Penízky se dávají sice dohromady těžko, ale zato daleko lépe se rozkutálejí. Už několik měsíců jsem si uvědomoval, že ta okna už moc otevření nevydrží a obával jsem se toho, že mi jednoho dne zůstane okno v ruce. A tak jsem se rozhodl, že do toho půjdu. Kontaktoval jsem stejnou firmu, jaká nám instalovala již zmiňovaná západní (už jsem si vzpomněl) okna. A když je poptávka, je i nabídka. Ta mi přišla do schránky několik dní poté, co jsem se začal ptát.
Všechno vypadalo slibně. Plány, cena. Telefonicky mi byl sdělen termín. Výroba cca 3 týdny, poté už je montáž možná. Penízky jsem poslal kamsi a čekal na potvrzení. Nic. S žiletkou na ruce jsem volal Romanovi a optal se, jestli platba přišla. Žiletka putovala zpět do koupelny – přišla. Zároveň mi byl oznámen možný termín instalace – za čtyři dny. Je pravda, trochu rychlé, ale koneckonců, proč ne. Na ježíška jsem s tím čekat nechtěl.
Odsouhlasil jsem to a radoval se. Říkal jsem si, že odsunutí několika židlí a jídelního stolu nebude tak velký problém. Dva dny před destrukcí opět přišel Roman (není to daleko – jedno patro) a s úsměvem mi oznámil, že bych měl také vybourat část příčky, protože jinak se tam nevejdou. Rána jako prase. Příčka by nebyla problém, ale futra, které jsou v ní zasazené ano.
Začal jsem spekulovat o termínu. Bylo mi oznámeno, že buď teď, anebo za měsíc. OK, teď. V mládí jsem vždycky rád ničil, ale vidina tohohle bourání mi radosti nepřidávala. Ale nakonec jsem se do toho pustil. Rány kladivem, křupání komunistických dřevopříček, nadávání a funění – to vše bylo možné slyšet z bytu číslo 9.
Šlo to ztuha, ale zato to bylo velmi pracné. Příčka, futra i další detaily obýváku nakonec podlehly. Vše jsem průběžně dokumentoval, takže jednotlivé fáze mého běsnění můžete shlédnout.
Druhý den již přišla okenářská četa a začala s prací. Dostal jsem pochvalu, že jsem příčku krásně vypříčkoval a vyhubováno za to, že jsem to nemusel dělat o desáté večerní. Pak jsem se šel schovat do pokoje a něco si kutit (stránky), takže detaily výměny jsou mi zcela zatajeny. Občas jsem jen zaslechl, že něco nejde, pak třískání a pak stejný hlas oznámil, že už to jde.
Večer se na dveře pokoje ozvalo klepání a do nich vstoupil Roman. Je hotovo. Šel jsem se podívat do obýváku a nevěřil svým očím. Ztrouchnivělé dřevo bylo pryč a na místo toho se blýskala nová plastová okna. S otevřenou pusou jsem koukal na výsledek. Kolem ucha mi prolétla informace, že ještě zítra přijde zedník a udělá to na čisto.
V minulosti jsem tolikrát mezi obývákem a kuchyní s pohledem upřeným na okna ještě nechodil. Vyčerpaný nadšením jsem šel spát.
Ráno (už v sedm) se mi objevil ve dveřích zedník. Přinesl si několik kyblíků a další tůlsy a dal se do práce. Opět jsem se uklidil do pokoje a opět kutil stránky (pěkně jsem si je totiž tím předchozím kutěním rozházel). Z obýváku nebylo slyšet nic. Občas jsem tam nahlédl a řeknu Vám...
Vidět dělníka, který bere peníze za hodinu a někde se fláká, to je normální. Ale vidět zedníka, který je placen za metr a věnuje se své práci tak, že výsledek (i když křivé stěny paneláku byly důrazně proti) dotáhl až k dokonalosti, to se nevidí. Jestli jsem před tím koukal na okna s otevřenou pusou, teď jsem doslova zíral úžasem. Klobouk dolů.
A tak se stalo, že mám nové plastové okna. Nemusím mít už strach chodit na balkon a z balkonu, mají vychytávky, jakými jsou vyklápečka, madlo (a ne narvaný hřebík), prostě paráda. Pokud budete chtít, velmi rád Vás uvítám u sebe a okna Vám ukážu. O jedno Vás ale prosím. I kdybych Vám přišel otevřít ve zlatém županu a vypadal jako Bret Pitt, prosím, pochvalte mi hlavně ta okna.
Nakonec musím poděkovat všem zúčastněným, kteří mi okna měnili. Klaním se Vaší práci a ještě jednou děkuji.