Jindra, i když mohl jet dříve, se rozhodl, že na mne počká, dokud neskončí mé pracovní nasazení a do Jinolic pojedeme spolu. V pátek jsem do práce dorazil opětovně v plné polní, vybaven stanem a spacákem. I když se den vlekl, stejně se na hodinách objevil nápis 16:30 a já se odebral na naloďovací místo. Jindra přijel, naložil mne a odjeli jsme. Přece se nebudeme zdržovat.

Cestou jsme prodebatili změny od posledního setkání a další chlapské záležitosti. I když tam Jindra jel poprvé, cestu hned trefil i přes to, že jsem mu dělal navigátora já. Dorazili jsme do autokempu, kde již parkovalo několik Jindrových „lodních“ známých. Vybrali jsme si místo (přesně na druhé straně autokempu, než kde jsme původně zaparkovali) a založili tábor. Protože svůj rychlostavěcí stan dokonale znám, trvalo mi to asi třikrát tak dlouho, než normálně. Když bylo hotovo, odebrali jsme si nacpat břicha do místní (jak to nazvat) kantýno-restaurace.

Modeláři obývali většinu prostor, a protože jsme ani po dvaceti minutách nedostali napít, odebral jsem se k výčepu. Tam se nalézal V3 (velmi vysmátý výčepní). Moc ho pobavily skutečnosti, že jsem z Prahy, že jsem tu s kamarádem, že se tu bude pořádat závod, ale nejvíc to, že chci pivo. Když konečně sklenici po pěti minutách obratně načepoval, zeptal jsem se ještě, jestli bychom mohli dostat i najíst. V3 po mě mrštil zkoumavý pohled a odebral se k okénku. Za ním se nalézal NMVK (ne-moc vysmátý kuchtík). Tomu jsem mezi bručením rozuměl pouze to, že jediné co je, je guláš. Protože jsme s Jindrou měli opravdu hlad, riskli jsme to a odsouhlasili.

S půllitrem v ruce jsme se posadili k rokovacímu stolu, kde se rozproudila debata na téma „jak počítat koeficient, abych vyhrál“. Z původního triviálního vzorečku připomínající matematiku prvního stupně, se na základě poznámek všech rokujících, stala rovnice kombinující teorii relativity a nesmrtelnosti chrousta. Výsledkem bylo několik začmáraných papírů a rozhořčenost všech zapojených v diskusi.

My jsme to vychytali naprosto parádně. Dostali jsme najíst, napít a dokonce byli svědky akrobatického vystoupení V3. Ten velmi obratně zvrhl půllitr na stůl a upoutal tak znovu naší pozornost. Něco zamumlal a za hodinu se vrátil s novým pivem. Postupem času už nikdo neřešil nějaké koeficienty, ale všichni se bavili o radostných zážitcích běžného života. Když nás „třivéčko“ vyhodil, odebrali jsme se na své lože. Jindra do auta, já do stanu.

Budíček plánovaný na devátou hodinu byl vyhlášen již v osm, a když jsem vylezl ze svého plátěného obydlíčka, Jindra radostně poletoval a komunikoval s budoucími nepřáteli. Protože nás guláš zcela zasytil, zcela zničení hladem jsme se znovu vydali do stravovny prosit o něco k jídlu. Kuchař byl v dobré náladě, výčepní byl v dobré náladě, všichni snídající byli v dobré náladě. Dal jsem si párek a pochutnal si. Start lodí byl stanoven na desátou dopolední. Takže když jsme s Jindrou dojedli, šli jsme připravovat Reinke na plavbu. Počasí se vyvedlo, ale vítr nikde, což je při soutěži plachetnic dost podstatný problém.

Jindrova loď stála oplachtěná a zcela připravená sednout na vodu a porazit všechny vyzyvatele. Bohužel po větru stále ani památky, takže byl start až do odvolání odvolán (to jsou věci, co?). Chvíli před tím, než jsem se začal balit k odjezdu, se pán větrů přeci jen umoudřil a seslal pár poryvů. Na hladině se okamžitě objevily kýly a závod byl odstartován. Já jsem musel bitevní pole opustit, neboť mě čekala vlaková cesta domů, ale Jindra Vám bude mile rád vyprávět a řeži, která se odehrávala na hladině.

I když to bylo setkání velmi krátké, nijak nelituji toho, že jsem dorazil a zúčastnil se alespoň začátku závodu. Jindrovi díky za pozvání a Reinke hodně zdaru k příštím kláním.