZASE nositelem čepice (pořadové číslo 3).
Cestou domů nám Domísek představil pěvecké představení a musím říct, že jeho hlasové dispozice jsou vskutku obdivuhodné. Že by nový Pavarotti?
Večer jsme se s Lukášem poprvé oddali kráse večerního lyžování. Téměř prázdná sjezdovka (byl tam pouze šatnář a zahradník) za umělého osvětlení je nádherná a požitek z lyžování nezapomenutelný.
Pod čarou: Domískoviště je prostor nezbytný pro dovádění Dominika, kvadraticky upravený o plochu větší než malou, potřebnou pro odhoz věcí.
