U mě se bohužel poslední dobou projevuje nestíhání a pozdní příchody se stávají spíše standardem, než výjimkou. Nebylo tomu ani v závodní den. Omluvou bylo snad jen to, že zpoždění bylo způsobeno pracovním nasazením. Autobus s Jindrou mi ujel a já si na další musel počkat půl hodiny. S knihou v ruce jsem se oddával řádkům a netrpělivě očekával příjezd dopravního prostředku.

Když konečně přijel, absolvoval jsem jízdu tmou a vystoupil mezi poli. Pětiminutové putování v širých lánech mě dovedlo k areálu bývalého čehosi a z dálky na mě zářil nápis „Kart Centrum“. Dorazil jsem tedy do cíle. Jaké to pro mě bylo ale překvapení, když jsem na konci dlouhého stolu, na kterém byly tři cedule „Rezervace“, objevil jen tři postavy. Jindra, Petr a Jindrův kamarád (říkejme mu prostě Jindrův kamarád). Kluci mi oznámili, že čekali, že přijdu později a že je to asi všechno. Jindra prý v průběhu dne obdržel spousta mailů a SMS zpráv, které obsahovaly omluvenky z akce z důvodu nemoci, spolknutí lžičky, zapomenutí a dalších skvostů.

Nakonec dorazila parta 5 Jindrových přátel, která již vytvořila dosti silný závodní tým. Takže jsme rychle dopili, vystrojili se a chystali se k mači. Jindra při koupi lístků zvládl ještě pokec s pokladní, ale netrpěliví soupeři (vlastně jen já) jsem mu dialog násilně přetnul a my jsme se nacpali do aut.

Závod byl odmávnut a desetiminutové klání začalo. Protože průběh závodu by nejlépe popsal nezávislý pozorovatel, můžu Vám jen říci, že já jsem řídil jako prase, zatáčky bral smykem, rval se o místo a vůbec se choval neprofesionálně. Asi za to mohl ten adrenalin.

Výsledková listina nepřinesla nic překvapivého. Já jsem se i přes velké úsilí umístil hodně dole, Jindra hodně nahoře. U stolu jsme se na krátkou chvíli oddali řečnictví, pití piva a já jsem schlamst hermelína a znovu vyrazili na dráhu. Účast byla menší, závod pružnější a já jsem se umístil daleko lépe, než poprvé. Ono totiž poslední místo při devíti závodnících a poslední místo ve čtyřech je zdaleka něco jiného. Dokonce se mi povedlo zajet nejpomalejší kolo dne, když jsem se rozhodl poposunout mantinel z pneumatik předním nárazníkem.

Po druhém závodu se většina lidí chystala k odchodu a my zůstali opět čtyři (i když jeden Jindrův kamarád se změnil za jiného Jindrového kamaráda). Hodiny ukazovaly asi dvacet minut po deváté (ne, to není vtip) a tak bylo rozhodnuto, že se domů ještě nepůjde, ale navštívíme ještě pivní zařízení. Vyrazili jsme směrem na železniční stanici Radotín s úmyslem přesunout se do Černošic, že je tam super hospoda. Petr řekl, že lístky si určitě nebudeme muset kupovat, protože jízda zabere sotva pět minut a průvodčí už nechodí.

Jen se zavřely dveře vlaku, ve vagonu se objevil štíplístek. I když jsme simulovali staré cestující a madla, pozorný průvodčí si toho všiml a zkásl nás o půlsta. Jeho odhodlání nezlomilo ani Jindrovo oznamování, že má narozeniny.

Cesta, která snad vede celými Černošicemi, nás zavedla do klubu Kino. Již na desítky metrů bylo slyšet, že se zde koná jakýsi radovánek. Když jsme otevřeli dveře, naplno nás zasáhl pěvecký výkon deathmetalového zpěváka, který se zřejmě pokoušel vydávit snídani. Protože za zvracení požadovali vstupné, zase jsme Kino urychleně opustili.

Jindra nás zavedl do hospody, kde prý byl minule atakován stařenkou, že je synem veksláka a požadovala po něm další intimnosti. Lokál byl pěkný, hudba vesela hrála tak, že jsme museli požádat obsluhu, aby jí trochu ztišila, a my jsme začali debatit. Lidi tam byli jaksi divní a nebylo chvíle, aby na nás nesměřovali tři páry očí. Jinak celkem pohoda a klid.

Čas pokročil, my jsme naskočili na vlak a vydali se domů. Jindro, ještě jednou, všechno NEJlepší k narozeninám.