V tom snu mi přišli „záclonáři“ měřit a zařizovat záclony do mých oken. Šlo o dva muže a jednu ženu. Žena se mi věnovala více a podávala mi všelijaké otázky, dosti zbytečné. Po nějaké chvíli mi došlo, že žádné povolání záclonář není a tudíž jsem naletěl partě zlodějů, kteří mi právě bílí byt. Naštěstí, dopadlo dobře, moje trable ukončil budík, kterého jsem (po hodně dlouhé době) moc rád slyšel.

Protože ráno přijela Lucka do Prahy, cestovali jsme spolu metrem domů. Blížili jsme se již k Proseku a před zastávkou „Střížkov“ jsem zmáčkl tlačítko pro otevření dveří. Nic. Znovu jsem zmáčkl. Opět nic. Postupně jsem mačkal pod různými úhly, různým tlakem, všelijakými prsty. Nic. Prostě se dveře neotevřely. Protože jsme příští vystupovali, přešli jsme s Luckou k jiným dveřím, abychom se nezdržovali bušením do vrat. Se škodolibostí Čechům vlastní jsme pokukovali po paní, která se postavila před rozbité dveře s cílem z nich metro opustit. Koukal jsem jako blázen, když se po jediném stisknutí před paní dveře otevřeli.

Doma jsem se rozhodl na web umístit fotografie z poslední akce – Šumavy. Po půlhodině snažení jsem to ukončil, protože mi Webzdarma neustále opakoval, že spojení nemůže být navázáno.

Po rozsvěcení vánočního stromku na Staroměstském náměstí jsme měli naplánováno kino, protože jsem obdržel dvě volné vstupenky. Tyto volňásky jsem mohl uplatňovat pouze v případě, že si koupím k nim dvě plnohodnotné vstupenky. A abych nebyl hamounem, nabídl jsem tuto možnost i Kubíkovi s Markétou, kteří přislíbili, že se zúčastní. Dorazili jsme s Luckou do kina a já šel koupit lísky. Když na mě přišla řada, na pult jsem položil slevový kupon a prohlásil, že chci čtyři místa na biograf. Ale ejhle, lísteček putoval zpátky, protože tady v tom kině neplatí. Polkl jsem na sucho a ustoupil valícímu se davu.

Zavolal jsem Jakubovi a oznámil mu, co jsem přehlédl. Nikomu se nechtělo dávat 170 káblí za kino. Nakonec jsme se dohodli, že tam stejně dojedou. Já měl vnuknutí (zcela mylné), že mám tedy lístky koupit.

Protože jsme byli hladní, stavili jsme se s Luckou u pana Mekáče pro housku a bramborové nudle (hamburger a hranolky). Aby toho nebylo málo, slečně se odporoučela kasa a my čekali asi 10 minut, abychom mohli zaplatit.

Když dorazili i Markéta s Kubíkem, koukali na mě jako na blázna, že držím vstupenky v ruce. „Vždyť jsem Ti říkal, že se dohodnem.“ povídal mi Kubík. No nic, nedalo se nic dělat, všichni se moc těšili na produkci.

Jakmile jsme našli svou řadu, podařilo se mi ještě falešně nařknout nějakého kluka, že nám sedí na místech. Usedli jsme a všichni se bavili tím, jaký úžasný mám den.

Ovšem, to ještě nekončilo. Promítání mělo začít od osmi. Ve 20:10 se před plátnem mihl dveřník a oznámil nám, že jsou malé problémy s promítáním a máme posečkat. Ucítil jsem šanci pro návrat penízků za kino. Zvedli jsme se a šli vstupenky reklamovat. Povedlo se. Několik vteřin poté nám manager promítání (nebo kdo to byl) oznámil, že promítačka funguje... právě včas.

Rozhodli jsme se, že rozjetý večer ještě neukončíme, ale dojdeme koupit nějaké suroviny a u nás si něco pustíme. Autobus nehavaroval, nikoho jsme nepřejeli, ani nikdo za jízdy nevypadl. Dorazili jsme domů a pustili si film. Bohužel k pokročilé večerní hodině se většině osazenstva chtělo spát a tak po hodině Kubík s Markétou odešli.

Pak se už nic nestalo. Naštěstí. Modlil jsem se, abych se z toho vyspal, protože zažít tolik trapasů, omylů, nedorozumění a náhod v jeden den je skutečně vyčerpávající. Doufám, že to mám na dlouhou dobu vybráno. Všem, kterým jsem nějak zkazil náladu, anebo jinak uškodil, se moc omlouvám.