Přistoupil jsem k okénku a vznesl prosbu o jeden lístek do Hořovic a jednu rezervaci na kolo tamtéž. Hodiny nad paní pokladní ukazovaly 11:04. Paní pokladní měla zjevně dobrou náladu.
P: „A to jako chcete s tím kolem do těch hořic?“
J: „Ano prosím“
P: „Ale rezervace se musí hlásit dvě hodiny před odjezdem vlaku“
J: „Je 11:04 a ten vlak jede 13:06, takže je to v pořádku, ne?“
P: „No jo, to je.“
Následovalo několikaminutové klepání do klávesnice, z tiskárny se začaly valit papírky a já zjistil, že kolo bude putovat do Hořovic dráž, než já. Dle informace podané skrz okénko jsem měl kolo umístit do třetího vagonu.
P: „Kdybyste měl In-kartu, měl byste rezervaci levnější“ řekla ještě pokladní, když si všimla mého nechápavého výrazu. Trochu mi to připomnělo Šimka a Grossmana a jejich výrok „nechci slevu zadarmo“. Ale což, pomyslel jsem si, hlavně že to mám.

Juchal jsem domů, tam narychlo sbalil pár drobotin a kolo a znovu se vydal na nádraží, abych opustil Prahu a vydal se na západ.

Na nástupišti jsem se postavil do míst, kde jsem tušil příjezd třetího vagonu a čekal. Trefil jsem se, ale k mému obdivu přede mnou stál lůžkový vagon 1. třídy. Ze dvířek vylézala průvodčí, tak jsem ji začal otravovat otázkami.
J: „Předpokládám, že do tohohle vagonu nemám rvát kolo, i když jsem byl náležitě poučen, že třetí vagon má být speciál pro kola?“
P: „Pro kola?“ zeptala se zcela vyjevená průvodčí. „Já nevím, že by něco takového existovalo. Dejte si to normálně do nákladního“ (což je vagon velmi podobný dobytčáku).
Postavil jsem se před dvoukřídlé dveře vagonu a čekal. Dveře se otevřely a v nich stála průvodčí. Naložil jsem kolo a ona se mě zeptala, jestli k tomu mám nějaké papíry a já vytáhl ty spisy, které jsem obdržel u kasy. Potěšeně si je prohlížela, pak se zasekla a zeptala se mě: „Vy jste si kupoval místenku pro kolo?“. „Ano, dle přepravního řádu je to povinné.“. Ozvalo se něco, co připomínalo smích (smích, když se smějete úplnému blbci) a znovu poznámka, že dotyčná o tomhle ještě neslyšela. Príma...

Cestu jsem prospal (asi pro ten deficit, který jsem nabral z pátku), ale po druhé hodině se ocitl na Hořovickém nádraží. Z prasečáku něčí ruka vystrčila mé kolo a rychle zabouchla vrata (asi aby neutíkala domácí zvířata). Na peróně na mě již čekala Lucka, vyzbrojená také kolem, takže jsem se temnou postavou dále nezabýval.

S mezizastávkou za Lukášem, který i v sobotu pracoval, jsme nejdříve jeli k Lucčině babičce (a nebylo to pár metrů), kde bydlela také fenka Aida. Ta dávala znatelně najevo, jak ráda půjde ven. Pěšmo jsme se tedy vydali do „Údolí ticha“ s několika zastávkami. Jedna byla koupací (pro psa) a druhá jídelní (pro mě). Když se cesta zdála býti horší a horší, vydali jsme se nazpátek a Aidu vrátily. Byl jsem uvítán, protože zahradu obývali Lucčiny příbuzní a mezi rozhovorem popíjel kafčo.

Bylo toho ještě hodně, co stihnout, takže jsme se museli rozloučit a vydali se dál. Byl jsem představen ještě Lucčině mamce, všem číčákům (kočky), které mají (celkem šest), tátovi a dalším členům rodiny (nebylo to kvůli mně, ale sešlo se to tak), včetně Lukáše, s kterým jsem sice sloužil půl roku, ale zjevně si na to nepamatoval :). Večeru vládla příjemná atmosféra, ale pozdní hodiny nás zahnali ke spánku.

Ráno (no, spíš dopoledne) až do oběda (vydatného a výborného) jsme ještě trávili pod střechou, ale protože jsme měli naplánovaný výlet na Točník (minulý se totiž nepovedl a bylo ošklivě a tma), když jsem se mohl začít hýbat (říkal jsem, že ten oběd byl vydatný), vyrazili jsme autem k hradu.

Musím zmínit jednu věc. A to takovou, že Lucka mi, i přes mé neustálé pokusy o totální zničení auta, půjčuje svého Renaultíka. Před takovou dávkou riskování a odvahou je nutné smeknout :).

Počasí nám přálo, sluníčko svítilo a výlet se vydařil. Po pořízení několika fotek jsme se zastavili ještě na zmrzku. Tam jsem nevěřil svým očím, protože malá (jejíž cena byla 8 korun) byl kornout s deseticentimetrovým kopcem výborné, smetanové zmrzliny (pistáciové ještě k tomu). Vesele jsme putovali po městečku a já jsem začal řešit návrat domů. Protože za stěhování jsem již dostal vyplaceno, ale žádné stěhování se nekonalo, byl jsem s Mildou domluven, že mu buď v neděli, anebo v pondělí konečně pomůžu. Přišla mi SMS, že dnešek je tím správným stěhovacím dnem. A tak mě Lucka naložila do auta a odvezla na nádraží a já upaloval směrem do Prahy.

Vzhledem k tomu, že většinou opouštím peron Hořovic v pozdních večerních hodinách, spoušť, která mě uvítala ve vlaku, jsem nečekal. Nacpané kupé, nacpané uličky, nacpané všechno. Ale zvládl jsem to.