Protože cesta na výhod republiky je časově náročná, sraz na Hlavním nádraží byl již ve tři čtvrti na sedm. Na nástupišti se sešli: Romana (zatím ještě), Markéta, Lucka, Mára, já a náš velkoobjemový batoh, za který jsme byli hned na začátku pokáráni. Ostatní měli jakési chlebníky na záda.

Vlak přijel, a my jsme se díky perfektní organizátorské činnosti dostali do jídelního vlaku. Vlak se dal do pohybu a nás čekaly asi dvě hodiny do Olomouce. A protože člověk (a zvláště pak my) je tvor hravý, na stolku se objevily karty a trojice Lucka, Mára a já jsme hráli Žolíky. Sice jsem byl po pár minutách hraní inzultován tím, že „ty karty držím blbě“, ale to mi nezabránilo v tom, abych svoje hraní nezměnil a stále prohrával.

Po chvíli se u nás objevila číšnice, která nám přinesla jídelní lístek a nafukovací balonky (v úsporném stavu). Za úkol jsme je měli uvést do pinkacího stavu a začít slavit. Pak možná dostaneme něco k jídlu a k pití. Já jsem si objednal kafe a obdržel polívkovou misku něčeho černého a zrnitého. Ale kdo by to zkoumal, je přece silvestr, ne?

Dorazili jsme do Olomouce (té, ne toho!!!) a protože jsme měli chvilku (asi hodinu) na přestup, rozhodli jsme se navštívit mrakodrap na náměstí s otazníkem, zda tam dostaneme něco k pití. V 18 patře se nacházela skutečně restaurace, do které nás dopravil mluvící výtah. V nebeských výškách s dalekým rozhledem jsme se usadili do pohodlných křesel a objednali si kofoly (je přece silvestr) a polívku. Vážení a milí, ta stála 25 korun!!! Nemohl jsem celkem věřit svým očím, když jsem dostal pořádný talíř výborné nudlové polévky. Mezi dlabáním jsme rozebírali zážitky minulé i budoucí a plánovali další cestu. To jsme ale nedělali dlouho, protože bylo potřeba znovu jít na vlak. Ten nás dovezl do Bruntálu.

Tam nám to naštěstí jelo hned (lehká dávka ironie) a tak jsme měli dostatek času strávit hodinku a něco v hospůdce. Já jsem si dal své první pivko. Na hraní nějak nebyla chuť a tak jsme si jen povídali. O čem? No je přece silvestr...

Poslední přiblížení se konalo autobusem a cílová stanice byla Malá Morávka. Další přesun jen pěší. Chyběl nám ovšem poslední člen týmu a bez všech lidí se bojiště neopouští. A tak jsme čekali na Alana (také zatím ještě). Chvíli jsme se choulili v autobusové zastávce připomínající opuštěný bunkr, ale pak jsme vtrhli do blízké hospůdky a zabrali jeden stůl. Zábava začala nabírat na obrátkách. Po nějaké době konečně dorazil Alan, ale osazenstvo se nějak nezvedalo. Pivo začalo téct plným proudem a sem tam přilétl i nějaký panák.

Nakonec rozhodla Markéta, která s Romanou šla prozkoumat terén a Lucka dostala rozkaz, aby nás taky uvedla do stavu chůze. Povedlo se jí to, a my jsme konečně dorazili na chatu Horník. Jen pro úplnost, že bylo asi šest hodin večer. Tak velké cestování jsem po republice ještě nezažil.

Ubytovali jsme se, dostali výbornou véču, a odebrali se do kulturní a společenské místnosti (nebo jak se tomu teď říká) a s pomocí her čekali na příchod nového roku. V době čekání jsme jednu holčinu určili za Markétinu sestřenici (zcela mylně), Romana, Lucka a Alan se změnili na Simču, Lenku a Milana a během pár minut jsme očistili velký tác od chlebíčků. Já jsem dostal velmi líbivou přezdívku - Hoňha (to je radost). Největší úspěch měla bezpochyb hra Jenga věž, což je rozebírání dřevěných kostiček odspodu. Zábavnou, ale také náročnou se stala až tehdy, kdy Milan zavedl další (hlavně chlastací) pravidla.

A pak to přišlo. Devítka se překlopila na desítku, ručičky hodin začaly opisovat nový kruh a my jsme si začali gratulovat a přát si. Obdržel jsem několik gratulací, hubana (děkuji Vám neznámý pane) a skleničku (patrně na šampaňské). Mok mi byl ale místo do skleničky Milanem (Alanem) nainstalován na oblečení. To bude asi ten bodyshot.

Pak se zase pilo, dál se slavilo a užívalo. Já s Luckou jsem byl prohlášen znovu za outsidery, protože jsme šli spát už v jednu, kdežto ostatní až v šest.

Probuzení bylo dobré. Někteří (hlavně já) nemohli najít hlavu a žaludek jaksi konal zlo. Chvíli jsem se převaloval, ale když se všichni asi v půl jedenácté odebrali na snídani, šel jsem taky. Teplý čaj a párek mě ale neskutečně pomohl a já jsem se vyléčil. Naopak některým se přitížilo a odebrali se do horizontálních poloh. Abychom viděli také horskou krajinu a plíce si nechali roztrhat čistým vzduchem, odpoledne jsme podnikli procházku po okolí. Nedá se to jinak specifikovat, než slovem nádhera.

V šest byla večeře (opět vynikající) a po večeři jsme se oddávali polehávání a odpočinku (po tom náročném dni). Večer nás Markéta s Márou překvapili, protože nám ukázali tolik utajovaný tajemný balíček. Obsahoval lampion, který se nezavěšuje, ale pouští se. Na něj jsme napsali všichni svá přání (tajná) a lampion jsme společnými silami pustili k oblakům. Budeme doufat, že se přání vyplní.

Na sobotu byl naplánován výstup na Praděd. Protože my jsme s Luckou už večer odjížděli, rozhodli jsme, že se trhneme a uděláme si jen místní výlet. Navštívili jsme nedalekou sjezdovku a já tiše záviděl lidem užívajícím si zimní radovánky. Pak už jen sbalit, uklidit, a vyrazit. Cesta nám trvala o poznání kratší dobu, než před tím. Vyráželi jsme z chaty ve čtvrt na pět a v deset jsme byli doma.

Díky špionáži jsem se dozvěděl, že expedice na vrchol byla úspěšná, všichni přežili a večer se konala zábava.

Rád bych poděkoval všem zúčastněným (a nesmím zapomenout ani na pana Willsona) za nádhernou oslavu příchodu nového roku, za parádní atmosféru, skvělé prožité dny a dobrou partu. Díky a vše nejlepší.

PS: Za technické, jazykové a další úpravy musím poděkovat Márovi, který se postaral o korekturu.